Německý ovčák vs. kavkazský pes

Tady je srovnání aktivního služebníka a stoického vládce v přehledném seznamu, resp. jejich slovníček pojmů.

LIDSKÉ BYTOSTI

Majitel

Německý ovčák: Můj bůh, můj generál a můj nejoblíbenější smysl života. Čekám na tvůj pohled, abych mohl provést další bleskovou operaci. Kavkazák: Spolubydlící, můj dvounožec, který má klíče od lednice. Má moji úctu, dokud mě nezkouší učit poslouchat. To je pod moji úroveň.

Návštěva

Německý ovčák: Prověřím ji očicháním rozkroku a pak ji přinesu všechny své hračky. Kavkazák: Neidentifikovaný narušitel perimetru. Stojím mu v cestě a dívám se mu do duše, dokud nezmrzne v pohybu. Vstup povolen jen po písemném schválení krví.

Veterinář

Německý ovčák: Místo, kde se snažím být nejstatečnější na světě, i když se mi tlapky rozjíždějí na linoleu jako na ledě. Udělám všechno, co ten pán v bílém řekne. Kavkazák: Ten člověk mě píchl jehlou. Měl by si uvědomit, že mě nikdo neudrží, pokud se rozhodnu pro odplatu. Příště si vezmu jeho ruku jako suvenýr.

Předměty a povely

MÍČEK/HRAČKA

Německý ovčák: MOJE VŠE. Pokud ho nehodíš, vesmír se zhroutí. Jsem schopen ho aportovat 14 hodin v kuse, dokud mi neodpadnou nohy. Kavkazák: Proč jsi tu věc zahodil? Pokud ji chceš zpátky, jdi si pro ni. Já tu hlídám stín pod stromem, to je skutečná práce.

Povel "Ke mně!"

Německý ovčák: Okamžitý start z 0 na 100 km/h! Brzdím smykem o tvoje kolena. Co budeme dělat teď? Sedni? Lehni? Salto? Kavkazák: Slyším tě. Právě analyzuji, zda je tvůj požadavek v souladu s mým aktuálním rozpoložením a bezpečností pozemku. Výsledek analýzy - zkus to znovu za hodinu.

VODÍTKO

Německý ovčák: Symbol svobody a společné mise! Budu u něj dělat přemety, dokud mi ho nepřipneš. Kavkazák: Ozdobná věc, kterou nosím, aby se lidé v parku cítili bezpečněji. Ve skutečnosti tě na něm jen venčím, abys mi neutekl.

SITUACE A OKOLNOSTI

Plot

Německý ovčák: Moje běžecká dráha. Budu u něj sprintovat a informovat celé sídliště o každém letícím listu v tónině vysokého C. Kavkazák: Státní hranice. Nepotřebuji běhat. Stačí, když se jednou hluboce ozvu z hrdla, a sousedovi se zastaví srdce.

Bouřka

Německý ovčák: Trochu mě to děsí, ale pokud mi řekneš, že je to v pořádku, budu tě hrdinně bránit před hromy zpod tvých peřin. Kavkazák: Příjemné vibrace do podlahy. Konečně se děje něco, co odpovídá mé drsné povaze. Spím dál.

Nuda

Německý ovčák: Existenční krize. Musím okamžitě rozkousat dálkový ovladač nebo vyhrabat díru hlubokou dva metry, abych se cítil užitečný. Kavkazák: Nirvána. Ležím a vypadám jako hromada starých koberců. To, že se nehýbu, neznamená, že o tobě nevím. Vím i to, co jsi měl k obědu.

HYGIENA A ÚDRŽBA

Koupání ve vaně

Německý ovčák: Totální zrada! Proč mě trestáš? Budu tam stát s hlavou svěšenou jako v řecké tragédii a tlapky se mi budou rozjíždět na kluzkém dně. Ale protože jsi to ty, tak to vydržím… a pak se ti pomstím tím, že se otřepu přímo vedle tvého suchého oblečení. Kavkazák: Neexistuje. Zapomeň na to. Mám 70 kilo a srst, která nepropustí ani kulku, natož tvůj levandulový šampon. Jestli mě tam chceš dostat, budeš potřebovat jeřáb, tři pomocníky a hodně dobrou životní pojistku.

Česání, kartáčování

Německý ovčák: Práce! Musím u toho klidně sedět (i když mě to nebaví) a sledovat, jak vedle mě roste druhý pes z mých chlupů. Doufám, že za tuhle disciplínu dostanu aspoň kousek sýra. Kavkazák: Moje srst je brnění. Tím tvým hřebínkem/kartáčkem mě jen příjemně drbeš, ale výsledek je nulový. Po deseti minutách to vzdáš ty, ne já. Já u toho budu spokojeně chrápat.

CESTOVÁNÍ A POHYB

Jízda autem Německý ovčák: Taktický přesun na misi! Budu celou cestu kňučet nedočkavostí, sledovat každou zatáčku a olizovat ti ucho, abys věděl, že naviguji správně. Kam jedeme? Cvičák? Les? Veterinář? Je mi to fuk, hlavně že jedeme! Kavkazák: Obrněný transportér. Zaberu celé zadní sedadlo, rozmažu slinu po všech oknech a budu se tvářit, že mě unášíš do vyhnanství. Hlavně na mě nemluv, snažím se ignorovat tu kinetózu.

Nalezená vůně v lese (např. leklá ryba)

Německý ovčák: Musím to nahlásit! Nebo se v tom vyválet, abych zamaskoval svůj pach při lovu fiktivních nepřátel? Udělám obojí. Podívej, jak krásně smrdím, teď jsem konečně neviditelný voják! Kavkazák: Parfém šampionů. Konečně voním jako divoké zvíře a ne jako ten tvůj bytový osvěžovač. Teď se ke mně raději nepřibližuj, mohl bys omdlít z mé majestátnosti.

GASTRONOMIE

Žebrání u stolu

Německý ovčák: Nasadím pohled "týden jsem nejedl" a budu ti pokládat hlavu na koleno tak intenzivně, že ti probodnu stehno. Budu tě hypnotizovat očima, dokud ten kousek šunky neupustíš. Kavkazák: Nebudu žebrat. Jen si stoupnu vedle tebe. Moje hlava je ve výšce tvého talíře. Je to prostá matematika – buď se rozdělíš, nebo mi to dřív nebo později prostě sklouzne náhodou do tlamy.

Granule vs.maso

Německý ovčák: Jídlo jako palivo. Sežeru to za 4 sekundy, abych mohl jít zase pracovat. Je mi jedno, co to je, pokud je toho hodně a je to moje. Kavkazák: Jsem gurmán. Granule jsou pro amatéry. Dej mi pořádný kus hovězího a pak mě nech tři dny trávit. Kvalita nad kvantitu, příteli.

Závěrečné moudro: Pokud chceš parťáka pro život, kup si ovčáka. Pokud chceš huňatého filosofa, který tě možná! bude tolerovat na svém území, pořiď si kavkazáka.

Poznámka pod čarou: Zatímco německý ovčák žije pro otázku "Co pro tebe můžu udělat?", kavkazský pes žije s otázkou "Co pro mě můžeš udělat ty?"

2026

Kříženci

To byla událost, o které si bačové v Beskydech šeptají dodnes, a to obvykle po páté borovičce, kdy už svět dává trochu menší smysl.

Na jedné straně stál Boris. Pracovní kavkazský pes. Představte si chlupatý mrazák na čtyřech nohách, který bere svou práci smrtelně vážně. Boris neštěkal. Boris jen temně duněl. Když se podíval na vlka, vlk se šel dobrovolně přihlásit na policii. Jeho život byl jednoduchý: ovce, perimetr, žrádlo, spánek s jedním okem otevřeným.

Na druhé straně byla Eliška. Liška obecná, liška vyčůraná. Byla to místní celebrita, známá tím, že dokázala ukradnout slepici i ze zamčeného kurníku a ještě po sobě zamést stopy vlastním ocasem. Byla malá, rezavá a měla ego velikosti menšího kamionu.

Jak k tomu došlo, zůstává záhadou. Místní jezevčík Arnošt, který slouží jako vesnický zpravodaj, tvrdí, že šlo o osudovou přitažlivost protikladů během jedné obzvláště romantické, měsíční noci u seníku. Boris prý tehdy projevil nečekanou slabost pro zrzky a Elišce imponovalo jeho... no, řekněme jeho bezpečné zázemí a obrovský kotec s podlahovým vytápěním (které tam bača nainstaloval).

Krize nastala o pár týdnů později. Boris, zvyklý na svůj klid a prostor, najednou zjistil, že jeho luxusní zateplený kotec byl anektován. "Borisi, zlato," ozvalo se pisklavě, když se chtěl jít po šichtě natáhnout. "Dneska spíš venku. Hnízdím. A dones mi něco kyselého. Mám chuť na okurky ze sklepa." Padesátikilový kolos Boris, který by bez mrknutí oka přepral medvěda, stál před vlastním kotcem, pokorně sklopil uši a šel k bačovi do sklepa odcizit zavařovačku.

Den D (nebo spíše Noc N) přišel nečekaně. Z boudy se ozývaly zvuky, které připomínaly startování traktoru v mrazu, prokládané nadávkami, za které by se styděl i ten nejsprostší dlaždič. Boris nervózně obíhal kotec v kruzích a preventivně vrčel na všechny světové strany, kdyby náhodou šel kolem nějaký narušitel a chtěl kazit atmosféru. Ráno nastalo ticho. Boris opatrně strčil svou obří hlavu do kotce. A tam je uviděl. Bylo jich pět. A byl to ten nejpodivnější genetický koktejl, jaký kdy matka příroda namíchala po hodně divokém večírku. Vypadalo to, jako byste vzali tělo kavkazského psa a nasadili na něj hlavu lišky, jenom pětkrát zvětšenou. Nebo naopak – liščí tělíčko s tlapami velikosti talířů na pizzu. "No nejsou úžasní?" zavrněla Eliška unaveně a olízla jedno štěně, které mělo huňatý liščí ocas, ale uši mu plandaly dolů jako kavkazákovi.

Výchova byla, mírně řečeno, komplikovaná. Střetávaly se zde dva diametrálně odlišné pedagogické směry.

Škola "Kavkazský beton": Boris se snažil své potomky naučit hlídat stádo. Postavil pětici podivných tvorů před ovce a zavelel k ostraze. Výsledek: Štěňata se pokusila ovce nenápadně obejít vysokou trávou (což s jejich rodící se mohutností vypadalo, jako když se kombajn snaží hrát na schovávanou) a dvě z nich se pokusila jehně kousnout do lýtka a odtáhnout ho do křoví. Ovce byly zmatené, Boris frustrovaný.

Škola "Liščí mazanost": Eliška vzala mladé na lekci loupení v kurníku. Výsledek: Představte si pět zvířat, z nichž každé váží už dobrých dvacet kilo, jak se snaží neslyšně vplížit do kurníku. Skončilo to demolicí zadní stěny kurníku, hysterickým kokrháním kohouta, který následně dostal infarkt, a jedním štěnětem zaseknutým v průlezu pro slepice, které smutně koukalo svou obří kavkazskou hlavou ven, zatímco zbytek těla byl uvnitř.

Dnes je z nich ta nejobávanější a zároveň nejvtipnější smečka v kraji. Říkají jim "Kavkazské lišky". Jsou to psi velikosti malého poníka, kteří mají huňaté rezavé ocasy, špičaté uši a oči, ve kterých se zračí neustálá touha něco ukradnout. Hlídají perfektně, to ano. Žádný zloděj si nedovolí vkročit na pozemek, kde se na něj vyřítí pět obrovských monster. Problém je, že zatímco tři z nich zloděje drží v šachu hlubokým vrčením, zbylí dva mu mezitím nenápadně prohledají kapsy a ukradnou svačinu. Boris už jen rezignovaně přihlíží ze své rohožky (do kotce se už nikdy nevrátil). A Eliška? Ta si spokojeně leští drápky. Vždycky říkala, že nejlepší investice je do dětí. Zvlášť když mají zuby po tatínkovi a rozum po obou.

2026

O disciplíně a chlupatém tanku: NO Bert vs. KAO Ajax

Na zahradě rozdělené bytelným plotem se odehrávala scéna, kterou by nezaujatý pozorovatel popsal jako setkání hyperaktivního manažera s budhistickým mnichem v kožichu o váze 70 kilogramů.

Německý ovčák Bert právě dokončil svou ranní sérii cviků. Stál v perfektním postoji, uši nastražené jako radarové lapače a v tlamě třímal aportovací činku. Na druhé straně plotu ležel Ajax, kavkazský pes, který vypadal spíše jako zapomenutý koberec, ze kterého občas vyšla pára.

"Viděls to, Ajaxi?" vyhrkl Bert a vyplivl činku přesně k vlastním nohám. "Sedni, lehni, vstaň, ke mně! Čtyři vteřiny a dvě desetiny. To je efektivita! Tomu se říká pracovní nasazení. My, němečtí ovčáci, jsme páteří civilizace. Kde by byla policie bez nás? Kde by byla armáda? My jsme elita!"

Ajax pomalu otevřel jedno oko. Bylo v něm tolik životních zkušeností a stoického klidu, že by to stačilo na celou knihovnu filozofických spisů. "Pracovní nasazení..." zamumlal Ajax hlubokým hlasem, který zněl jako drcení štěrku. "Berte, ty jsi jenom dálkový ovladač s ocasem. Tvůj šéf řekne 'skoč' a ty se ve vzduchu ptáš, jestli máš u toho i salutovat. To není práce. To je cirkus."

Bert se dotčeně nadechl. "Cirkus?! Já stopuju zločince! Já vyhledávám drogy! Minulý týden jsem našel tátovi ztracené klíče v trávě za necelou minutu!"

Ajax se s velkým úsilím převalil na druhý bok, čímž zvedl malý mrak prachu. "Klíče... gratuluji. Já včera pracoval čtrnáct hodin v kuse."

Bert se zarazil. "Čtrnáct hodin? Neviděl jsem tě se ani pohnout. Celou dobu jsi ležel u brány a vypadal jsi, že jsi pošel."

"Právě," zabručel Ajax. "To je ta nejvyšší forma práce. Já jsem totiž pracoval na tom, aby si nikdo ani nepomyslel, že by se k té bráně přiblížil. Víš, kolik energie stojí vypadat tak nebezpečně, že i pošťák radši hodí dopisy přes plot z jedoucího auta? To je psychologická válka, hochu. Zatímco ty tam panáčkuješ pro kousek sušeného masa, já tady udržuju mír jen svou existencí."

"Ale ty nemáš žádnou techniku!" oponoval Bert. "Žádný drive! Žádné 'revír'! Kdyby sem vlezl zloděj, tak ho maximálně uvrhneš do deprese tím, jak jsi lhostejný."

Ajax se ušklíbl, což u kavkazáka znamená, že se mu pohnul jeden pysk o milimetr. "Kdyby sem vlezl zloděj, Berte, tak by to byl jeho poslední špatný nápad v životě. Já nepotřebuju povely. Já jsem zákon i exekutor v jednom balení. Můj pracovní postup je jednoduchý:

Podívám se. Pokud se mi to nelíbí, zruším to. Žádné pískání, žádné klikry, žádné 'hodný pejsek'. Jen čistá, naturální likvidace problému."

Bert se narovnal a začal nervózně kmitat kolem plotu. "Ale pracovní pes musí být všestranný! Já umím agility, umím tančit s paničkou, umím otevřít tlamou kliku u dveří!"

"Tančit s paničkou..." Ajax si těžce povzdechl a konečně se zvedl na nohy. Když se tenhle chlupatý kolos narovnal, Bert instinktivně o krok ustoupil. "Podívej se na mě, Berte. Já jsem vysokohorský tank. Moje práce je chránit ovce před vlky, medvědy a zloději v mrazu, kde by ti tvoje vytrénované svaly zmrzly dřív, než bys stihl říct 'dám pac'. Moje definice práce je: přežít, nenechat nikoho projít a u toho se zbytečně nepotit. Ty pracuješ pro potlesk. Já pracuju pro klid na území."

V tu chvíli se na ulici ozvalo zarachocení popelářského vozu. Bert okamžitě vystřelil k plotu, zběsile štěkal, poskakoval a předváděl ukázkovou obranu objektu s vysokým výskytem piruet. Ajax se na něj chvíli díval, pak se podíval na popeláře, vyhodnotil, že jsou to jen hluční lidé s bednami, a s těžkým žuchnutím sebou opět plácl do prachu.

"Vidíš?" vyštěkl Bert vítězoslavně mezi dvěma nádechy. "Zahnal jsem je! Utekli! Jsem nejlepší pracovní pes!"

Ajax už jen zavřel oči a zamumlal do tlap: "Jasně, Berte. A zítra zase přijedou, abys mohl mít ten svůj managementový trénink. Já si zatím dám šichtu... myslím, že se mi zdá o zlodějovi a o medvědovi, které musím psychicky zdeptat."

2026

Čivava a dva kavkazáci

Noc byla tichá, přesně taková, jakou si Lumír a Lexa přáli. Stáli před rozlehlou vilou na okraji města, která vypadala jako nedobytná pevnost, ale pro tuhle dvojku to byla jen další klidná šichta.

"Hele, ten starej je někde vzadu v sadu. Má tam kilometr pozemku, ten neuslyší ani ránu z děla," zašeptal Lumír a obratně vypáčil okno v přízemí. Vklouzli dovnitř. V domě vládla tma a vůně drahého nábytku. Už se natahovali po stříbrných svícnech, když se to stalo. Zpoza rohu se ozvalo zběsilé, vysoké a nesmírně sebevědomé: "Haf! Haf! Haf-haf-haf!" Uprostřed chodby stál Arnie. Dvě kila odvahy, velké uši a oči vypoulené vzteky. Čivava, která byla přesvědčená, že je minimálně převtělením vlkodlaka.

"To si děláš srandu," vyprskl Lexa smíchy. "Tohle je alarm? Tenhle smeták na baterky?" Lexa do psa jemně šťouchl botou. "Uhni, prcku, nebo tě omylem zašlápnu." Jenže Arnie neuhnul. Jeho štěkot se změnil v hysterický jekot, který prořízl noční ticho. Majitel, pan Bartoš, byl sice dobrých tři sta metrů daleko u svých včelínů, ale tenhle specifický tón znal. Arnie hlásil vetřelce. Pan Bartoš se jen mírně usmál a došel k masivním kotcům u zadní brány. "Tak jděte, kluci. Máte tam návštěvu," zamumlal a cvakl petlicí.

Ticho před bouří

V domě se zloději stále smáli Arniemu, který na ně neúnavně dorážel. "Hele, hoď na něj deku, ať neruší," rozkázal Lumír. V tu chvíli se ale venku něco změnilo. Žádný štěkot. Jen zvuk těžkých tlap dopadajících na trávu. Zvuk, ze kterého tuhne krev v žilách, protože zní jako dusot koní. Pak přišlo hluboké, hrdelní zavrčení, které rozvibrovalo sklo v oknech. "Co to bylo?" ztuhl Lexa. V otevřených francouzských dveřích na terasu se objevily tři stíny. Byli to kavkazští psi. Obrovské, chlupaté bestie, každá vážící možná 70 kilo. V měsíčním světle bylo vidět jejich uši – velké, měkké a chlupaté, které jim v běhu vlály kolem lví hřívy. Působili by skoro jako medvědi, nebýt těch žlutých, soustředěných očí. Zloději couvli. Arnie, cítíce posilu, se okamžitě stáhl za největšího z nich, alfa samce Bajkala, a s vítězoslavným pohledem přestal štěkat. Teď už nebylo třeba slov.

Konec hry

Lumír se pokusil vytáhnout nůž. To byla ta poslední chyba. Bajkal nevyštěkl. Kavkazák nevaruje dvakrát. S neuvěřitelnou mrštností na svůj objem se vymrštil.

První úder: Lexa ani nestihl vykřiknout, když ho jedna z chlupatých tlap přišpendlila k podlaze s takovou silou, že mu praskla dvě žebra.Druhý úder: Lumír se pokusil utéct, ale druhý pes ho chytil za rameno a strhl ho zpět jako hadrovou panenku. Když pan Bartoš o deset minut později dorazil do obývacího pokoje, našel tam vymalováno. Zloději byli zlikvidovaní – fyzicky neschopní pohybu, v šoku a s hlubokým poznáním, že velikost uší psa přímo úměrně nesouvisí s jeho chutí trhat vetřelce. "Dobrá práce, kluci," řekl pan Bartoš. Pak se sklonil k čivavě, která se hrdě dmula u jeho boty. "A ty jsi taky jednička, Arnie. Bez tebe by to nebylo ono."

Když na místo dorazily dvě hlídky policie a jedna sanitka, naskytl se jim pohled, který by se dal popsat jako výchovná lekce z kynologie. Pan Bartoš stál na terase s hrnkem čaje, zatímco jeho tři obrovití kavkazáci seděli jako chlupaté sochy u zlodějů. Arnie, ta dvoukilová bestie, hrdě pochodoval mezi nimi a občas někoho preventivně kousl do nohavice.

První pomoc a první šok

Zatýkání probíhalo v nezvyklém tichu. Zloději se totiž báli i nadechnout. Lexa byl na tom nejhůř. Když ho záchranáři nakládali na nosítka s podezřením na prasklá žebra a těžký šok, pořád jen mumlal: "Ty uši... proč měly ty uši tak velký a měkký?" Psychický otřes z toho, že ho málem sežral medvěd s plyšovýma ušima, byl hluboký.

Lumír, mozek operace, měl ruku v obvazech a v očích výraz člověka, který právě přehodnotil svou kariéru. "Já chtěl jenom stříbro," šeptal policistovi, zatímco mu cvakla pouta. "Nikdo neřekl, že tu mají lvy s doprovodem krysy."

Výslech: "Byl to legální masakr"

U výslechu se Lumír pokusil o starý trik – chtěl žalovat pana Bartoše za "nepřiměřenou obranu" a chov "agresivních zvířat". Mladý vyšetřovatel se na něj podíval přes stůl a jen si povzdechl: "Pane Nováku, vnikli jste na cizí pozemek v noci, ozbrojeni páčidlem. Psi vás nezabili, jen vás... řekněme, efektivně zpacifikovali. A mimochodem, znalecký posudek říká, že psi jsou řádně vycvičení a v domě byli jako legitimní ochrana majetku."

Navíc se v policejním protokolu objevila věta, která Lumíra pálila víc než ty šrámy. "Pachatelé byli lokalizováni díky signalizaci psa plemene čivava, kterého se pokusili zastrašit, čímž aktivovali smečku kavkazských psů." Tato věta se později dostala do bulváru a zloději se stali terčem posměchu v celém podsvětí. Představa, že je dostala čivava, jim zničila reputaci navždy.

Soudní dohra

Soudce byl starší pán, milovník zvířat. Když slyšel detaily o tom, jak se dvojice snažila "zašlápnout" Arnieho, jeho pohled ztvrdl. Lumír a Lexa vyfasovali tři roky natvrdo za vloupání a pokus o krádež. Jako přitěžující okolnost bylo uvedeno vniknutí do obydlí s úmyslem násilí.

Epilog na zahradě

Psi dostali koš plný steaků. A Arnie? Ten dostal zlatem vyšívaný obojek. Od té doby, když projde kolem plotu jakýkoliv podezřelý člověk, stačí mu jen jednou krátce štěknout. Tři obrovské stíny s velkýma ušima se okamžitě zvednou a v celém sousedství v tu ránu vládne naprostý klid a pořádek.

Lumír a Lexa byli umístěni do stejné cely v nápravném zařízení s ostrahou. Šuškanda ve vězení se ale šíří rychleji než chřipka v zimě. Ještě než stihli vybalit své erární věci, celý blok už věděl o jejich "úspěšné" akci. Když poprvé vešli do společné jídelny, nastalo hrobové ticho. Stovky očí se upíraly na dva muže, kteří měli na kontě vloupání, ale jejichž pověst byla zničena jedním malým, chlupatým slovem. Pak se od stolu v rohu ozvalo tiché, ale jasné: "Haf! Haf!" V tu ránu celá jídelna vybuchla smíchy. Vězni mlátili lžícemi do stolů, pískali a pokřikovali na ně: "Hele, bacha, ať vás nesežere čivava!" "Lumčo, máš s sebou granulky?" "Prý se Lexa počůral, když ten prcek vycenil zuby!" Vrcholem všeho bylo, když si jeden z nejstarších vězňů, obávaný boss, nechal od spoluvězně na předloktí vytetovat malou, roztomilou čivavu. Kdykoliv se Lumír nebo Lexa objevili, boss jim s vážnou tváří ukázal ruku a řekl: "Tohle je můj novej pes. Jmenuje se Arnold. Prý se vás bojí."

Pro Lumíra a Lexu se vězení stalo peklem. Ne kvůli dozorcům, ale kvůli neustálému posměchu. Každý den museli poslouchat vtipy o psech, čivavách a o tom, jak je dostala "nejmenší šelma světa". Lumír se pokusil o pár rvaček, aby si zjednal respekt, ale jen tím dokázal, že je "agresivní, protože se bojí psů". Lexa se nakonec zhroutil a požádal o přeložení na jiný blok. Dostal se do cely s tichým vrahem, který se ho první večer zeptal: "Ty jsi ten, co ho dostala čivava?" A tak se stalo, že Lumír a Lexa strávili tři roky ve vězení nejen za vloupání, ale také jako chodící vtip. Jejich jména se stala synonymem pro zpackanou akci. A když se nakonec dostali na svobodu, už se nikdy nepokusili nic ukrást. Strach z toho, že by je zase mohla dostat nějaká čivava, byl příliš silný.

2026

Borec z fitka

Jdete dnes do fitka? Pokud ano, hodně štěstí!

Seznamte se s Igorem. Igor váží 75 kilogramů, má srst hustou tak, že by se v ní dala schovat sada jednoruček, a jeho trenérská filosofie je prostá: "Buď makáš, nebo jsi kořist."

Igor je kavkazský pes. A od té doby, co ho majitel fitness centra "Železný stisk" omylem nechal přes noc v posilovně a ráno našel všechny klienty v rekordních časech na běžeckých pásech, stal se Igor hlavním head-coachem. Zde je reportáž z jednoho běžného tréninkového dne pod vedením tohoto huňatého terminátora.

06:00 – Ranní rozcvička (Motivace strachem)

Trénink začíná hned u vchodu. Igor sedí u turniketu a každého klienta si pečlivě očichá. Pokud z vás cítí slabost nebo – nedejbože – zbytky pizzy z minulé noci, následuje hluboké, hrdelní zavrčení, které má frekvenci tektonického zlomu. "Igor nemá rád sacharidy," šeptají si klienti v šatně. Kdo chce projít, musí odevzdat proteinovou tyčinku jako výpalné nebo čelit pohledu, který říká: "Sežral jsem už i větší borce, než jsi ty."

08:30 – Kardio sekce: Běh o život: Zapomeňte na nastavení sklonu a tepové zóny. Igorův systém kardia je interaktivní. Postaví se za běžecký pás, upřeně se vám dívá na lýtka a občas cvakne zuby naprázdno. Výsledek? Průměrné tempo běhu v posilovně stouplo o 400 %. Když se jeden klient pokusil zpomalit na chůzi, Igor mu prostě položil svou tlapu velikosti talíře na ovládací panel a přidal na rychlost 18 km/h. Nikdo se neodvážil protestovat.

11:00 – Silový trénink: Žádné flákání Igor slouží jako nejlepší spotter (pomocník u činek) na světě. Bench press: Pokud činku nezvedneš, Igor ti nezištně olízne celý obličej svým obřím, mokrým jazykem. Ten pocit tonutí v psích slinách je tak traumatizující, že každý raději vymačká i nemožné opakování.Dřepy: Igor si lehne přímo za vás. Pokud si při dřepu sednete příliš nízko, narazíte na jeho huňatý zadek. A věřte mi, kavkazák nerad slouží jako polštář. Jeden dotek a letíte nahoru, jako byste měli v zadku raketový pohon.

13:00 – Dieta podle Igora: V poledne Igor dohlíží na kuchyňku. Jakmile někdo vytáhne krabičku s brokolicí a rýží, Igor znechuceně odvrátí hlavu a začne hrabat tlapou do podlahy, jako by se pokoušel tu dietní chybu pohřbít. Jeho doporučení je jasné: Syrové maso. Hodně masa. A pokud si nedáš, Igor ti tvůj salát upraví tím, že do něj hodí svou oblíbenou, oslintanou gumovou slepici.

17:00 – Strečink a regenerace: Závěrečné protažení probíhá formou psí jógy. Igor se rozvalí doprostřed tělocvičny a všichni musí cvičit kolem něj. Pokud se ho někdo pokusí překročit, Igor ho prostě zalehne. Mít na hrudníku 75 kilo hřejivé srsti je sice fajn, ale jen do té doby, než se Igor rozhodne, že se mu zdá o lovu vlků a začne ze spaní běhat a kopat vás do žeber.

Po měsíci pod Igorem vypadá klientela posilovny následovně:

1. Všichni mají neuvěřitelnou kondici (zejména ve sprintu).

2. Nikdo si nedovolí stěžovat na bolest svalů (Igor kňourání trestá hlasitým štěkotem přímo do ucha).

3. Všichni jsou pokryti vrstvou chlupů, takže v zimě nepotřebují bundy.

Závěrečné hodnocení: Igor je trenér, který vás sice nenaučí správnou techniku dýchání, ale naučí vás vážit si každé vteřiny, kdy vás zrovna nepronásleduje.

2026

Golem

Zvíře, které má postavu chlupatého paneláku (kavkazák) a pracovní morálku pervitinového barona na pěti espressech (malinois). Seznamte se s Golemem, kavkazským malinoisem. Golem byl výsledkem genetického optimismu CCOC K9. Pocházel z generace B 4 chovatelského programu "přilití krve malinoise do kavkazského psa".

Když ho jako štěně přivedli na cvičák pro běžné smrtelníky, instruktor po pěti minutách odevzdal licenci a šel prodávat pojištění. Golem totiž neaportoval činky – on je konfiskoval a následně o nich s majitelem vyjednával. Tady je příběh o tom, jak se tento chlupatý tank s tryskovým pohonem stal legendou Vězeňské služby ČR.

Kapitola 1: Přijímací pohovor

U Vězeňské služby ČR hledali psa, který by budil pořádný respekt. Když Golem vystoupil z dodávky, velitel psovodů na chvíli zvažoval, jestli nepotřebují spíš povolení k chovu medvědů.

Test-obrana: Figurant v ochranném obleku se pokusil o útěk. Jakmile se k figurantovi přiřítilo těch 70 kilo chlupů s drivem malinoise, který právě vypočítal trajektorii kořisti, figurant si dobrovolně lehl do polohy "mrtvý brouk" a začal recitovat trestní řád.

Test-aport: Golem nakonec tu činku přinesl. I s rukou, která ji původně držela. Velitel jen polkl a řekl: "Bereme ho. Ale bude mít vlastní celu. Jako dozorce, samozřejmě."

Kapitola 2: Psychologická válka na Borech

Golem byl nasazen ve věznici s vysokou ostrahou. Jeho úspěch nebyl v tom, že by vězně nutně musel kousat. On je jen stresoval svou existencí. Zatímco běžný německý ovčák u katru štěká, Golem tam jen tak stál. Díky genům kavkazáka se dokázal nehýbat tři hodiny a díky genům malinoise u toho měl pohled, jako by věděl, co jste měli v roce 2012 k obědu a kolik máte pod matrací schovaných cigaret.

"To není pes, to je chlupatá detektiva lži," stěžoval si jeden z vězňů, když se pokusil propašovat SIM kartu v bochníku chleba. Golem na něj nepohlédl, jen znechuceně odfrkl. Vězeň se okamžitě přiznal i k loupeži, kterou nespáchal.

Kapitola 3: Velký útěk, který nebyl

Nejslavnější moment přišel, když se recidivista "Žiletka" pokusil o útěk přes zeď. Golem ho nepronásledoval s hlukem. Využil svou malinoisskou hbitost, vyběhl po schodech na strážní věž a tam na Žiletku prostě počkal. Když se Žiletka vydrápal na horní hranu zdi, první, co uviděl, byla Golemova hlava velikosti menšího satelitu. Golem mu nenabídl tlapu. Jen mu do obličeje položil svou oblíbenou hračku – padesátikilovou pneumatiku z traktoru – a s výrazem "Zkus to a sežeru ti i rodokmen" ho nechal viset. Žiletka se raději pustil zpátky do dvora přímo do náruče zásahovky.

Tady jsou Golemovy legendární vlastnosti a jejich dopad na vězeňský řád:

Velikost (gen kavkazáka): Díky své monumentální stavbě těla slouží v areálu jako živý a velmi mobilní zátaras pro vězeňské autobusy.

Hyperaktivita (gen malinoise): Má takové pracovní tempo, že dokáže důkladně zkontrolovat 400 cel za 15 minut, a ještě u toho vypadat, že se vlastně nudí.

Srst: Funguje jako ekologické řešení energetické krize – v zimě ušetří věznici 30 % nákladů na vytápění, když si Golem prostě lehne doprostřed chodby.

Respekt: Jeho autorita je tak absolutní, že ho vězni mezi sebou neoslovují jinak než "Pane inspektore".

Proč je Golem nejúspěšnějším psem historie VS ČR? Dnes Golem užívá zaslouženého důchodu v ředitelské kanceláři. Nikdo ho tam neposlal, prostě si tam lehl a ředitel teď úřaduje z chodby, protože se bojí požádat o svou židli zpět.

2026

Štěně

Karel byl u policie legendou. Za dvacet let vycvičil tolik německých ovčáků, že už i jeho ranní káva musela mít certifikát na vyhledávání výbušnin. Jenže Karel začal mít pocit, že se nudí. Chtěl výzvu. Chtěl něco, co má "drajv" malinoise a "hmotu" kavkazáka.

Když si domů přivezl štěně kavkazského malinoise, kterému dal pracovní jméno "Brežněv", sousedé se ptali, proč si pořídil medvěda s obličejem žraloka na amfetaminu.

První lekce: Poslušnost (Teorie relativity)

Karel vyrazil na cvičák s vírou v metodiku pozitivního posilování. "Brežněve, SEDNI!" zavelel Karel hlasem, který obvykle zastavuje i rozjeté demonstrace. Brežněv se na něj podíval. V jeho očích se střetly dva světy. Malinois v jeho hlavě začal okamžitě provádět výpočet trajektorie zadku k zemi v milisekundách. Kavkazan v jeho hlavě však usoudil, že sedět je v tomto klimatickém pásmu geopoliticky nevýhodné.

Výsledek? Brežněv si nesedl. Rozkročil se tak široce, že pod ním mohl projet cyklista, a s výrazem filosofa začal pozorovat vzdálený mrak. Karel pochopil, že tady klasický dril nepomůže. Musel přejít na systém "vzájemné dohody o neútočení".

Obrana: Destrukce jako životní styl

Vrcholem výcviku měla být obrana. Figurant Pepa, zabalený v nejtěžším ringovém obleku (kterému v policejním slangu říkají "Michelin"), se schoval v maketě. "Revír!" křikl Karel. Brežněv vystřelil. To byl ten moment, kdy se projevila krev malinoise – rychlost 60 km/h. Jenže váha 70 kilo patřila kavkazákovi. Brežněv maketu neoběhl. On ji anektoval. Prostě ji proběhl skrz. Ozvala se rána, jako když kamion naráží do plechové boudy.

Když se prach usadil, Pepa ležel na zemi a Brežněv mu nekompromisně držel celé rameno i s kusem výplně. "Pusť!" řval Karel. Brežněv se na Karla podíval a v jeho očích se dalo číst: "Já ho nepustím. Já si ho adoptoval. Teď je to můj majetek. Bude hlídat naši zahradu. Jen mu budeme muset koupit větší boudu a krmit ho dvakrát denně." Karel musel Brežněvovi slíbit dvě kila hovězího a slib, že už nikdy nebude muset aportovat činku, aby figuranta propustil.

Úspěch: Když se zločin sám zruší

Navzdory všem očekáváním byl Karel s výcvikem nesmírně úspěšný. Jeho úspěch ale nespočíval v precizních obratech u nohy. Spočíval v psychologické dominanci.

Při první ostré akci v parku, kde se scházela parta výtržníků, Karel jen vypustil Brežněva z auta. Brežněv neštěkal. To kavkazští malinoisové nedělají. On jen vystoupil, jeho stín zakryl polovinu dětského hřiště a on upřel na delikventy svůj pohled, ve kterém se mísila hyperaktivita s touhou po absolutní územní celistvosti. Vůdce party se podíval na to monstrum, které vypadalo jako vlkodlak, co právě sežral menší osobní auto, a tiše řekl: "Pánové, myslím, že naše občanská neposlušnost právě skončila. Jdeme domů číst bibli."

Závěrečné hodnocení

Karel a Brežněv vyhráli krajský přebor v obraně. Brežněv sice nesplnil cvik "štěkání" u plenty, protože místo štěkání prostě jen jednou silně foukl, čímž figurantovi způsobil lehký posttraumatický šok, ale rozhodčí byl příliš vyděšený na to, aby mu strhl body.

Dnes jsou nerozlučná dvojka. Karel je spokojený – má psa, který poslouchá na slovo (pokud je to slovo "večeře") a Brežněv je šťastný – má svého vlastního policistu, kterého může každý den venčit na vodítku s ocelovým jádrem.

2026

3 různí psi na cvičišti

Sobotní ráno na cvičáku slibovalo buď kynologický zážitek nebo rezignaci výcvikáře. Na startovní čáře se totiž sešla trojice, která dokonale ilustruje spektrum psí povahy – od "vypáleného procesoru" po "kamennou filozofii".

Tady je reportáž z jejich první lekce: "Ke mně!".

1. Malinois: Raketa na amfetaminu

Malinois (říkejme mu Turbo) nečeká na povel. Turbo čte myšlenky. Než trenér stihne otevřít pusu, pes už provedl tři salta vzad, vybral mu kapsy a dvakrát oběhl areál rychlostí zvuku.

Průběh: Když zazní "Ke mně!", Turbo vystřelí takovou silou, že pod sebou vyhrabe startovní bloky. Cílovou čáru (pánovy holeně) trefuje v plné rychlosti čelním nárazem.

Výsledek: Pes sedí u nohy, třepe se jako drahý mixér a v očích mu svítí nápis: "A teď co?! Mám vyskočit na strom? Mám zatknout pošťáka v sousední vesnici? DĚLEJ NĚCO!"

2. Kavkazský pes: Chlupatý tektonický blok

Kavkazák (Bojar) se na cvičák nenechal přivést, on se tam prostě vyskytl. Vypadá jako kříženec medvěda a hromady starých koberců.

Průběh: Na povel "Ke mně!" Bojar ani nemrkne. Jen pomalu otočí hlavu směrem k majiteli a v jeho pohledu je veškerá moudrost i opovržení světa. Jako by říkal: "Slyším tě. Rozumím ti. Ale uvažuj – ty jsi tam, já jsem tady. Máme oba svůj prostor. Proč tuhle křehkou vesmírnou rovnováhu narušovat zbytečným pohybem?"

Výsledek: Po pěti minutách a třech špekáčcích Bojar milostivě udělá dva kroky. Pak si lehne, protože se cestou unavil přemýšlením o marnosti bytí.

3. Kříženec kavkazáka a malinoise: Demoliční četa s.r.o.

Tento pes je plánovaným přilitím krve do kavkazáka, ale měl by být zakázán Ženevskými konvencemi. Má motor z Ferrari (malinois) v podvozku obrněného transportéru (kavkazák).

Průběh: Když zazní "Ke mně!", v hybridovi se poperou dvě identity. Malinois v něm chce okamžitě vyrazit, ale kavkazák v něm mu říká, že je to pod jeho úroveň. Výsledkem je inteligentní agrese. Kavkazský malinois se rozběhne, ale ne k majiteli. Rozběhne se k figurantovi, kterému se rozhodne vysvětlit, že na tomto cvičáku teď platí jeho pravidla.

Výsledek: Pes srazil instruktora, sežral gumovou hračku a teď sedí uprostřed placu s výrazem: "Mám energii na to, abych tuhle školu srovnal se zemí, a ego na to, abych u toho vypadal jako král."

Shrnutí dne

Malinois je pes, kterého musíte brzdit, aby se neupracoval k smrti. Kavkazák je pes, u kterého musíte doufat, že vás v hloubi duše uznává jako někoho, koho dnes nesežere. Kříženec je pes, který vás donutí přemýšlet o tom, jestli by nebylo bezpečnější mít doma raději dospělého tygra.

2026

První týden s potomkem Ryšky

Koupíte-li si Lištičku K9, zde máte manuál pro přežití prvního týdne.

Gratulujeme! Pokud jste dovezli štěně z chovatelské stanice Lištička K9 domů a stále máte obě boty i klíče od domu, vedete si nadprůměrně. Zde je to, co vás čeká dál:

1. Den: Průzkum terénu (Infiltrace)

Štěně nebude kňučet v koutě. Během prvních tří hodin si v hlavě vytvoří kompletní 3D mapu všech vašich prostor, najde slabá místa v zabezpečení špajzu a zjistí, jakým systémem se otevírá lednice.

Rada: Pokud se štěně tváří, že spí, pravděpodobně právě odposlouchává vaše heslo k Wi-Fi.

2. Den: První "Liščí skok"

Připravte se na to, že štěně se pokusí ulovit mouchu nebo hračku stylem své pramatky Ryšky – tedy výskokem do metrové výšky a dopadem na všechny čtyři.

Následek: Registrace lokálního zemětřesení o síle 3,2 Richterovy škály.

Rada: Schovejte křehký porcelán a informujte sousedy, že neplánujete demolici nosných zdí.

3. Den: Operace "Hlad"

Štěně na vás nasadí výraz "nejedlo jsem od doby ledové". Je to past. Pokud mu dáte víc, než je v krmném plánu, získáte 40 kg kuličku, která se kutálí rychleji, než vy běháte.

Pozor: Pokud štěně u jídla takticky obchází misku, nehledá lepší úhel, ale kontroluje, jestli mu kryjete záda před imaginárním medvědem.

4. Den: Navázání dominance v sousedství

Při první procházce si všimnete zajímavého úkazu. Ostatní psi nebudou štěkat. Prostě jen uctivě ustoupí do příkopu a sklopí uši.

Vysvětlení: Vaše štěně vyzařuje auru kavkazského tanku, řízeného liščí inteligencí. Ostatní zvířata instinktivně vědí, že tohle není pes, ale software pro speciální jednotky v kožichu.

5. – 7. Den: Přijetí reality

Kolem sedmého dne pochopíte, že už nejste pánem domu. Jste spíše logistický důstojník pro zásobování Lištičky K9.

Zlaté pravidlo: Nikdy se nepokoušejte Lištičce K9 vysvětlit, že gauč je váš. Gauč je strategický vyvýšený bod pro pozorování perimetru. Vy máte povolené sedět na kraji, pokud přinesete odpovídající flákotu.

Hodně štěstí!

2026

INZERÁT

Štěňata ušitá na míru pro ty, kteří nehledají jen psa, ale inteligentního partnera pro speciální operace na vlastním dvorku.

Lištička K9: Inteligence lišky v těle tanku!

Hledáte psa, který nehlídá jen branku, ale rovnou celý vzdušný prostor a psychiku narušitele? Naše chovatelská stanice Lištička K9 nabízí k odběru štěňata z té nejexkluzivnější linie, která kdy spatřila světlo světa v podhůří Kavkazu. Zapomeňte na obyčejné hlídače. Naše krevní linie začala u legendární Ryšky–lišky, která po požití magického "Ducha hor" pochopila, že pět kilo na medvěda nestačí.

Proč chtít štěně z Lištičky K9? Naše štěňata nejsou jen chlupaté koule. Jsou to chlupaté procesory s pohonem 4x4 a silou lokomotivy.

Taktické myšlení: Naše štěně vás neuvítá štěkotem. Pravděpodobně na vás nastraží sofistikovanou past a vy se do vlastního domu dostanete jen tehdy, pokud prokážete dostatečnou pokoru.

Kamuflážní mistrovství: Díky genům zakladatelky Ryšky se váš pes dokáže na zahradě tvářit jako hromada sena, zahradní domek nebo neškodný keř. To vše až do chvíle, než se zloděj přiblíží na deset centimetrů.

Psychologická dominance: Zatímco jiní psi běhají kolem plotu, štěně z Lištičky K9 jen zvedne obočí. To obvykle stačí k tomu, aby se pošťák dobrovolně nahlásil na policii a vetřelci v okruhu 5 km začali předstírat mrtvé brouky.

Zvukový projev: Zapomeňte na "haf-haf". Naše odchovy startují jako tanky v -30 °C. Jeden štěk a padají ptáci ze stromů (v ceně je ekologická likvidace hlodavců tlakovou vlnou).

Upozornění: Štěňata jsou vhodná pouze pro osoby, které mají smysl pro humor, pevný plot a dostatečné zásoby skopového guláše. Pokud chcete psa, který tupě nosí míček, jděte o dům dál. Pokud chcete parťáka, který s vámi bude propočítávat trajektorie možných narušitelů, vítejte v rodině.

Máte zájem o zhmotněnou legendu? Napište nám, nebo se zastavte u Karla. Ale pozor – pokud na zápraží uvidíte hromadu sena, která má oči, nehýbejte se. To jen Ryška kontroluje, jestli jste hodni jejího potomstva.

Lištička K9 – Protože pravidla jsou pro ty, co nemají na víc.

2026

Jak se dostali kavkazští psi do chovatelské stanice pracovních psů Lištička

Všechno to začalo jedné mrazivé noci v podhůří Kavkazu, kde žila liška jménem Ryška. Ryška nebyla obyčejná liška. Zatímco ostatní lišky kradly slepice a utíkaly před myslivci, Ryška měla krizi identity. Chtěla být velká. Chtěla být obávaná. A hlavně ji nebavilo pořád utíkat. "Proč mám mít pět kilo i s ocasem, když se tady po kopcích prohánějí ty sedmdesátikilové bílé a šedé obludy, kterým se i medvěd raději vyhne?" mumlala si Ryška, když pozorovala stádo ovcí hlídané dvěma kavkazskými pasteveckými psy.

Magický guláš a osudová proměna

Zlom nastal ve chvíli, kdy Ryška u bačovy chaty vyčmuchala hrnec zapomenutého, extrémně silného a nejspíš mírně radioaktivního skopového guláše s tajnou směsí bylinek "Duch hor". Ryška ho vyžrala dočista. Následovala noc plná halucinací, během které měla pocit, že se nafukuje jako pouťový balonek. Když se ráno probudila u potoka a chtěla se napít, málem se utopila vlastním leknutím. Z vodní hladiny na ni nekoukala špičatá tlamička, ale hlava připomínající huňatý televizor s ušima. Z Ryšky se stal kavkazák. Ale uvnitř? Uvnitř to byla pořád ta mazaná, taktizující liška.

První kroky v novém těle

První problém byl pohyb. Ryška zapomněla, že teď váží jako menší motorka. Když se pokusila o svůj typický skok na myš, neulovila hlodavce, ale vytvořila v zemi kráter, který místní geologové později označili za tektonický sesuv. Když se pokusila štěknout, nevyšlo z ní liščí "haf-haf", ale zvuk připomínající startování tanku v mrazu, ze kterého popadali všichni ptáci v okruhu pěti kilometrů ze stromů.

Setkání s Karlem

Tady do příběhu vstupuje Karel, bývalý psovod u speciálních jednotek, který se v horách snažil najít klid. Když uviděl Ryšku – gigantického kavkazáka s výrazem "sežeru tě, ale nejdřív tě psychologicky rozložím" – jak se snaží nenápadně plížit křovím (což s tou masou svalů vypadalo jako pohybující se les), okamžitě věděl, že tohle je materiál pro pracovní kynologii.

Karel si Ryšku adoptoval (nebo spíš ona jeho, protože mu hned první den ukradla z batohu všechny klobásy s takovou elegancí, že si toho nevšiml). Brzy zjistil, že tento liščí pes má neuvěřitelné vlastnosti:

1. Liščí inteligence: Ryška nehlídala branku. Ona si na vetřelce nastražila past z větví a starého pletiva.

2. Taktické myšlení: Namísto tupého běhání kolem plotu využívala Ryška kamufláž. Dokázala se tvářit jako hromada sena, dokud nebyl figurant na deset centimetrů od ní.

3. Absolutní dominance: Když se na cvičišti ostatní psi rvali o hračky, Ryška jen zvedla jedno obočí a všichni němečtí ovčáci v okruhu sta metrů si dobrovolně lehli na záda a začali předstírat, že jsou mrtví.

Chovatelská stanice Lištička K9

Karel pochopil, že tuhle genetickou linii musí zachovat a začlenil ji do své chovatelské stanice pracovních psů Lištička. Název sice zněl roztomile, ale logo – liščí ocas propletený s ostnatým obojkem – dávalo jasně najevo, o co jde.

Štěňata z této stanice byla legendární. Tradovalo se o nich, že:

Před kousáním do rukávu figuranta mu nejdřív ukradnou klíče od auta. Při obraně objektu používají nejen zuby, ale provádějí i sofistikované obchvatné manévry. V noci nespí, ale v hlavě si propočítávají trajektorie možných narušitelů. Dnes je Lištička K9 symbolem psa, který vypadá jako medvěd, má sílu lokomotivy, ale mozek nejmazanějšího zvířete v lese.

A Ryška? Ta si užívá důchodu na zápraží. Občas se sice zapomene a pokusí se vlézt do kurníku, ale protože se tam nevejde, prostě ten kurník zvedne a odnese si ho do boudy jako hračku. Protože když jste kavkazák s duší lišky, pravidla pro vás prostě neplatí.

2026.

Smlouva

Toto je právní dokument, po jehož přečtení i otrlí exekutoři pláčou a advokáti si preventivně mažou kolena arnikou. 

REVERZ A SMLOUVA O DOBROVOLNÉM SEBEMRSKAČSTVÍ uzavřená mezi CHS Lištička K9 (dále jen "Predátor") a níže podepsaným sebevrahem (dále jen "Figurant"). 

I. Předmět smlouvy

Figurant se zavazuje, že se nechá dobrovolně, opakovaně a s vysokou intenzitou napadat, povalovat a případně částečně konzumovat příslušníky plemene kavkazský pes. Účelem je simulace narušitele, který má IQ houpacího koně a nulový pud sebezáchovy. 

II. Prohlášení o zdravotním stavu 

1. Figurant čestně prohlašuje, že jeho kostra je vyrobena z vápníku, nikoliv ze skla, a že jeho krevní skupina je běžně dostupná v nejbližší fakultní nemocnici.

2. Figurant potvrzuje, že netrpí srdečními chorobami. Pokud ano, první kontakt s Barykem (110 kg čisté nenávisti k cizincům) poslouží jako definitivní defibrilace. 

III. Akceptace fyzikálních zákonů 

Figurant bere na vědomí, že kinetická energie rozběhnutého kavkazana je definována vzorcem: Ek​=21​mv2. Kde m je hmotnost psa blížící se malému hrochovi a v je rychlost, kterou pes vyvine, když zjistí, že Figurant má na sobě rukáv s příchutí hovězí kůže. Figurant souhlasí s tím, že výsledkem této rovnice je obvykle jeho horizontální poloha v hloubce 10 cm pod úrovní trávníku. 

IV. Specifická ujednání o "Hře" 

Definice stisku: To, co Figurant považuje za pokus o vraždu, definuje Predátor jako ožužlání.

Letecký den: Figurant bere na vědomí, že létat se dá i bez křídel. Stačí, když se mu do nohy zaklesne Goro a rozhodne se pro prudkou změnu směru o 180°.

Estetika: Jizvy, modřiny a chybějící části oděvu jsou považovány za pracovní bonus a neplacené tetování s příběhem. 

V. Omezení odpovědnosti 

1. Predátor neodpovídá za psychickou újmu Figuranta v případě, že pes během útoku zívne, čímž naznačí, že Figurant je jako protivník naprosto nudný.

2. V případě, že pes Figuranta zakope na zahradě jako kost na horší časy, majitel se zavazuje, že ho vykope nejpozději do příštího krmení. 

VI. Závěrečná ustanovení 

Tato smlouva pozbývá platnosti ve chvíli, kdy Figurant přestane dýchat nebo když se ho Naďa rozhodne adoptovat jako svou osobní žvýkačku. 

Podpisem Figurant stvrzuje, že se vzdává práva na nářek, žaloby i schopnost chodit rovně. Dne................................. v........................................ 

Podpis Figuranta (vlastní krví): 

Podpis Predátora (stvrzeno pohrdavým pohledem a otiskem psí tlapy): 

2026 

Trénink obran

Vítejte v chovatelské stanici Lištička K9, místě, kde ploty nejsou pro okrasu, ale pro přežití civilizace, a kde se maso kupuje na tuny, protože když má kavkazák hlad, začíná pohledem přehodnocovat nutriční hodnotu vašeho SUV. 

Tady je reportáž z dnešního tréninku obran, jak o něm mluvila Naďa v předchozím příběhu. 

Scéna: Cvičiště "Marnost nad marnost" 

Na place stojí figurant Mirek, muž, který má víc jizev než zkušeností a jehož pojišťovák mu přestal zvedat telefony už v roce 2019. Proti němu stojí tři chlupaté tektonické desky: Baryk, Naďa a Goro. Kavkazští psi netrénují jako němečtí ovčáci. Německý ovčák čeká na povel. Kavkazák čeká, až uděláte chybu v protokolu, aby mohl legálně převzít velení nad okresem. 

Fáze 1: Průzkum narušitele 

Mirek si navlékl ringo oblek – speciální polstrovaný skafandr, ve kterém vypadá jako Michelin po těžké autohavárii. Jeho úkolem bylo vplížit se k hlídanému objektu (stará kůlna s nápisem "Sklad klobás"). 

Naďa: Ani se nehnula. Jen zvedla jedno obočí. Ten pohled říkal: "Opravdu? V tomhle chceš umřít? Vypadáš jako polštář, co si koleduje o dekonstrukci."

Baryk: Ten se ani neobtěžoval vstát. Kavkazák totiž šetří energií. Proč by běhal, když tě může nechat přijít blíž a pak tě prostě zasednout jako nechtěnou fakturu. 

Fáze 2: "Zadržení" (nebo spíš demolice) 

Mirek udělal osudovou chybu. Zkusil na psy zakřičet. V tu chvíli se Goro, nejmladší z nich, rozhodl, že tenhle hlučný čalouněný objekt narušuje jeho zenový klid. Goro se nerozběhl. On se prostě přemístil časoprostorem. Ozval se zvuk, jako když se srazí dva vlaky naložené vlnou. Mirek, navzdory svým 100 kilům živé váhy plus 20 kilům obleku, vzlétl. Fyzikální zákony v tu chvíli vzaly dovolenou. "Mirku, neřvi, to ho jen motivuje k hlubší analýze tvé stehenní kosti!" křičel majitel stanice, zatímco si v klidu zapaloval cigaretu a sledoval, jak se Goro snaží z Mirka udělat konfety. 

Fáze 3: Vyhodnocení Když se prach usadil, situace byla následující:

1. Hlídaný objekt: Naprosto nedotčen.

2. Narušitel (Mirek): Visí za zbytek rukávu na větvi starého dubu a tiše se modlí k bohům, které doteď neuznával.

3. Psi: Naďa a Baryk se vrátili ke spánku. Goro si s gustem olizuje tlapu a tváří se, že ten kus modrého v jeho tlamě tam byl odjakživa. 

Ponaučení z tréninku: Trénovat pracovního kavkazáka na hlídání je jako učit sopku, aby soptila. Nemusíte ji to učit, stačí u toho nepřekážet. 

Když se Mirek konečně vymotal z trosek svého obleku, zeptal se majitele: "Tak co, dostane Goro pochvalu?" Majitel se podíval na psa, pes se podíval na majitele. Pes lehce zavrčel, což v kavkazštině znamená: "Jdi mi pro ty klobásy, než si začnu vybírat mezi tebou a tou kůlnou." 

"Dostane jedničku s hvězdičkou," konstatoval majitel. "A ty, Mirku, si běž koupit nový skafandr. Tenhle už vypadá, že prošel skartovačkou na průmyslový odpad." 

2026

Pracovní probuzení v Lištičce K9

V chovatelské stanici pracovních kavkazských psů Lištička K9 vládla až skoro do konce ledna hluboká zimní letargie. Život psů se skládal převážně z přeměny v zasněžené pahorky, které občas polohlasem zavrčely na kolemjdoucí sýkorku. Zima už trvala dlouho a konec byl ještě v nedohlednu, ale obyvatelé začali čím dál tím víc už myslet na jaro, a atmosféra se změnila.

Ranní hlášení u kotce č. 1

Baryk, veterán se sebevědomím malého diktátora, svolal ranní poradu skrze mříže kotců. "Tak poslouchejte, vy chlupatí amatéři," bafnul Baryk a z tlamy mu vyletěl obláček páry. "Cítíte to? To není jen uzená krkovice dvounožců. To je už pach vzdáleného jara. A víte, co to znamená?" Goro, roční puberťák, kterému nohy rostly rychleji než mozek, nadšeně vyskočil: "Budeme na jaře honit zajíce? Budeme zase vykopávat ty krtiny, co nám loni zakázali?"

Baryk si povzdechl a podíval se na oblohu. "Ne, Goro. Znamená to, že dvounožci už teď vytáhnou ty divné věci. Rukávy. Figuranty. A nesmí se hned sežrat."

Velké línání: Operace "Všudechuchvalec"

Než však mohl začít zase trénink, přišla první zkouška: Velké línání v předzvěsti jara. V chovatelské stanici to vypadalo, jako by se tam právě odehrála bitva polštářů s fatálním koncem.

"Dívejte se na mě," postěžovala si Naďa, elitní fena, která vždy budila respekt už jen svou výškou. "Vypadám jako oškubané kuře. Ten můj hlavní dvounožec mě včera tři hodiny trápil tím kovovým kartáčem. Prý ze mě vyčesal dalšího psa. Kde je? Chci ho vidět! Jestli je na mém území, tak ho sežeru!"

"Buď ráda," zamumlal Baryk, který měl na zádech chuchvalec chlupů velikosti dospělého králíka. "Můj dvounožec si koupil fukar. Snažil se mě vyfoukat. Tak jsem se na něj podíval tím svým pohledem číslo čtyři – 'Snědl jsem už jednoho a udělám to znovu' – a on toho nechal. Ale jaro přijde. Svaly jsou ztuhlé, musíme se připravit."

První trénink: Strategie "Líný lev"

Když konečně na pozemek dorazil figurant Mirek, v chovatelské stanici to zahučelo jako v úlu plném velmi naštvaných včel. Mirek byl statečný muž, který se živil tím, že si nechal okusovat ruce v tlustém ringovém obleku.

Goro byl první na řadě. "Jdu na něj! Jdu na něj!" štěkal a narážel hlavou do branky. "Klid, mladý," krotil ho Baryk. "Kavkazák neběhá jako ti vyšinutí němečtí ovčáci, co vypadají, že jedou na kofeinové injekce. My jsme strategičtí. My ho necháme přijít blíž. My ho psychicky zlomíme tím, že budeme vypadat, že spíme, a pak – cvak – máme ho."

Trénink začal. Goro vyrazil s nadšením, ale v polovině cesty ho zaujala zamrznutá louže, kterou bylo potřeba důkladně prozkoumat. Mirek tam stál, mával rukávem a provokoval. "Goro, ty ostudo!" zařvala Naďa. "To je vetřelec! Má na sobě tu divnou smradlavinu!" Goro si vzpomněl na svou čest, odlepil nos od ledu a s řevem se vrhl na Mirka. Výsledek byl sice poněkud chaotický – místo na rukáv se pokusil vyskočit Mirkovi na hlavu (což u 60kilového kavkazáčka je pokus o vraždu) – ale dvounožci vypadali spokojení.

Večerní bilance

Večer, když slunce zapadlo a stanice utichla, leželi unavení psi ve svých kotcích.

"Nebylo to špatné," uznal Baryk a kývl směrem ke Gorovi. "Ten pád, co jsi předvedl, když jsi zakopl o vlastní tlapu, byl celkem uvěřitelný manévr. Figuranta to rozhodně zmátlo." "Díky, šéfe," zívl Goro. "Příště mu utrhnu celou ruku a přinesu ji až sem." "To nedělej," zamumlala Naďa. "Už takhle máme málo místa kvůli těm chlupům. Ale těším se na zítřek. Prý budeme trénovat hlídání objektu. To mi jde nejlíp. Budu sedět a tvářit se, že jsem skála. A když se někdo přiblíží, prostě na něj hluboce zakašlu."

Jaro ještě nepřicházelo. Sezona zatím zdaleka nezačala, ale chundelaté komando bylo připraveno ukázat světu, že nejlepší obranou je nový pořádný kožich, hluboký hlas a schopnost vypadat nebezpečně i během odpoledního šlofíka.

2026

Masakr v Chlupaté Lhotě: Německá preciznost vs. Kavkazský hlad

Sobotní dopoledne na cvičišti v Chlupaté Lhotě slibovalo nevšední zážitek. Konal se zde historicky první (a zřejmě i poslední) srovnávací závod v obraně. Na jedné straně stáli němečtí ovčáci – vyžehlení atleti s ambicemi na olympijské zlato. Na straně druhé se v mírném oparu ranní rosy převalovali kavkazští psi – chlupaté tektonické desky s výrazem někoho, kdo právě posnídal traktoristu a hledá, čím by si vyšťáral zbytky zpod dásní. 

Disciplína první: Revír 

Jako první nastoupil německý ovčák Rex. Rex byl vzorný. K maketám vybíhal s aerodynamikou stíhačky F-16. Každý jeho oběh byl geometricky přesný, jeho štěkot u figuranta připomínal kulometnou palbu v rytmu metronomu. Rozhodčí si uznale zapisoval body. 

Pak přišel na řadu Igor. Igor byl kavkazáček vážící šedesát kilo, který vypadal spíš jako vycpaný medvěd, kterého někdo omylem polil oživovacím lektvarem. "Revír!" zavelel psovod Karel. Igor se na něj podíval. Pak se podíval na maketu. Pak se podíval na rozhodčího s výrazem: "Vážně po mně chceš, abych běhal kolem těch překližek, když ten chlap v tom hadrovém obleku stojí támhle a smrdí jako strach a levná paštika?" Igor nikam neběžel. Igor se rozhodl pro strategii geostacionární družice. Zůstal stát a jen velmi pomalu, až hrozivě, začal vrčet. Zvuk to byl tak hluboký, že figurantovi v maketě číslo šest praskly brýle a rozhodčímu se rozvázaly tkaničky. 

Disciplína druhá: Zadržení figuranta 

Tady šlo do tuhého. Figurant Tonda, navlečený do ochranného ringa, které mu dávalo vizáž Michelinova panáčka po těžké depresi, vyběhl na plac. Němečtí ovčáci předvedli krásné zákusy. Letěli vzduchem jako chlupatá torpéda, zakousli se do rukávu, drželi, a když psovod zavelel "Pusť!", s mírným zklamáním, ale disciplinovaně, pustili. 

Pak byl vypuštěn Buran. Buran byl kavkazák, kterého psovod držel na dvou horolezeckých lanech a vypadal u toho, jako by se pokoušel ukotvit ropný tanker v bouři. "Drž!" Buran se rozběhl. Země se třásla. Figurant Tonda zaujal obranný postoj, ale v očích měl výraz člověka, který právě spatřil blížící se lavinu. Buran neřešil rukáv. Buran řešil problém v jeho celistvosti. Ignoroval nabízenou paži, čapl Tondovu druhou ruku, rovněž chráněnou ringem, Tondu povalil a zalehl. Ozvalo se jen tlumené "křup" – nebyly to kosti, jen se pod tou vahou vytlačil vzduch z Tondových plic i z jeho posledních zbytků sebevědomí. Když psovod zařval "Pusť!", Buran se jen nechápavě ohlédl. V jeho očích bylo jasně čitelné: "Pustit? Tohle je moje kořist. Teď ho odtáhnu do křoví, tam ho naporcuju a z jeho helmy si udělám misku na vodu. Jdi si hrát s těma prckama z Německa, tohle je práce pro chlapy." 

Finále a vyhlášení 

Závod musel být předčasně ukončen, když se třetí kavkazák v pořadí, jménem Azamat, rozhodl, že nebude kousat do figuranta, ale že prostě sežere rozhodčímu auto, protože mu blokovalo výhled. 

Výsledky:

1. Němečtí ovčáci: Vyhráli pohár za disciplínu, eleganci a sportovní chování.

2. Kavkazští ovčáci: Vyhráli Tondovo auto, Tondovy kalhoty a právo veta nad celým okresem. 

Figurant byl převezen na traumatologii, kde se pokoušel vysvětlit, že ho nenapadli medvědi grizzly na amfetaminu, ale jen "pejsci". Rozhodčí odešel do předčasného důchodu a psovodi kavkazáčků strávili zbytek večera tím, že se snažili své hafánky přesvědčit, že figurant není forma biostravy. 

V Chlupaté Lhotě je od té doby klid. Nikdo tam nekřičí, nikdo tam neběhá a pošťáci házejí dopisy do schránek pomocí upravených luků ze vzdálenosti minimálně padesáti metrů. 

Kronika Nového Věku: Den, kdy padla Chlupatá Lhota (Z kolektivního zápisu kavkazáčků) 

To, co dvounozí nazývali závodem, my jsme vnímali jako urážku majestátu. Přivedli nás na louku, která páchla po umělých hnojivech a strachu těch malých, nervózních čoklů, kterým říkají němečtí ovčáci. Ti psi byli ostudou psovité šelmy. Voněli po šamponu a granulích, co nemají duši. Běhali za míčky jako retardovaná štěňata a nechali si poroučet od svých dvounožců. 

Buranův Zápis: Rozdrcení iluze 

Když jsem ležel na tom muži v legračním tlustém obleku – Tondovi, myslím – cítil jsem, jak pod mou hrudí vibruje jeho panika. Bylo to opojné. Mnohem lepší než ta vysušená hovězí kůže, kterou mi dvounožec strká jako odměnu. Tonda nebyl figurant. Tonda byl metafora. Byl to zhmotněný lidský arogantní omyl, že mohou kontrolovat přírodu píšťalkou. Držel jsem ho u země ne proto, že bych ho chtěl sežrat (i když ta myšlenka tam byla), ale proto, že jsem potřeboval zlomit jeho vůli. Cítil jsem, jak mu pod mou vahou praskají ty směšné plastové výztuhy obleku. Slyšel jsem, jak jeho dech chrčí jako rozbitý měch. Můj dvounožec tahal za vodítko. Cítil jsem jeho zoufalství přes tu tenkou šňůru. Kdybych chtěl, škubnu hlavou a ten horolezecký úvaz ho vystřelí na oběžnou dráhu. Ale nechal jsem ho. Potřeboval jsem svědka mého triumfu. Tonda pode mnou přestal klást odpor. Přijal svou roli potravy. To se mi líbilo. Svět se vrátil do správných kolejí. 

Azamatův Zápis: Chuť kovu a anarchie 

Zatímco Buran filozofoval nad drcením lidských žeber, já jsem měl praktičtější problém. To plechové zvíře na čtyřech gumových kolech – figurantova Škoda Octavia – mi clonilo ve výhledu na horizont. A horizont je můj. Všechno, na co dohlédnu, je moje. Rozhodl jsem se ten problém vyřešit dentálně. Přední nárazník chutnal po soli ze zimního posypu a levném plastu. Maska chladiče kladla jen symbolický odpor. Bylo uspokojivé slyšet křupání kovu a řinkot skla. Byl to zvuk skutečného světa, ne to ubohé "Haf haf" těch německých šampónů. Když jsem se prokousal k chladiči a vytryskla horká, sladce vonící kapalina, figurant začal vydávat zvuky jako postřelený zajíc. Výborně. Další, kdo pochopil hierarchii. Tohle auto už nikam nepojede. 

Igorův Zápis: Nastolení nového řádu 

Když nás nakonec naložili zpátky do aut – což byl proces připomínající stěhování menšího ledovce – atmosféra se změnila. Už jsme nebyli "účastníci". Byli jsme dobyvatelé. Můj dvounožec, který se obvykle snaží tvářit jako alfa samec, řídil s rukama křečovitě sevřenýma na volantu. Věděl, že vzadu neveze psa, ale šedesátikilový sud střelného prachu s vlastním názorem na silniční pravidla. Když jsme projížděli Chlupatou Lhotou, rozhodl jsem se, že je třeba zanechat trvalý dojem. Stáhl jsem okénko – stačilo do něj třikrát tvrdě udeřit hlavou, sklo se vysypalo ven – a vystrčil jsem hlavu do večerního vzduchu. Zhluboka jsem se nadechl a zařval. Nebyl to štěkot. Bylo to vyhlášení války tichu. Byl to zvuk, který vycházel z hlubin Kavkazu, zvuk padajících lavin a trhané kořisti. Zvuk tak hluboký, že v okruhu tří kilometrů popraskaly okenní tabulky v kurnících a místní farář, který právě večeřel, spolkl lžíci. V ten moment Lhota pochopila. Hra skončila. 

Epilog

Naše území Od toho dne je v Chlupaté Lhotě klid. Ale není to klid míru. Je to klid strachu. Je to ticho, které nastává, když predátor vstoupí do lesa. Ti němečtí ovčáci odjeli s poháry, které pro ně znamenají všechno a pro nás jsou jen potenciálními miskami na vodu. My jsme zůstali.V noci teď přeskakujeme dvoumetrové ploty našich zahrad – ne proto, abychom utekli, ale abychom vykonali inspekci našeho nového panství. Značkujeme si území nejen močí, ale i strženými ploty a převrácenými popelnicemi. Místní kočky se odstěhovaly do vedlejšího okresu. Pošťáci se naučili házet zásilky z jedoucího auta. Občas, když je měsíc v úplňku, se sejdeme na návsi, tam, kde stávalo figurantovo auto. Buran, Azamat a já. Sedíme v kruhu a jen tiše vrčíme. Vibrace našich těl udržuje vesnici v bdělosti. Vědí, že jsme tady. Vědí, že jejich pravidla už neplatí. Vědí, že Chlupatá Lhota už patří jen kavkazskému hladu. A ten hlad nikdy zcela nezmizí. 

Zatímco kavkazští psi vnímali sobotu jako začátek nové éry dominance a syrového masa, němečtí ovčáci na celou akci nahlíželi jako na vrcholovou sportovní událost roku, kterou jim parta "chlupatých nezaměstnaných z hor" totálně zkazila. 

Zde je hlášení z tábora německých ovčáků: Operace "Čistý Rukáv": 

Hlášení ze štábu Německé šlechty (Zápisy do deníku elitního týmu GSD – German Shepherd Division) 

08:00 – Příprava a seřízení 

Ranní rosa. Ideální teplota pro maximální výkon plic. Rex, Hans a já jsme provedli synchronizované protažení zadních končetin. Srst máme vykartáčovanou do aerodynamického lesku. Pánové vypadají nervózně, ale my víme své: Disciplína je svoboda. Máme v hlavě nahrané nejnovější verze zkušebních řádů. Dnes budeme zářit. 

10:00 – Disciplína první: Revír (Rexovo hlášení) 

Vyběhl jsem na první maketu. Bylo to krásné. Cítil jsem, jak mi vítr obtéká uši. Každá otočka měla přesně 45 stupňů, přesně jak jsme to drilovali na cvičišti v Brandýse. U figuranta jsem spustil štěkot v rytmu 120 úderů za minutu. 

Analýza: Figurant voněl po strachu, což je v pořádku.

Odměna: Dostal jsem balónek. Svět je v rovnováze. Pak přišel ten... ten kavkazák Igor. Nechápu to. On neběhal. On tam jen stál jako špatně postavená chlupatá kůlna. Žádná geometrie, žádná dynamika. Když začal vrčet, rozkmital mi vnitřní ucho takovým způsobem, že jsem na chvíli zapomněl, kde mám aport. To není sport, to je akustická agrese! 

11:30 – Disciplína druhá: Zadržení (Hansovo hlášení) 

Byl jsem vypuštěn. Letěl jsem jako šíp. Můj zákus do rukávu byl učebnicový – plná tlama, stisk fixovaný na střední část paže. Když psovod zařval "Pusť!", okamžitě jsem uvolnil stisk. Proč? Protože jsem civilizovaný! Protože pravidla dělají psa psem! Potom vypustili kavkazského Burana. To, co následovalo, nebyla kynologie. To byl pokus o vraždu v přímém přenosu. Buran ignoroval rukáv! OPAKUJI: IGNOROVAL RUKÁV! Ten idiot šel přímo po těžišti figuranta. Žádný sportovní duch, žádný respekt k výstroji. Viděl jsem, jak Tonda (figurant) zmizel pod tou horou sádla a chlupů. My jsme se na sebe s Rexem podívali a v očích jsme měli jediné: "Má ten medvěd vůbec licenci IGP-3?" Nemá. Je to amatér. Nebezpečný, hladový amatér. 

13:00 – Totální kolaps systému (Hromadný záznam) 

Závod byl zrušen poté, co ten třetí kavkazák – Azamat – začal demontovat figurantovo vůz pomocí čelistí.

1. Rex: "Pane, proč ten pes jí tu Škodovku? V té příručce psali, že se kouše do ringa, ne do metalízy!"

2. Hans: "Podívej se na ty lidi, pane. Oni pláčou. To není v plánu. Měli bychom jim přinést balónek, aby se uklidnili." Figurant utekl do lesa. My jsme stáli v perfektní řadě, u nohy, ocas v úhlu 45 stupňů dolů, a sledovali jsme tu apokalypsu. Ti kavkazáci nejsou psi. Jsou to organické demoliční stroje, které nemají žádné pochopení pro krásu precizního obratu čelem vzad. 

16:00 – Cesta domů (Závěrečné shrnutí) 

Sedíme v transportních boxech a jedeme domů. Máme poháry. Máme diplomy. Máme čisté svědomí. Ale když pán zastavil na pumpě a vedle nás zastavil náklaďák, všichni jsme podvědomě nadskočili. Každý zvuk, který připomíná hluboké vrčení, v nás vyvolává potřebu zkontrolovat, jestli nám někdo nežere auto.Vyhráli jsme na body, ale oni vyhráli na psychologický teror. 

Plán na zítra: Budeme aportovat balónek 400x za sebou, abychom vytěsnili vzpomínku na to, jak Azamat vyplivl přední světlomet přímo k nohám starosty. 

Zde je oficiální protokol, který se figurant Tonda (nyní pacient na lůžku č. 4, oddělení traumatologie) pokouší sepsat pro pojišťovnu. Pero drží v levé ruce, protože pravá je stále znehybněna v sádře, která má tvar kavkazského špičáku. 

Protokol o pojistné události č. 666 

Předmět: Žádost o plnění z titulu "Práce ve vysoce rizikovém prostředí" a "Střet s nezvladatelnou přírodní silou".

Poškozený: Antonín Rukávník, atestovaný figurant 1. třídy. 

Popis incidentu (vlastními slovy):

Všechno to začalo tak slibně. První půlka dopoledne byla balzámem na duši. Němečtí ovčáci mě kousali přesně podle tabulek. Hans mě chytil za levý rukáv, stiskl s elegancí chirurga a na povel mě pustil, přičemž mi ještě stihl olíznout helmu, jako by se omlouval za narušení mé osobní zóny. Cítil jsem se jako sportovec. Cítil jsem se bezpečně. A pak přišla ta... věc. Kavkazák Buran. Když psovod odepnul to lano, kterým se normálně kotví zaoceánské parníky, svět ztichl. Buran na mě neběžel. On se ke mně začal přibližovat jako tektonický zlom. V jeho očích jsem neviděl touhu po rukávu. Viděl jsem tam touhu po mém rodném listě. Snažil jsem se mu nabídnout levou paži v ringu. Buran se na ten rukáv podíval s hlubokým opovržením, jako by mu někdo nabízel veganský párek na zabijačce. Místo toho se rozhodl pro strategii "gravitační kolaps". 

Záznam z lékařské zprávy: 

Pacient vykazuje známky "vylisování". Hrudní koš připomíná harmoniku po přejetí válcem. V uších mu stále zní hluboké basové vrčení o frekvenci, která rozkládá molekuly betonu. 

Detaily útoku: 

Když mě kavkazák Buran zalehl, přestal jsem existovat jako člověk a stal jsem se součástí podloží cvičiště v Chlupaté Lhotě. Slyšel jsem, jak psovod křičí "Pusť!". Buran na to reagoval tak, že si na mém obličeji (přes helmu) začal brousit spodní čelist. Cítil jsem, jak se mi do hrudi otiskuje vzor jeho obojku. V tu chvíli jsem uviděl také Azamata. Stál asi deset metrů ode mě a systematicky odstraňoval dveře u mého auta. Ne kousáním. On je prostě odšrouboval pohledem a pak do nich udělal díru. V tu chvíli jsem pochopil, že moje pojištění nepokrývá útok medvěda v psím převleku ani demolici motorového vozidla šelmou. 

Psychické následky. Od té doby mám následující obtíže: 

Ailurophobia v obráceném gardu: Bojím se čehokoliv, co má více než 10 kilo a srst.

Nespavost: Kdykoliv zavřu oči, vidím Buranův vnitřní monolog o tom, že moje ledvinka chutná po mátových žvýkačkách.

Fobie z Chlupaté Lhoty: Navrhuji, aby byla obec vymazána z map a okolí bylo zaminováno. 

Požadavek na odškodnění: Žádám o proplacení nového ringo-obleku (ten starý byl Buranem označen jako "ubrousek"), nové sady sebevědomí a doživotní rentu v podobě granulí, které budu osobně pálit v rituální peci, aby se k těm bestiím nikdy nedostaly. 

Vyjádření lékaře:

Pacient Antonín T. je stabilizovaný, ale při zaslechnutí slova "kavkazák" se pokouší vlézt pod nemocniční postel a předstírá, že je mrtvý kámen. Doporučuji lázeňskou léčbu v oblasti, kde se nevyskytují žádní psi větší než čivava. 

Zde je zápis z mimořádného zasedání obecního zastupitelstva obce Chlupatá Lhota, které se konalo v místní hospodě "U Zlomeného Rukávu" (protože v radničním sále Azamat v sobotu odpoledne vysadil dveře i s panty). 

Zápis z mimořádné schůze zastupitelstva obce Chlupatá Lhota č. 13/2024 

Přítomni: Starosta Jarolím, místostarosta v šoku, pokladník s tikem v oku a zbytek obce (skrytý za barovým pultem).

Program: Jak přežít do příštího úplňku a co s tou Škodovkou. 

Bod 1

Rekapitulace škod a diplomatický incident: Starosta Jarolím konstatoval, že historicky první srovnávací závod v obraně skončil tak trochu jinak, než sliboval leták. 

Škody na majetku: Figurantova Octavia byla pojišťovnou prohlášena za "objekt po totální demolici výbušninou", přestože Azamat použil pouze své řezáky. 

Zdravotní stav personálu: Figurant Tonda je v pracovní neschopnosti. Obec mu zaslala dárkový koš, který ale musel být zanechán 50 metrů od nemocničního pokoje, protože šustění celofánu v Tondovi vyvolává panické ataky připomínající zvuk trhaného ringa. 

Bod 2

Nová vyhláška o doručování pošty. Vzhledem k tomu, že pošťák pan Svoboda odmítá vstoupit do katastru obce bez obrněného transportéru, zastupitelstvo schvaluje nákup tří sportovních luků a sady šípů s přísavkami. Listovní zásilky budou od pondělí nastřelovány přímo na okna adresátů. Balíky do ruky budou shazovány z dálkově ovládaných dronů (pokud je Buran nesestřelí výskokem, což už dvakrát trénoval). 

Bod 3

Změna statutu obce. Zastupitelstvo jednohlasně schválilo změnu názvu obce na "Kavkazská Lhota – Území nikoho". 

Dále byl přijat nový komunikační kód s místní psí populací: Když Azamat sedí uprostřed návsi, obec se uzavírá. Když Igor vrčí u transformátoru, vypíná se elektřina, aby měl pes klid na meditaci. Když Buran zívne, všichni obyvatelé musí povinně odevzdat jednu flákotu masa na práh svého domu. 

Bod 4

Turistický ruch. Plánovaný projekt "Cyklostezka přátelství" se ruší. Místo ní bude vybudována "Úniková zóna s vysokým napětím". Obecní pokladník podotkl, že jediní turisté, kteří teď do obce jezdí, jsou milovníci adrenalinových sportů a lidé, kteří chtějí vidět "ty medvědy, co žerou auta". 

Závěrečné usnesení: 

Obec Chlupatá Lhota se tímto vzdává jakýchkoliv ambicí na pořádání kynologických akcí. Příští ročník závodu v obraně se bude konat výhradně virtuálně v prostředí Minecraftu, kde nehrozí, že Azamat sežere serverovnu. 

Zapsal: Starosta Jarolím (vlastní krví, protože mu Buran sežral propisku i s rukou, tedy skoro). 

Epilog z lánu za vesnicí: Na kopci nad Lhotou sedí tři chlupaté siluety. 

Igor: "Slyšels to? Už nám nekupují ty suché granule. Prý bude svíčková." 

Buran: "Vidíš, stačilo jen trochu přitlačit na Tondu. Dvounožci jsou učenliví, když mají strach o podvozek." 

Azamat: "Příště si vezmu tu starostovu Dacii. Má měkčí plasty." 

A v dálce, hluboko v údolí, se ozvalo tiché, disciplinované "Haf!" německého ovčáka Rexe, který právě v obýváku v Brandýse vzorně aportoval papuči. Kavkazáčci se na sebe podívali, sborově si odplivli a šli se podívat, jestli už pošťák natahuju tětivu. 

Redakce časopisu Moderní Šelma (čtvrtletník pro psy, kteří neaportují, a majitele, kteří se modlí) vyslala svého nejodvážnějšího – a pravděpodobně i posledního – redaktora Mgr. Hynka Trpělivého, aby pořídil exkluzivní rozhovor s hlavní hvězdou masakru v Chlupaté Lhotě. Rozhovor probíhal na zahradě u Azamata.

 Hynek seděl v pronajatém obrněném transportéru, zatímco Azamat ležel na hromadě trofejí (které dříve bývaly kapotou Octavie) a znuděně si čistil drápy o kus gumového těsnění. 

Moderní Šelma (MŠ): Azamate, gratulujeme k... no, k tomu, co se v sobotu stalo. Celý kynologický svět je v šoku. Jak byste své vítězství zhodnotil vlastními slovy? 

Azamat: (hluboké zamručení, které rozvibrovalo skla v transportéru) Vítězství? To slovo implikuje, že tam byla nějaká soutěž. Ale tam žádná nebyla. Byla tam jen skupina vyžehlených chlupatých kalkulaček z Německa a my. Já jsem nevyhrál závod. Já jsem jen ukončil jednu velkou trapnost. 

MŠ: Narážíte na německé ovčáky? Ti si odvezli poháry za eleganci a disciplínu... 

Azamat: (přeruší ho suchým, hrdelním smíchem) Poháry? Jsou lesklé, to se jim musí nechat. Buran v něm teď má naložené maso. Ale víte, co je problém těch vašich "atletů"? Jsou to psi na dálkové ovládání. Jejich dvounožec, kterému říkají Pán, pískne a pes skočí. Pán řekne "Aport", pes přinese kus dřeva. Kdyby pán řekl "Skoč do mixéru", ten německý ovčák by se ještě ve vzduchu ptal, jestli má nastavit správný úhel ocasu pro fotku. Jsou to otroci systému. My jsme systém. 

MŠ: Mnoho lidí šokoval váš přístup k disciplíně "Revír". Proč jste se rozhodl sežrat figurantovi auto místo hledání figuranta? 

Azamat: Podívejte, ten figurant Tonda tam byl, cítil jsem ho. Smrděl levným deosprayem a blížícím se infarktem. Ale ta Škoda Octavia... ta tam prostě neměla co dělat. Stála v mém zorném poli. Blokovala mi výhled na Tondu, o kterém jsem uvažoval jako o dezertu. Tak jsem tu překážku odstranil. 

MŠ: Odstranil? Vy jste mu vykousl chladič a zrcátka jste použil jako párátka. 

Azamat: To byla jen... demontáž. Chtěl jsem vědět, jestli je jejich technika stejně křehká jako jejich psi. Je. Plech chutná jako špatně uvařená konzerva a ty dráty uvnitř příjemně brní na dásních. Figurant by mi měl poděkovat. Teď má kabriolet. Sice mu chybí motor, ale ten vzduch uvnitř je teď mnohem svěžejší. 

MŠ: Co říkáte na obvinění figuranta Tondy, že jste "psychopati na amfetaminu"? 

Azamat: Tonda je dramatik. Buran ho převážně jen zalehl, aby ho uklidnil. Kdyby ho chtěl sežrat, tak tady dneska neděláte rozhovor se mnou, ale s Buranovým trávicím traktem. My kavkazáci máme v sobě klid hor. Neplýtváme energií na zbytečné běhání. My čekáme. A když přijde čas, prostě tu věc, co nás štve, vymažeme z reality. To není agrese. To je optimalizace prostředí. 

MŠ: Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáte se na mezinárodní dráhu? 

Azamat: Mezinárodní dráha mě nezajímá, pokud tam nejsou lepší auta k jídlu. Slyšel jsem, že v krajském městě parkuje primátor s Audi A8. Prý je to celohliník. To by mohlo být zajímavé na skus, takové dietnější. Ale jinak? Budu dál hlídat Lhotu. Pošťák už pochopil, že balíky se házejí z katapultu, a starosta mi slíbil, že k vánocům dostanu tu jeho Dacii. 

MŠ: Poslední otázka: Co byste vzkázal Rexovi, Hansovi a dalším německým ovčákům? 

Azamat: Hoši, ty vaše balónky jsou fajn. Opravdu. Ale až vám dojde, že ten rozhodčí ani váš pán nejsou bozi, ale jen pomalí dvounožci s kapsou plnou levných pamlsků, přijďte za námi. Naučíme vás, jak chutná svoboda... a nárazník od Octavie. 

Poznámka redakce: Rozhovor musel být předčasně ukončen, protože Azamat začal upřeně hledět na pneumatiky našeho transportéru a poznamenal, že vypadají docela křupavě. Redaktor Hynek Trpělivý je v pořádku, jen se od té doby při pohledu na psa většího než křeček nekontrolovaně třese. 

2026

Jak se do Lištičky dostali psi kavkazští 

Příběh o tom, jak se v jedné drsné chovatelské stanici stala biologická (a logistická) chyba, která přerostla všem přes hlavu. 

Chovatelská stanice pracovních středních kníračů černých Lištička byla v kynologických kruzích pojmem. Název sice zněl něžně, ale realita byla jiná. Majitelé, paní Eva s manželem Karlem, chovali knírače tak ostré, že se jich bál i vlastní stín. Jednoho březnového večera našel Karel u brány krabici. V ní se choulilo malé, rezavé klubíčko s bílou špičkou ocasu a obrovskýma ušima. "No podívejme," zabručel Karel. "Někdo nám tu nechal lištičku. Skutečnou lištičku do stanice Lištička. To je osud." 

Eva sice namítala, že ta liška má nějak podezřele silné tlapy, ale Karel byl v rauši. Rozhodl se, že z téhle skutečné lištičky udělá první pracovní lišku v Evropě. Dostala jméno Foxy. 

Fáze 1: Divná metamorfóza

První týdny šlo všechno hladce. Foxy žrala granule pro štěňata velkých plemen s takovým nadšením, až se Karlovi zdálo, že slyší, jak jí rostou kosti. "Ta liška je ale dravá," liboval si Karel, když Foxy ve třech měsících bez mrknutí oka zlikvidovala masivní dubovou nohu od stolu. "A podívej, jak jí houstne kožich! To je ta divoká genetika." 

Fáze 2: Liška, co se nevejde do nory

V pěti měsících začala být situace podezřelá. Foxy už nebyla ani zdaleka rezavé klubíčko. Byla to koule o váze třiceti kil, která měla místo liščího štěkání hlas jako rozjetý parník. Když se pokusila "po liščím" skočit na gauč, gauč pod její vahou prostě rezignoval a rozlomil se vejpůl. "Karle," řekla jednoho dne Eva, sledujíc Foxy, jak právě s lehkostí přeskakuje dvoumetrový plot, aby sousedovi vysvětlila, že jeho sekačka dělá moc velký hluk. "Ta liška má šedivou hřívu a pohled jako nájemný vrah z Kavkazu. Jsi si jistý, že je to liška?" "Je to jen... dobře živená liška!" trval na svém Karel, i když mu v hloubi duše vrtalo hlavou, proč má jeho liška tendenci hlídat teritorium tak zarputile, že pošťák už tři týdny háže dopisy z jedoucího auta prakem. 

Fáze 3: Velké odhalení

Vrchol přišel na bonitaci pracovních psů. Karel se rozhodl, že Foxy ukáže světu. Když ji vyvedl z dodávky, nastalo hrobové ticho. Foxy teď vážila  65 kilogramů, měla hlavu jako menší medvěd a její kožich připomínal neprůstřelnou vestu z ovčí vlny. "Co to je?" vydechl rozhodčí a instinktivně o krok ustoupil. "To je naše Lištička," zahlásil hrdě Karel. "Skutečná liška. Trochu víc vyrostla, asi ty vitamíny." Rozhodčí si nasadil brýle, podíval se na Foxy, která právě jedním pohledem donutila tři přítomné knírače, aby se tvářili, že jsou jenom dekorativní sochy, a pak se podíval na Karla. "Pane Karle, tohle není liška. Tohle je kavkazský ovčák. A to ještě zřejmě ten typ, co v horách snídá vlky a obědvá turisty." 

Epilog

Karel se sice chvíli červenal, ale nakonec přiznal barvu (která byla u Foxy spíše vlkošedá než rezavá). Ukázalo se, že v útulku, odkud krabice pravděpodobně pocházela, došlo k záměně štěňat. Chovatelská stanice Lištička si svůj název ponechala i nadále. Dnes je vyhlášená tím, že v ní žije největší kavkazská liška na světě a spousta jejích kavkazích potomků. Foxy je spokojená – má se svými dětmi vlastní pozemek, který hlídá tak efektivně, že nad ním i ptáci létají ve vyšších letových hladinách. A Karel? Ten už raději žádná zvířata v krabicích nepřijímá. Bojí se, že by v nich mohl najít křečka, ze kterého by se do podzimu vyklubal hroch. 

2026

Pozor, ledovka!

Třináctého ledna 2026 připomínala Praha jedno velké, naleštěné kluziště. Meteorologové už od rána varovali před extrémní ledovkou, která pokryla chodníky zákeřnou vrstvou ledu. Většina rozumných lidí zůstala doma u horkého čaje.

Jana však nebyla z většiny lidí. Byla to majitelka Arguse. Argus byl kavkazský pes, sedmdesátikilový kolos z chlupů a svalů, který svou paní hmotnostně převyšoval skoro dvojnásobně. Když se Argus rozhodl, že potřebuje vyvenčit, meteorologické výstrahy ho nezajímaly.

Vydali se tedy alespoň na krátkou procházku, nemohli jinak, než z kopce. Jana šla opatrně, našlapovala jako baletka na skle, ruce mírně rozpažené pro rovnováhu. Vodítko, které ji spojovalo s Argusem, bylo napnuté jako struna. Pes kráčel vedle ní s majestátním klidem tanku, jehož pásy si s ledem hravě poradí. Jeho obrovské tlapy měly trakci, o které se Janiným zimním botám mohlo jen zdát.

"Pomalu, Argusi, pomalu," šeptala Jana spíš pro sebe. Chodník před nimi se leskl jako zrcadlová dráha pro sebevrahy. Jana udělala chybu. Na zlomek vteřiny přenesla váhu na patu. Svět se otočil vzhůru nohama. Jana vykřikla, když jí nohy vyletěly do vzduchu. Gravitace zafungovala okamžitě. Dopadla na záda a začala se sunout dolů. V ten moment se napnuté vodítko změnilo v tažné lano. Argus, překvapený náhlým trhnutím, ztratil rovnováhu. Pokusil se zapřít všemi čtyřmi, ale fyzika byla neúprosná. Sedmdesát kilo živé váhy se přidalo k Janiným necelým padesáti. Vznikla chlupato-lidská lavina. "Argusí, stůůůj!" ječela Jana, zatímco nabírali rychlost. Byli nezastavitelní. Argus se chvíli snažil brzdit drápy, což vydávalo příšerný skřípavý zvuk, ale nakonec rezignoval a svezl se na bok, vypadaje jako obří huňatý koberec letící z kopce.

O kus níž šel starší pán s aktovkou. Slyšel křik, otočil se, a spatřil blížící se zkázu. Nestihl ani uskočit. Jana mu podrazila nohy a Argus ho dorazil svou masou. Pán přistál měkce do Argusova kožichu a stal se součástí jedoucího chumle. Další na řadě byla paní Nováková s manželem, kteří se vraceli z velkého nákupu. Měli plné ruce tašek. Když do nich narazila trojice klouzajících těl, tašky vyletěly do vzduchu jako konfety. Chaos dosáhl vrcholu. Po ledu se kutálely pomeranče, plechovky s fazolemi cinkaly o zmrzlý asfalt, role toaletního papíru se rozmotávala a vytvářela bílou cílovou pásku. Manželé Novákovi se přidali k nedobrovolné jízdě, paní křečovitě svírajíc Argusův ocas. Argus, ačkoliv byl v nezvyklé pozici a klouzal po břiše, neztratil své instinkty. Přímo před jeho čenichem přistál balíček z řeznictví, který vypadl z jedné z tašek paní Novákové. Voněl po vepřovém. Pes neváhal. Za jízdy chňapl po balíčku a sevřel ho v tlamě. Byla to kořist uprostřed bitvy.

Hromada těl – Jana, pán už bez aktovky, paní Nováková, pan Novák a obří pes s kradeným vepřovým – se blížila ke konci svahu. Přímo pod nimi byla frekventovaná silnice, kde i přes varování jezdila auta. Jana zavřela oči a čekala náraz. Slyšela troubení a skřípění brzd. Pak všechno utichlo.

Zastavili se. Jana otevřela jedno oko. Jejich ledová jízda skončila před hranou obrubníku. Řidič auta, bledý jako stěna, který jako zázrakem ubrzdil na namrzlé vozovce, svíral volant. Nastalo hrobové ticho, přerušované jen oddechováním čtyř lidí ležících na hromadě. "Jste někdo zraněný?" zeptala se Jana slabým hlasem. Pan Novák si narovnal brýle. "Zdá se, že ne. Jen má důstojnost utrpěla vážné trhliny." Paní Nováková se posadila uprostřed rozsypaného nákupu. "Moje maso," vydechla a ukázala na psa. Všichni se podívali na Arguse. Obří kavkazáček seděl na kraji chodníku, tvářil se naprosto nevinně a s gustem přežvykoval maso. Obal od řezníka ležel vedle něj. Když spolkl poslední sousto, podíval se na Janu a spokojeně olízl čenich, jako by chtěl říct: "Trochu divoká procházka, ale ta svačina za to stála."

Řidič SUV stáhl okénko. "Jste v pořádku?" zavolal třesoucím se hlasem. Jana se pomalu zvedala, oprášila si led z kabátu a podívala se na tu spoušť, kterou způsobila její bota na kousku ledu. "Ano," odpověděla a cítila, jak se jí vrací barva do tváří. "Myslím, že jsme všichni v pořádku. Jen... dlužíme tady paní půl kila vepřového."

2026

Výuka hlídání

Slunce se pomalu sklánělo nad vysoký plot střeženého areálu a vrhalo dlouhé stíny na betonovou plochu. Uprostřed stáli dva mladí kavkazští psi, v jejichž očích se mísila hravost s rodícím se instinktem ochránce. Před nimi stál Baryk, starý veterán s jizvou na čenichu a srstí barvy bouřkového mraku. Jeho hlas nezněl jako štěkot, ale jako hluboké zahřmění.

"Dívejte se mi do očí," zavrčel Baryk. "Lumpa, který vstoupí na naše území, čeká strach. Pokud budete zmateně pobíhat a štěkat na každý stín, ztratíte moment překvapení."

Ukázal hlavou k figurantovi v ochranném obleku, který se právě vynořil zpoza skladu.

Pravidlo č. 1: Žádné zbytečné emoce.

Pravidlo č. 2: Území je svaté. Kdo nemá klíč, je cíl.

Pravidlo č. 3: Analýza hrozby
Mladý Arlan vyrazil vpřed, připraven se zakousnout. Baryk ho jedním rázným pohybem těla zastavil. "Zpět! Vidíš, co má v ruce?" Baryk ukázal na dlouhou tyč, kterou figurant svíral v ruce. "Kavkazský pes neútočí slepě. Musíš vědět, kde má lump slabinu. Musíš ho srazit k zemi svou vahou. Jsi skála, která se utrhla ze svahu."

Pravidlo č. 4: Rozhodující úder
Baryk dal povel a figurant začal utíkat směrem k hlavní bráně. "Teď!" zařval starý pes. Mladí psi vyrazili. Baryk je sledoval a v duchu opravoval jejich chyby. Arlan a Tara běželi ze stran, aby odřízli únikovou cestu. Vyvinuli psychologický tlak - nízké, hrdelní vrčení, ze kterého tuhne krev v žilách. Když figurant zakopl, psi ho nezasypali chaotickým kousáním. Zastavili se těsně u něj, vycenili zuby a jediným hlubokým "haf" mu dali jasně najevo: Pohneš se a končíš.

Závěrečné hodnocení starého Baryka
Baryk přistoupil k ležícímu figurantovi a pak se podíval na své žáky. V jeho pohledu byla znát mírná spokojenost. "Likvidace lumpa neznamená ho roztrhat," vysvětlil Baryk tónem, který nepřipouštěl odpor. "Naším úkolem je zajistit, aby už nikdy nechtěl překročit náš práh. My jsme zákon tohoto území. Jsme ochráncem, soudcem i vykonavatelem trestu pro lumpa." Mladí psi hrdě zvedli hlavy. Výcvik skončil, ale jejich skutečná služba teprve začne.

Noc nad střeženým areálem byla tichá, ale vzduch byl těžký vlhkostí a pachem blížícího se deště. Mladí psi odpočívali, když náhle Baryk, spící na vyvýšeném místě u hlavní haly, prudce zvedl hlavu. Jeho nozdry se zachvěly. Cizí pach. Kov, pot a levný tabák.
​
​Baryk nevydal ani hlásku. Místo toho prošel kolem psů a tichým, vibrujícím zavrčením probudil Arlana a Taru. Ti okamžitě pochopili. Je třeba reálného zákroku.

U zadního plotu, tam, kde byla slepá zóna kamer, se krčily dvě postavy. "Lumpové," blesklo Arlanovi hlavou. V rukou drželi pákové kleště a v batohu měli neznámý náklad. ​"Taro, levou stranou podél palet. Arlane, ty za mnou středem. Žádný štěkot, dokud nebudou na dosah," zavelel Baryk s tvrdým pohledem. ​Vetřelci právě prostříhali pletivo a jeden z nich proklouzl dovnitř. Cítil se vítězně. Netušil však, že tři stíny se pohybují naprosto synchronizovaně s jeho kroky. Arlan se plížil nízko u země, jeho šedá srst splývala s betonovými panely. Tara oběhla halu a čekala u jediné únikové cesty, kterou lupiči měli. Baryk kráčel přímo proti nim, klidný a děsivý jako blížící se lavina.
​
Když lupič rozsvítil baterku, aby se zorientoval, světelný kužel dopadl přímo na Barykovu mohutnou hruď. Muž ztuhl. Před ním nestál pes, ale sedmdesátikilová hradba svalů s očima, které v odrazu světla žhnuly jako dva uhlíky. ​"Dělej, utíkej!" zaječel druhý zloděj, který byl ještě venku. Ten uvnitř se pokusil o švihnutí kleštěmi, aby si udělal prostor. To byla Arlanova chvíle. Vzpomněl si na Barykovu lekci o váze. Vyrazil jako pružina. Nepotřeboval kousat, vrazil celou svou vahou do boku muže. Ten vyletěl do vzduchu, dopadl na tvrdou zem a okamžitě si vyrazil dech.
​
Než se druhý lump stačil otočit k útěku, Tara mu zatarasila cestu zvenčí. Stačilo jedno jediné, hluboké vyštěknutí, které se rozlehlo celým údolím. Muž upustil kleště a padl na kolena s rukama nad hlavou.

​O deset minut později už areál křižovaly majáky ochranky. Zloději, bledí a třesoucí se, byli odváděni v poutech. Jeden z nich se stále díval na Arlana, který seděl dva metry od něj a upřeně ho sledoval. Baryk přistoupil k Arlanovi a krátce mu olízl ucho. Bylo to nejvyšší vyznamenání, jaké mohl mladý pes od učitele dostat. ​"Dnes jste nebyli jen psi," zabručel Baryk, když se vraceli ke svým miskám. "Dnes jste byli tou zdí, kterou nikdo nepřekoná. Teď se nažerte a odpočiňte si. Zítra budeme zase trénovat."

Tu noc byl už klid.

2026

Autostop. Byl to sen

Slunce pražilo na zaprášenou okresní silnici někde v jižních Čechách. Vzduch se tetelil horkem a ticho narušoval jen blížící se zvuk motoru, který zněl jako rozzuřený traktor křížený s vysavačem.

Byla to stará, otlučená Lada Niva vojensky zelené barvy. Auto samo o sobě nebylo tak zvláštní, ale jeho posádka ano. Za volantem seděl Boris. Sedmdesátikilovy kavkazský pastevecký pes. Jeho mohutné tlapy zabíraly téměř celou šířku volantu a hlavu měl mírně nakloněnou na stranu, jak se soustředil na udržení vozidla v přímém směru. Jeho výraz byl smrtelně vážný, jak se na řidiče sluší. Na místě spolujezdce trůnil Igor, jeho bratr. Byl o něco světlejší a momentálně měl většinu hlavy vystrčenou z okénka. Dlouhý jazyk mu vlál ve větru jako růžová vlajka a sliny vytvářely na dveřích auta abstraktní umění. Igor byl navigátor a vrchní ochutnávač vzduchu.

Jízda probíhala relativně hladce, pomineme-li fakt, že Boris měl občas problém trefit správný pedál, aniž by zmáčkl oba najednou, což vedlo k zajímavým cukavým manévrům. Pak ho uviděli. U krajnice stál člověk. Byl to mladík s velkým batohem, na hlavě kšiltovku a palec pravé ruky zdvižený v univerzálním gestu stopaře. Vypadal unaveně a zpoceně. Boris zavrčel hlubokým basem, který rezonoval celou karoserií Lady. Znamenalo to: "Vidím objekt." Igor vtáhl hlavu dovnitř, otřel si sliny o palubní desku a krátce štěkl. "Potenciální zdroj šunky." Boris zpomalil. Brzdy zanaříkaly a Niva zastavila pár metrů od stopaře a zvířila oblak prachu.

Mladík, říkejme mu třeba Petr, si s úlevou oddechl. Popoběhl k autu, připravený nasadit svůj nejmilejší úsměv a poděkovat hodnému řidiči. Očekával staršího pána v rádiovce nebo místního zemědělce. Petr se naklonil k okénku spolujezdce, které se s vrzáním pomalu stahovalo dolů. "Dobrý den, mockrát děkuju, potřeboval bych hodit směrem na…" Petrova slova zamrzla v hrdle. Úsměv se mu změnil v křečovitou grimasu hrůzy. Zevnitř auta na něj nezíral člověk. Zíraly na něj dvě obrovské, chlupaté hlavy připomínající medvědy.

Igor, který seděl blíž, se k Petrovi naklonil a zhluboka, táhle k němu přičichl. Bylo to, jako by vás očichával vysavač nastavený na maximální výkon. Petr cítil pach psí srsti, starého čalounění a nedávno sežrané konzervy. Boris za volantem ani nehnul brvou. Jen upíral na Petra své malé, tmavé oči, ve kterých se zračila tisíciletá moudrost strážců stád a lehká netrpělivost řidiče, který má zpoždění. Nastalo ticho. Dlouhé, tíživé ticho. Petr nevěděl, co dělat. Měl utéct? Měl omdlít? Měl předstírat, že je strom? Igor přerušil ticho. Vydal zvuk, který byl něčím mezi zívnutím a netrpělivým zamručením, a tlapou velikosti dezertního talíře plácl do dveří. Boris pak udělal něco nečekaného. Pustil jednou tlapou volant a kývl mohutnou hlavou směrem k zadnímu sedadlu. Byla to jasná nabídka. Nastup si, člověče. Ale žádné prudké pohyby. Petr, stále v šoku a neschopen racionálního uvažování, udělal tu nejšílenější věc ve svém životě. Otevřel zadní dveře a vsoukal se na zadní sedadlo, které bylo pokryto vrstvou chlupů tak silnou, že by se z ní dal uplést svetr pro slona. Zabouchl dveře.

Boris spokojeně zavrčel, zařadil jedničku (což znělo, jako by v převodovce drtil kamení) a Lada Niva se s cuknutím rozjela. Igor znovu vystrčil hlavu z okna. Petr na zadním sedadle seděl ani nedutal, svíral svůj batoh a přemýšlel, jestli se mu tohle všechno jen nezdá. Asi po kilometru jízdy se Igor otočil dozadu a upřel na Petra významný pohled. Pak pohledem střelil k Petrovu batohu. Petr pochopil. Třesoucími se prsty rozepnul batoh a vytáhl svůj oběd – velký sendvič se šunkou a sýrem. Opatrně ho podal dopředu.

Igor sendvič elegantně převzal do zubů a jedním hltem ho spolkl. Pak se spokojeně olízl a znovu se věnoval větru.

Zdálo se, že jízdné bylo zaplaceno. Cesta pokračovala v tichém, surrealistickém klidu. 

2026

 Dědictví hor

Příběh o moudrém kavkazském pasteveckém psovi, který předává své zkušenosti další generaci. 

​Nad kavkazskými štíty se líně převalovala ranní mlha. Starý Bari, obrovský kavkazský pes s hřívou jako lev, stál nehybně na okraji pastviny. Vedle něj se v mokré trávě povalovala dvě malá štěňata – Argo a Luna. Dnes je nečekala jen hra, dnes měla začít jejich první výcviková lekce.

​Bari hluboce nasál chladný vzduch. Pro člověka to byl jen vítr, pro něj to byly novinky z celého údolí. Štěňata se snažila napodobovat jeho vážný postoj, ale Luna stále padala na nos, jak se snažila očichat každou sedmikrásku. Bari tlumeně zavrčel – nebylo to varování, ale výzva k soustředění. Ukázal čenichem směrem k hustému smrkovému lesu. Tam, před několika hodinami, prošel "narušitel" – pastevec, který schoval kus sušeného masa, aby prověřil jejich bdělost. ​Bari vyrazil kupředu. Jeho pohyby byly navzdory velikosti tiché a úsporné. Zastavil se u starého pařezu a kouskem tlapky odhrnul listí. Argo přiskočil a začal vehementně nasávat pach. (Pachová stopa není jen jedna linka. Je to mrak, který se drží při zemi.) Starý pes ukázal hlavou dál. Stopa nekončí u pařezu, tam se jen "zalomila".
​

Štěňata brzy pochopila pravidla hry. Argo se držel nosem nízko u země, zatímco Luna chytře využívala závanů větru, které pach přinášely z dálky. Bari je sledoval s otcovskou hrdostí. Věděl, že jednou nebudou hledat jen pamlsky, ale vycítí vlka nebo medvěda dřív, než se přiblíží ke stádu.

​Po půl hodině usilovného soustředění se Argo zastavil u hromady kamenů. Začal nadšeně hrabat a vítězně vytáhl plátěný pytlík. Luna se k němu okamžitě přidala a začali se o kořist přetahovat. ​Bari k nim přistoupil, jemně je oba olízl mezi ušima a pak se zahleděl k obzoru. První stopa byla za školáky. V jejich žilách kolovala krev ochránců, a dnes udělali první krok k tomu, aby se stali skutečnými králi Kavkazu.

​Uběhlo první léto a podzim obarvil svahy Kavkazu do ruda. Argo a Luna už nebyli malými štěňaty – jejich postavy zmohutněly a srst jim zhoustla tak, že by v ní zmizela celá lidská dlaň. Bari cítil, že nastal čas na nejtěžší zkoušku. Jedné noci se prostě zvedl a odešel k salaši, přičemž nechal své potomky u stáda samotné.

​Nad horami visel úplněk, který ozařoval hřbety spících ovcí jako bílé balvany. Noc byla nezvykle tichá. Ani cvrčci nehráli. Argo stál na vyvýšeném pahorku, jeho uši se natáčely za každým šustnutím. Luna obcházela protější stranu ohrady. Učili se pracovat jako tým – jeden jako maják, druhý jako pohyblivý stín.
​

Najednou to přišlo. Pach, který znali z rokle, byl zpět. Ale tentokrát nebyl jeden. Vlčí smečka. ​Vlci věděli, že starý Bari je pryč. Viděli jen dva nezkušené mladíky. Začali se stahovat v kruhu. Vlk alfa se ukázal přímo proti Argovi, aby odlákal jeho pozornost. Dva další vlci se kradli z boku, tam, kde byla ohrada nejnižší. Argo nespustil oči z alfy. Cítil, jak se mu v hrudi zvedá prastará síla jeho předků. Nevyrazil však dopředu. Vzpomněl si na Bariho lekci: "Ochránce neopouští ty, které chrání." Když se jeden z vlků pokusil přeskočit ohradu, Luna vyrazila z temnoty jako blesk. Nebyl to štěněcí útok, byla to lavina svalů a odhodlání. Srazila vlka k zemi dřív, než se stihl dotknout jediné ovce. ​Ve stejný moment Argo vypustil své první skutečně bojové zařvání. Nebyl to štěkot, byl to hřmot hor. "Tady vládne rod Bariho!" ozývalo se údolím. Vlci zaváhali. Ti dva mladí psi se ukázali být nebezpečím. Stáli tam, bok po boku, hlavy nízko, připraveni k boji na život a na smrt. Vlci pochopili, že cena ovce by byla příliš vysoká. S tichým zavytím se stíny vlků rozplynuly v lese.

​Když první sluneční paprsky zasáhly pastvinu, objevil se na stezce Bari. Nepřišel na pomoc, celou dobu je sledoval z dálky, skrytý ve stínu skal. Viděl všechno.
​Nepřišel s hlasitým vítáním. Jen k nim přistoupil, otřel se svým mohutným ramenem o Arga a pak o Lunu. Byl to nejvyšší projev uznání. Ten den už Argo a Luna nebyli štěňaty. Stali se z nich skuteční kavkazští pastevečtí psi – strážci, kteří nikdy nespí.

2025

Jak na Nový rok ... 

První lednové ráno v Jizerských horách vypadalo jako z pohlednice, ale klid netrval dlouho. Na kraji lesa u chaty "U Zmrzlého kusu" se shromáždila smečka pěti kavkazských psů – obrovských huňatých horalů, z nichž každý vážil skoro tolik co dospělý chlap. Jejich majitel, svérázný Brůna, si právě utahoval tkaničky u bot. Věřil totiž starému heslu: "Jak na Nový rok, tak po celý rok." A protože chtěl mít rok plný pohybu a svobody, nehodlal sedět u televize.​​ 

Když se ozvalo ostré hvízdnutí, smečka vyrazila. Mezi obrovskými tlapami kavkazáků se mihl rezavý blesk. Byla to Bystrouška, liška, která před lety jako sirotek našla u Brůny útočiště a smečka ji vzala mezi sebe. Byla to bizarní scéna: pět "medvědů" a jedna mrštná liška, všichni v plném trysku letěli zasněženým lesem.

​​První obětí novoročního odhodlání se stal pan Novák s rodinou. Vyrazili na klidnou procházku, aby vyvětrali kocovinu z oslav. ​"Podívej, drahá, jaká idylka," začal pan Novák, když vtom se ze zatáčky vyřítil mrak sněhu. Obrovská bílo-šedá masa svalů a chlupů, která se řítila přímo na ně. Mezi těmi "příšerami" kličkovala liška a vesele poštěkávala. Za nimi se zjevil rozesmátý Brůna a hulákal: "Uhněte z cesty, trénujeme na celý rok!" Pan Novák v mžiku zapomněl na kocovinu a s nečekanou hbitostí vyskočil na nejbližší smrk. Jeho žena se snažila schovat za turistický rozcestník, zatímco děti nadšeně tleskaly, protože si myslely, že jde o natáčení nové pohádky. ​Smečka nikoho nesežrala – kavkazani byli vychovaní a liška měla v hlavě jen to, jak předběhnout nejstaršího psa, Baryka. 

Prohnali se kolem skupiny běžkařů, kteří se v úleku svalili do závěje jako kuželky, a u krmelce vyděsili partu myslivců, kteří si zrovna chtěli připít na zdraví lesa. Pohled na smečku psů, kteří vypadají jako grizzlyové, a vedoucí lišku v čele, jim vzal slova z úst.​ "Říkám vám, chlapi," šeptal později jeden z myslivců v hospodě, "ten vaječňák byl letos nějakej silnej. Viděl jsem vlky velký jako telata, jak závodí s liškou o medaili."

​​Když se smečka vrátila k chatě, všichni byli vyřízení, ale šťastní. Brůna se svalil do křesla a psi padli kolem něj jako hromady vyprané vlny. Liška se jim stočila mezi tlapami.​ Brůna si spokojeně otevřel pivo a podíval se do kalendáře. Pokud heslo "Jak na Nový rok, tak po celý rok" skutečně platí, čeká ho dvanáct měsíců absolutního chaosu, děsu v očích turistů a nekonečného běhu lesem. A přesně tak to měl rád. ​

Brůna zrovna dopíjel pivo, když se u jeho chalupy ozvalo rázné zaklepání. Psi ani nezvedli hlavy, jen nejstarší Baryk líně pootevřel jedno oko. Byl to strážmistr Svoboda, místní policista, který měl na starosti pořádek v revíru. Vypadal, že se právě pokoušel o rekord v běhu do vrchu, a jeho uniforma byla mírně pocuchaná od větví. ​"Brůno! Vylez ven!" křikl Svoboda a snažil se popadnout dech. "Mám na stanici čtyři hlášení o útočných medvědech a jedno svědectví o poblázněné lišce se vzteklinou, co vede smečku vlků!" ​

Brůna vyšel na zápraží s nevinným výrazem v tváři. "Á, pan strážmistr! Šťastný nový rok přeju. Nechcete kalíšek na zahřátí? Jak se říká: jak na Nový rok..."​

"...mě trefí šlak, Brůno!" skočil mu do řeči policista. "Pan Novák je doteď na tom smrku u Křížku! Odmítá slézt, dokud mu písemně nepotvrdím, že ty tvoje obludy už jsou doma. A běžkaři? Ti nahlásili, že se po lese pohybuje biologická zbraň převlečená za psy." 

​Brůna se podíval na pět chlupatých kopců masa, které spokojeně si pochrupovaly na dvoře. "Ale jdi, Svobodo. Vždyť se jen proběhli. A Bystrouška," ukázal na lišku, která zrovna Barykovi olizovala ucho, "ta nikoho nenapadla. Ta jen dělala vodiče." ​

Svoboda se podíval na lišku, pak na psy a pak zpátky na Brůnu. "Ty máš lišku, co bydlí s kavkazáky. To mi nikdo neuvěří. Musím to sepsat." Vytáhl blok, ale když se podíval na ty obrovské pesany a představil si, jak ho pronásledují lesem, ruka se mu trochu zachvěla. ​"Hele, Brůno," ztišil hlas Svoboda, "uděláme dohodu. Já do hlášení napíšu, že šlo o optický klam způsobený lomem světla na novoroční jinovatce a zbytkovým alkoholem v krvi svědků. Ale ty mi slíbíš, že zítra..." ​"Zítra jdeme znovu," usmál se Brůna šibalsky. "Přece nechceš, abychom zbytek roku jen seděli doma, když jsme to tak pěkně načali." 

Policista si povzdechl, schoval blok a mávl rukou. "Víš co? Dej mi ten kalíšek. Jestli tě mám celej rok nahánět po lesích, tak na to musím mít pořádnej základ." ​A tak se stalo, že první lednový večer skončil u Brůny na chalupě celkem v klidu. Strážmistr popíjel režnou, liška mu usnula na botě a kavkazani dál snili svůj sen o nekonečném běhu zasněženou krajinou. V Jizerských horách se zkrátka vědělo, že s Brůnou a jeho smečkou nebude tenhle rok rozhodně nuda. 

2025 

Řízení pod vlivem 

Představme si noc na okresní silnici kdesi na Vysočině. 

Scéna: Interiér vozu, noc

Stará, otlučená Škoda Felicia se kymácí ze strany na stranu po prázdné silnici. Zevnitř se ozývá hlasitý ruský hardbass, konkrétně skladba "Tri Poloski". Za volantem sedí BORIS. Kavkazský ovčák o váze asi 70 kilo. Je tak obrovský, že hlavu má vraženou do stropního polstrování a volant drží oběma předními tlapami, přičemž se snaží zaostřit. Na čumáku má nakřivo nasazené sluneční brýle, i když je půl druhé ráno. Je totálně na šrot. 

Na sedadle spolujezdce je ELIŠKA, liška obecná. Je namotaná do bezpečnostního pásu, v jedné tlapce svírá skoro prázdnou lahev vodky "Jelzin" a nekontrolovatelně škytá.

Eliška: (škyt) "Borisi, ty chlupatá obludo... (škyt) přidej! Tenhle song je... je... boží! Vrrrr!"

Boris (hlubokým, chraplavým hlasem, který zní jako když se startuje traktor): "Drž tlamu, Eliško. Snažím se... snažím se udržet rovinu. Ta cesta se hejbe. Přísahám, že se hejbe." Boris prudce trhne volantem doleva, protože se mu zdálo, že vidí na silnici obří veverku. Auto málem skončí v příkopu.

Eliška: "Juchú! To je jízda! Seš lepší řidič než ten jezevec minulej tejden. Ten to napálil do kurníku."

Náhle se za nimi rozblikají modré majáky. Zvuk sirény prořízne noc. Boris: "Boha jeho! Fízlové! Do boudy!"

Eliška (zpanikaří a snaží se schovat pod palubní desku, ale zasekne se jí ocas): "A je to v prdeli. Borisi, dělej něco! Sežer techničák! Rychle ho sežer!"

Boris: "Nesežeru techničák, je zalaminovanej! Klid. Zachovej klid. Jsem... jsem profesionál. Vypadám střízlivě?" Boris se narovná, čímž promáčkne střechu Felicie ještě víc, a nasadí "seriózní výraz", což v jeho podání vypadá, jako by měl mrtvici. Auto s kvílením brzd zastaví u krajnice.

Scéna: Venku u auta, policejní kontrola

Z policejního auta vystoupí strážmistr NOVÁK. Je unavený, má za sebou dlouhou noční směnu a těší se do postele. Dojde k okénku řidiče Felicie a zaklepe. Okénko se stahuje dolů bolestivě pomalu a trhavě. Zevnitř se vyvalí oblak pachu, který by porazil vola – směs levného alkoholu, mokrých psích chlupů a něčeho, co voní jako týden stará zdechlina bažanta.

Strážmistr Novák (zakašle a snaží se nedýchat nosem): "Dobrý večer, pane řidiči, silniční kontrola. Předložte mi prosím doklady od vozidla a váš řidičský..." Novák se zarazí uprostřed věty. Rozsvítí baterku a posvítí dovnitř. Zírá na něj obrovská, huňatá hlava kavkazského ovčáka ve slunečních brýlích. Pes se snaží usmát, což odhalí tesáky schopné překousnout pneumatiku.

Boris: "Vrrraf. D-dobrý večer, p-pane orgáne." (Pokusí se zasalutovat tlapou, ale místo toho si srazí brýle z nosu). "J-j-jaký je problém? Jeli jsme... jeli jsme podle předpisů. Všechno v cajku, haf."

Strážmistr Novák nevěřícně zamrká. Podívá se na spolujezdce. Zpod palubní desky vykukuje rezavý čumák a dvě skelné liščí oči. Eliška (vykoukne nahoru a opile zamrká): "Jé, pěknej uniforma. Nemáš cigáro, fešáku? (škyt) My jsme jenom... jeli z tahu. Boris je skvělej řidič, fakt. Jenom trochu... líná."

Novák pomalu skloní baterku. Promne si oči. Znovu se podívá. Pes za volantem tam pořád je. Strážmistr Novák: "Já se asi zbláznil. Řekněte mi, že se mi to zdá. Vy jste... pes." 

Boris (uraženě zavrčí): "To je diskriminace! Jsem kavkazský ovčák, s rodokmenem! Mám právo řídit... asi. Kde je ten papír... Eliško, kde je ten papír, co jsme ukradli tomu myslivcovi?!"

Eliška: "Myslím, žes ho poblil na tý benzínce."

Strážmistr Novák (zhluboka se nadechne, ignoruje absurditu situace a přejde do autopilota): "Pane... řidiči. Vyzývám vás k provedení dechové zkoušky. Cítím z vás alkohol." Novák podá Borisovi dýchací přístroj.

Boris: "To je hračka? Kousací?"

Strážmistr Novák: "Ne! Fouknout! Hluboký nádech a plynule foukat, dokud neřeknu dost." Boris vezme náustek do obrovské tlamy. Ozve se zvuk, jako když se vypouští pneumatika traktoru, proložený vrčením a slintáním. Přístroj zapípá. Novák se podívá na displej. Oči se mu rozšíří. "Čtyři celé osm promile?! Vždyť byste měl být mrtvý! I na psa je to smrtelná dávka!"

Boris (pokrčí rameny, což rozhoupe celé auto): "Ruská výchova. A měli jsme... dobrý základ. Špekové knedlíky."

Eliška: "A tu zdechlinu u silnice! Ta byla uleželá!"

Strážmistr Novák už toho má dost. Vytáhne vysílačku. "Dispečink, tady Novák. Potřebuji posilu na kilometr 42. Mám tu... mám tu opilého řidiče."

Dispečink (z vysílačky): "Rozumím. Je agresivní?"

Strážmistr Novák: "Ne, je... je chlupatý. A štěká. A jeho spolujezdkyně je liška, která po mně chce cigarety."

Dispečink: "Nováku? Vy jste zase pil ve službě?"

V tu chvíli Borisovi dojde trpělivost. "Seru na to. Eliško, drž se!" Boris dupne tlapou na plyn. Felicia sebou škubne, motor zařve, auto poskočí dopředu, málem přejede Novákovi nohu a vystřelí do tmy.

Eliška (vyje z okýnka): "Chyť mě, jestli to dokážeš, fízleeee! Juchúúú!"

Novák stojí osamoceně na silnici v oblaku výfukových plynů a dívá se za mizejícími červenými světly, ze kterých se ozývá vzdalující se štěkot a hardbass. Pomalu zvedne vysílačku k ústům. "Dispečink... zrušte tu posilu. Já... já jdu domů. Zítra podávám výpověď." 

2025

Jak pan Karel prodával štěňata

Panu Karlovi, chovateli kavkazských pasteveckých psů, právě zazvonil telefon. Už po desáté za tento týden. Karel ví, že jeho štěňata jsou roztomilé chlupaté koule, ale také ví, že z nich vyrostou obrovští terminátoři s vlastní hlavou. Tady je záznam tří typických hovorů:

​Zájemce č. 1: Pan "Hledám dárkový předmět"

​Telefon: "Dobrý den, viděl jsem inzerát na ty medvídky. Dcera má osmý narozeniny a miluje plyšáky. Kolik stojí ten nejsvětlejší?"

​Zájemce č. 2: Paní "Chci jen doplněk k k vile."

Zájemce: "Dobrý den, stavíme moderní vilu v satelitu a potřebujeme něco reprezentativního za plot. Máme tam ten nízký, designový, asi metr dvacet vysoký..."

Zájemce č. 3: Pan "Horal z Beskyd"

Zájemce: "Dobrý den, chci psa na hlídání ovcí v Beskydech. Máme tam problém s vlky a toulavými psy. Jsem pořád venku, v noci spím v maringotce."

Pan Karel pozval na prohlídku onoho rázného horala z Beskyd (zájemce č. 3), ale k jeho překvapení se u brány objevil i pan "Dárkový předmět" (zájemce č. 1), který se rozhodl, že Karel určitě jen přeháněl, a že dceruška toho medvídka prostě musí mít.

Před vysokou, dvojitou branou z poctivého železa stojí pan Novák (horal) a pan Sladký (tatínek s dárkem). Zpoza plotu se ozve zvuk, který připomíná startování náklaďáku v mrazu. Nízké, vibrující zavrčení, ze kterého tuhne krev v žilách.

V tu chvíli se u mříží objeví Grom. Otec štěňat. Je to hora plavorezavé srsti, která má místo hlavy chlupatý balvan a oči barvy starého jantaru, ve kterých se zračí absolutní nedostatek smyslu pro humor.

Karel vychází z domu: "Stůjte v klidu! Hlavně nešermujte rukama. Grome, klid, jsou to jen... návštěvníci. Zatím." Grom neštěká. Jen tam stojí, svaly pod srstí napnuté jako struny, a upřeně sleduje pana Sladkého, kterému právě v kapse zazvonil mobil s melodií z Ledového království.

Karel: "Tak co, pane Sladký? Chcete si ho pohladit? Má rád lidi, kteří voní po strachu, připomíná mu to lov na divočáky." Pan Sladký couvá k autu: "Víte... já si uvědomil, že dcera vlastně chtěla... chtěla akvárium. Rybičky. Rybičky nevrčí. Rybičky vás nesežerou, když jim sáhnete na hračku." Karel: "Moudrá volba. Jen pozor na piraně, ty jsou proti Gromovi pořád ještě amatérky."

Pan Sladký naskočí do auta a odjíždí dřív, než stačí Karel zavřít bránu. Na místě zůstává pan Novák z Beskyd. Ten přistoupí k plotu, sundá si klobouk a podívá se Gromovi přímo do očí.

Karel zvesela: "Vidíte to? Normálně se usmál. Pojďte dál, pane Nováku. Štěňata jsou na dvoře. Právě se pokoušejí rozmontovat starou škodovku, tak je musíme zastavit, než se dostanou k motoru."

Pan Novák: "Beru tohle. Jestli jsou po tátovi, tak u mě v Beskydech neprojde ani myš, aniž by se mu nemusela nahlásit." Karel spokojeně pokýval hlavou. Věděl, že tohle štěně nepůjde na Instagram, ale do opravdové služby. A Grom? Ten se naposledy podíval za mizejícím autem pana Sladkého a pak se šel s aristokratickým klidem vyčůrat na Karlovu nejdražší tuji. 

Být kavkazákem totiž znamená, že vám patří svět – nebo aspoň všechno, na co dočůráte. 

2025 

Bude Silvestr! 

Jak se blížil poslední den v roce, klid se začal vytrácet. V údolí už občas bouchla první petarda. Kavkazáci, ač jsou to neohrožení obránci, nemají rádi hluk, který nedává smysl. 

Na Silvestrovské dopoledne přišla liška naposledy v tomto roce. Boran ji uvítal krátkým zavrtěním ocasu. Všichni tři společně sledovali západ slunce. Liška jako by věděla, že se blíží noc plná hluku, do které se psi nebudou chtít zapojit. 

Když padla tma a první rachejtle osvětlily oblohu, liška zmizela hluboko v bezpečí své nory pod kořeny starého smrku. Boran a Sira se uchýlili do své boudy, kde se k sobě přitiskli. Věděli ale, že až se ráno probudí do nového roku a hluk utichne, jejich zrzavá kamarádka se zase objeví u plotu, připravená na další společné dobrodružství v bílých horách. 

2025 

Neobvyklé přátelství 

Tento příběh se odehrává v zasněžených horách, v čase, kdy se dny krátí a noc přebírá vládu nad horami. Je to období mezi dárky pod stromečkem a prvními rachejtlemi nového roku – čas klidu, mrazu a nečekaných přátelství. 

Na samotě u lesa žili dva kavkazští psi, obrovský Boran a jeho moudrá družka Sira. Vypadali jako dva huňaté balvany, které někdo zapomněl na zasněženém dvoře. Štědrý den už byl za nimi – dostali každý pořádnou flákotu masa a teď spokojeně trávili, zatímco jejich lidé uvnitř chalupy popíjeli čaj. Zatímco lidé odpočívali, v lese za plotem se pohnul stín. Byla to liška Bystrouška, jejíž kožich zářil v měsíčním světle jako vyhasínající uhlík. 

V zimě je v lese málo jídla a vůně vánočních dobrot ji přitáhla až k plotu. Boran zvedl svou masivní hlavu. Cítil ji. Jindy by jeho hluboký štěkot roztřásl okenní tabulky, ale dnes bylo něco jinak. Možná to bylo to vánoční kouzlo, nebo prostě jen plný žaludek. Boran jen líně vyfoukl obláček páry z nozder. Sira pootevřela jedno oko a pozorovala lišku, která se opatrně přiblížila k plotu. Liška se zastavila. Viděla ty dva obry, kteří by ji jedním stisknutím čelistí dokázali zlomit, ale cítila z nich klid. Sira tlapou odhrnula kousek své večeře, kterou si schovala "na horší časy" – velkou morkovou kost se zbytky masa, a prostrčila ji plotem. 

Dny mezi svátky utíkaly v podivuhodné harmonii. Každé odpoledne, když se začalo stmívat, se liška vracela. Liška s neuvěřitelnou mrštností kličkovala kolem plotu a psi, ač jsou to obři, se snažili udržet tempo. Vypadalo to jako tanec dvou medvědů a jednoho plamínku. Často se stávalo, že Boran a Sira leželi na jedné straně plotu a liška se schoulila do klubíčka na té druhé, jen pár desítek centimetrů od nich. Společně naslouchali praskání mrazu v okolních stromech. 

Lidé si všimli, že psi jsou neobvykle tiší, a tak jim přilepšovali zbytky cukroví a masa. Psi se o tyto dary (samozřejmě tajně) dělili se svou zrzavou návštěvnicí. V horách platí zákon přežití, ale o Vánocích se i ten největší hlídač může stát nejlepším hostitelem. 

2025 

Nečekaný host 

V srdci zasněžených hor, tam, kde mráz kreslí na okna a měsíc svítí jasněji než jinde, žil velký kavkazský pes jménem Bax. Bax byl strážce zimního lesa a hrdý otec osmi neposedných štěňat. 

Právě na Štědrý večer se Bax rozhodl pro tradiční rodinnou fotografii. Štěňata, čerstvě vykoupaná v prachovém sněhu, dostala červené vánoční čepičky. Srovnat je do řady byl úkol hodný hrdiny, ale nakonec se to podařilo. Štěňata seděla jako přibitá, očka jim svítila očekáváním a na nosíky je studil mráz. Když už se zdálo, že je vše připraveno, ozvalo se tiché křupnutí sněhu. Zpoza osvětleného smrku se vyhoupl huňatý zrzavý ocas. Byla to liška jménem Jiskra. V lese se o ní vědělo, že je samotářka, ale v tuhle magickou noc nikdo nechtěl být sám. Bax, místo aby začal štěkat, jen moudře pokýval hlavou a udělal Jiskře místo v řadě. Jiskra se nesměle usadila mezi dvě štěňata, která ji okamžitě přijala za svou. I když neměla čepičku, její ohnivý kožich zářil v měsíčním světle jako ta nejkrásnější vánoční ozdoba. 

V tu chvíli se zastavil čas. Hory v pozadí ztichly, dárky ve sněhu čekaly na rozbalení a nad nimi bděl velký kulatý měsíc. Nebyla to jen fotka rodiny – byl to důkaz, že o Vánocích je v srdci dost místa pro každého, i pro tuláka z hlubokého lesa. 

2025

Štědrý večer roku 2025 na Liškárně 

(Jak ho viděla AI. Vše tak bylo, jen liška chyběla.)

Dům na samotě u lesa působil v temné prosincové noci jako nedobytná pevnost. Nebyl to žádný starý barák, ale moderní, bytelné stavení, které budilo respekt. Venku letos nepadal sníh; zmrzlá tráva křupala a holé větve stromů se černaly proti noční obloze.

V rohu prostorného obývacího pokoje tiše bzučel server a na stěně visel monitor rozdělený na několik sekcí. Kamery zabíraly celý pozemek. Na jedné z nich se mihl obrovský stín. Byla to smečka kavkazských ovčáků, která neúnavně patrolovala kolem plotu. Jejich huňaté kožichy je chránily před zimou a jejich hluboký štěkot občas prořízl ticho noci, aby lesní zvěři připomněl, kdo je tady pánem. Uvnitř však vládlo teplo a klid. Karel seděl v křesle a jedním okem sledoval monitory, zatímco druhým kontroloval Zrzku. Domácí liška právě seskočila z pohovky a kradla se k vánočnímu stromečku, kde ji lákaly lesklé řetězy. U krbu ležel Bor – jediný pes, který měl to privilegium trávit Štědrý večer uvnitř s rodinou, zatímco jeho bratři hlídali venku.

"Už je tady," prohodil Karel, když na monitoru uviděl známá světla auta blížící se k bráně. Psi venku se srotili u vjezdu, ale jakmile poznali zvuk motoru a pach, jejich hrozivé vrčení se změnilo v očekávání. Kája vystoupil z auta do mrazivého večera, poplácal nejbližšího huňáče po masivní hlavě a zamířil ke vchodu.

"Čau naši! Tak jsem to stihnul," zavolal Kája, když za sebou zavřel těžké bezpečnostní dveře a zul si boty. "Ahoj Kájo!" Eva vykoukla z kuchyně s úsměvem. "Načasování máš perfektní, zrovna to nesu na stůl." Zasedli k večeři. Vůně smažených řízků a bramborového salátu okamžitě přebila chlad, který Kája přinesl zvenku. Bor se zavrtěl pod stolem a Zrzka vyskočila na volnou židli, odkud pozorovala dění svýma bystrýma očima.
Karel pozvedl sklenku. "Tak, rodino. Nejdřív to nejdůležitější. Evi, všechno nejlepší k svátku. Jsi náš generál i naše srdce," řekl a podal jí dárek. Kája se přidal s gratulací a Eva, ačkoliv to slyšela každý rok, se znovu dojatě usmála.

Večeře proběhla v naprosté pohodě. Bylo fajn být spolu, v bezpečí, daleko od ruchu města. Když dojedli, Karel vstal: "Dojdu dát klukům ven výslužku." Vzal velkou mísu s masem a vyšel na chvíli do tmy, zatímco Eva s Kájou a zvířaty přešli ke stromečku. Rozbalování dárků bylo klidné a radostné. Žádný shon, jen šustění papíru a spokojené oddechování Bora, který dostal novou pískací hračku (kterou mu Zrzka okamžitě začala závidět). Kája dostal vybavení do bytu, Karel technickou vychytávku k systému kamer a Eva svou oblíbenou kosmetiku.

Zbytek večera už jen seděli v obýváku. Na monitorech občas problikla silueta psa střežícího jejich klid, venku panoval mrazivý klid bez jediné vločky a uvnitř bylo všechno tak, jak má být. Rodina byla pohromadě, liška spala stočená do klubíčka a všichni věděli, že tady, na samotě u lesa, je svět naprosto v pořádku.

2025

Pracovním psů kavkazským... Měsíce míjejí, léta ubíhají

Vzešel si z lůna hor. Býval si hrdým tvorem, mocným predátorem, svobodným ochráncem stád před nenasytnými šelmami a veškerými zlosyny. Lidé Tě zušlechtili do podoby nekompromisního, tvrdého strážce a ochranitele všeho, co vydobyli. Jako takový jsi byl pln silné, nezdolné vůle, nenávisti ke všemu zlu.

Dnes Tě nutí do bezduchého pohybu v kruzích výstav, k ležení u gauče a na něm, nutí Tě mluvit slovy mazlíčků, k odmítání Tebe samého.

Zmuž se! Vytrvej, nepolevuj! Vyčkej času, kdy budou Tvoje původní vlastnosti znovu opěvovány, opět budou váženy. Ceněn bude Tvůj silný chrup, Tvá chrabrost, neochvějná věrnost, vždy ochotné podání ochranitelské tlapy slabým.

Sláva a čest kavkazským psům pracovním!

2024

5. Velký Liščí den (23.3.2013) 

aneb udílení Fox Awards 2013Řečeno slovy klasika: "Žádám opakování ceremoniálu!"

A protože je jasné, že až do příštího Liščího dne se na jednom místě jenom těžko sejde dvaadvacet kavkazáků a ještě o deset víc jejich páníčků, musí nutně dojít k opakování ceremoniálu v jejich nepřítomnosti.
Nebojte, poháry za vítězství se vracet nebudou! Kdo vyhrál, vítězství si bezpochyby zasloužil a trofej může hrdě vystavit. Opakování slavnostního ceremoniálu se týká pouze doplnění ocenění, protože organizátoři měli oči jenom pro chlebíčky a spousta výkonů jim přímo na místě unikla. Na základě protestu některých účastníků byl k nápravě využit videorozhodčí, elektronická tužka i jestřábí oko. 

Na Dobříši jsme se sice potkali v průběhu čtvrtého jarního dne, ale kdo nezvolil vrstvení oblečení stylem termotriko, termomikina, mikina, bunda, mohl mít v panujících minusových teplotách problém s dostáním se do tempa. O rozehřátí se sice kromě čaje s rumem postaraly už malé Lištičky, které se ve složení Norbert (alias Nero), Maršál, Lupin a Grácie proháněly zleva doprava, zprava doleva a pak zase zpátky, ale lezavo bylo, ne, že ne. Jestřábí oko v tomto případě odhalilo, že Grácie si počínala jako skutečná dáma a mladším drzounům uštědřovala jednu výchovnou lekci za druhou. Dostali, co se do nich vešlo, a někteří z nich (Maršál) ještě víc. 

Po nástupu zbytku liščí smečky a jejích hostů se o něco oteplilo, především díky kadenci soutěží, kdy jeden vrcholový výkon stíhal druhý. Hodnocení exteriéru, handlingy, povahové soutěže a především speciality Lištiček – "Nejhbitější Lištička", kdy (ač nezvítězil) čaroval Kavkaz, který bravurně překonával překážky do té doby pro kavkazáka považované za nepřekonatelné a "Ukaž, co umíš". Vzhledem k teplotě se tentokrát páníčci ani příliš nevymlouvali na hnutá záda, bolavá kolena a celkově fyzickou nezpůsobilost a především soutěže "Nejhbitější Lištička" se zúčastnili v hojném počtu. Při běhu se psem byla nejdůležitější zvolená taktika, většina vsadila na čtyři zabírající tlapy a nechala se táhnout. Obecně platilo, že psi v cíli znechuceně kroutili palicemi a špitali si vzdorně o tom, kolik vteřin díky tomu nemehlu na druhém konci šňůry ztratili. Velký dík za tuto soutěž patří liščí guru Evě Červené, která se obětavě chopila časomíry, takže se, kromě toho, že s časy švindlovala, opět nemohla aktivně zúčastnit. 

Co se týče počtu ocenění, stali se nejúspěšnějšími Norbert Lištička (nejlepší štěně, handling své kategorie a Nej sympaťák), Frol Pes do kapsy (nejlepší junior, handling své kategorie a super povaha 2. stupně) a Regent Lištička (nej pes, handling své kategorie a k tomu BOB). Celkem se vyhlásilo 15 vítězů, jejich jména již buď znáte, nebo je snadno najdete na webových stránkách Lištiček. Pojďme raději rovnou k nutnému opakování ceremoniálu, nebo lépe řečeno k jeho doplnění.

Fox Awards 2013
Cena Terence Hilla, aneb Šťastný Luke

Zpočátku nesmělý, v závěru nekompromisní střelec, který zlikviduje všechno, co se pohybuje v jeho blízkosti. K tomu pochopitelně dech beroucí suverénní úsměv a houf nově získaných fanynek. Vítězem se stává... Norbert Lištička! Sympaťák dne si počínal hodně odvážně, přestože měl start před tolikerým obecenstvem vlažnější. Do správné provozní teploty však čtyřměsíčního hrdinu dostal hned první dvounožec, který se rozhodl, že mrkne, zdali má sestouplé kulky. Nemrknul...

Cena Roberta Rosenberga, aneb do 18 let nevhodné

Bezkonkurenčně nejlepším plemeníkem dne se stala Grácie Lištička. S velkou chutí a láskou se vrhala především na Forta Lištičku a Kavkaze Lištičku. Zepředu, zezadu, bylo jí to jedno. Velká gratulace majitelům k liberálně pojaté výchově. Varování: Pokud se budou podobné excesy opakovat, bude nutné z příštích Lištiček vyloučit štěňata.

Cena Alexandra Dumase, aneb Muž se železnou maskou

Fort Lištička dokázal "popocházet" po cvičáku, aniž si jednou jedinkrát sundal protivný košík. Páníček se poučil – kde selhávají brutální metody, přišel čas na výcvikovou metodiku obecně známou pod termínem "piškotky". Prosba na výrobce piškotů: Mohli byste, prosím, upravit tvar tak, aby se lépe protáhl škvírou v košíku? Děkuji.

Cena Humphreyho Bogarta, aneb Casablanca

Kdo neviděl něžný výraz v očích Regenta Lištičky ve chvílích, kdy láskyplně mrkal na paničku, neuvěří. Jako pravý gentleman metal blesky na každého konkurenta, který se ocitl v jejich blízkosti, ale stačilo něžné slůvko a zlostný výraz okamžitě zjihl. Takhle vypadá skutečná kynologická romantika.

Cena Jeana-Paula Belmonda, aneb Profesionál

Z Jardy (v rodokmenu se píše Black and White Lištička) se stává těžká váha. Vítězství v super povaze 4. stupně a vyhlášení nejlepším pracovním psem dne by mělo mluvit za vše. Jarda kouše hodně, Jarda kouše dlouho, Jarda kouše rád. Figurant Roman by však měl zvážit, jestli by neměl svůj tradiční výkřik "Já už nemůžu, sundejte ho ze mě", raději obměnit. Až jednou nebude opravdu moci, bude Jardův páneček opět v klidu přihlížet s cigárem v koutku a usmívat se.

Cena Charlieho Sheena, aneb Mladé pušky

Měsíc před svými prvními narozeninami opanoval Frol Pes do kapsy snad všechno, co mohl – exteriér, handling i super povahu 2. stupně. Buďte si jistí, že tenhle pes do kapsy nepatří. Je to fešák a přitom se nespoléhá jenom na svojí hezkou tvářičku. Což by opět nejlépe ze všech potvrdil zmiňovaný a figurující Roman.

Cena Jana Hřebejka, aneb Pelíšky

Tak krásný pelíšek jako Lupin Lištička neměl s sebou nikdo jiný! A že si ho uměl před dalšími dotěrnými nenechavci z říše kavkazího potěru setsakramentsky uchránit. Navíc další názorný důkaz toho, jak může mít kavkazáček srdce i oči jenom pro paničku. 

Na koho se nedostalo, dostane se příště. Opět se uvidíme 27. dubna!

Martin Záruba, 2013

4. Velký Liščí den (17.3.2012)

V rámci originality jsem se chystal promlouvat očima našeho nezvedence Forta Lištičky, který shodou zvláštních okolností získal pohár za NEJ štěně a NEJ sympaťáka. Nebojte, nezpychl. Sotva po návratu z Žižic vyskočil z auta a zakousl se do tety Tosky Lištičky, dostal nakládačku šampion nešampion. 

Takže zpátky "z lustru na zem" a znovu tvrdá práce, minimálně na tom vodítku by se mohl naučit. Každopádně posílá svému věrnému fanklubu pozdrav z Kozích Hor a slibuje, že žádné trofeje ho nezmění. Páneček s paničkou sice trochu doufali, že by mohly, ale jak prohlásila Eva Červená: "Oni ti se zatočenýma ocáskama jsou vždycky největší magoři... Jé, já vám to neřekla? Ale to nevadí, však vy ho zvládnete." 

Nebojte, očima Forta Lištičky promlouvat nebudu. Už jenom proto, že jeho skoro šestnáctitýdenní mozeček zatím funguje na principu: žrádlo, kousnout, víc žrádla, ještě víc žrádla, kousnout, kousnout, podrbat, kousnout, žrádlo – bylo by to tedy příliš jednotvárné. Při pročítání předchozích reportů ze Žižic jsem navíc zjistil, že můj skvělý nápad mělo přede mnou už asi tak sto padesát lidí. 

Nebudu se rozplývat ani nad řízky s domácím bramborovým salátem, byť to měl být hlavní motiv. Ano, při pročítání předchozích reportů jsem zjistil, že můj skvělý nápad mělo přede mnou už sto čtyřicet devět lidí (na toho sto padesátého evidentně buď nevyzbylo, nebo šlo o nenapravitelného vegetariána). Hlavně by to bylo i nespravedlivé, protože jsem se na vlastní chutě přesvědčil o tom, že v Žižicích mají neméně skvělé klobásy. 

Budu k vám tedy promlouvat očima člověka, který v podstatě vůbec neví, o co jde. A zkusím se zabývat pejsky, kteří mi svou krásou a naturelem zvedají tepovku, ale kterým v podstatě vůbec nerozumím. Doufám, že je to dostatečné alibi. 

Žižice, 17. března 2012. To jsou základní data 4. Velkého Liščího dne. Pro ty, kteří mají problémy s kalendářem, byl to ten víkend, kdy zaútočilo jaro, takže v Žižicích bylo naprosté azuro, kavkazáci u úvazů plazili jazyky a vzpomínali na minusové teploty. Jejich páníčci postupně odkládali bundy a mikiny, v závěru končili jen s krátkým rukávem (jednou z výjimek byl figurant Roman Šonský a buďte si jistí, že pobyt v ringové vestě mu při obranách nikdo nepřál). 

Jako obvykle se sešly Lištičky i jejich odchovy, celý den pak měla pod palcem "Liščí guru" Eva Červená a program byl opravdu nabitý – handling, soutěže o NEJ v jednotlivých kategoriích, nácvik obrany, povahové soutěže. Začínalo se chvíli po jedenácté, končilo po šesté... 

Hned na samém začátku dostal pohár Winner Lištička za své už čtvrté vítězství v celoroční pracovní soutěži. Eva Červená v hecu poprosila majitele, aby dali s Winnerem šanci příště taky někomu jinému, jenže Winner to vzal bohužel doslova – zatrucoval si a zbytek dne prostávkoval. 

V handlingu postupně vítězili (vlastně vítězilY, protože šlo o ženský, kluci asi nemají na přehlídky buňky): Energy Lištička (štěňata), Adora z Javorového ranče (junioři) a Top Lištička (open). Mezi štěňaty se střetávali jen Fort s Energy, ale jinak byla konkurence prvotřídní. 

Po handlingu přišla soutěž NEJ exteriér. Mezi štěňaty to vyšlo na Forta, nejhezčím juniorem se stal Black and White, Nej fenou se stala Top a Nej psem Kavkaz. Tady je jasně vidět, že kluci sice nemají buňky na výstavní molo, ale zase mají šarm a charisma...

Bylo toho hodně, uhnaní byli úplně všichni, ale skutečně běhat se přitom teprve začínalo. A sice při soutěži o Nejhbitější Lištičku. To v praxi znamenalo běh s kavkazákem na vodítku na čas, obodování výsledků a následná možnost vylepšit si případný bodový handicap na překážkách. Zatímco běh probíhal ve stylu sprintujících páníčků a za nimi plandajících a brzdících kavkazů (tip pro soutěžící: použijte dvacetimetrovou stopovačku a časy budou ještě lepší :-), tedy v případě, kdy vlečený kavkazák udrží směr a neodtáhne vás někam do polí), překážky teprve ukázaly tu správnou hbitost. Tady si neodpustím jednu vsuvku s Fortem Lištičkou – mimo soutěž jsme si vyzkoušeli přeskok nejnižší překážky a Fort to pojal ve stylu čistokrevného pastevce, proč poskakovat jako kůzle, když se dá překážka ve stylu těžkotonážního tančíku jednoduše povalit? Z toho kluka zkrátka jednou něco bude. Už na třech a půl měsících se nebojí použít hlavu, a to doslova. 

Ale zpátky k soutěži, po započítání časů a jejich bodových úprav došlo k tomu, že byli hned dva vítězové. Jenže pohár je jenom jeden... Co s tím? Naštěstí se v Žižicích sešlo dostatek zdravě škodolibých lidí, takže se odhlasoval "rozstřel" ve stylu divokého západu. Pistolník proti pistolníkovi. Muž proti muži. A Mirek i Ivo bojující za úspěch Gigi Zlaté studánky, respektive Winnera Lištičky se zachovali jako skuteční chlapi a přestože je tížil v žaludku oběd, absolvovali dráhu okořeněnou překážkami. Sice o fous, ale vítězem se stal vítěz – tedy Winner. 

Nácvik obran nemá smysl příliš popisovat. Chvílemi to ale bylo o strach. Především o osud traktoristy, který v pravidelných intervalech jezdil kolem cvičáku a zdálo se, že je bestiemi zaujatý natolik, že s traktorem spadne ze stráně. 

Sluníčko pálilo, figurant Roman se nechával ožužlávat jako cukrátko, psi i čubiny řvali jako pominutí. Prostě sobotní žižická idylka, při které se místní zamykají i se slepicemi v horních patrech domů. 

Vyhecovaná nálada přinesla klasické mouchy, jako jeden přervaný obojek a jedna drobná bitva mezi sestrami z Javorového ranče. Bojovalo se ale hlavně o ceny, jenže v Žižicích se scházejí natolik rozumní lidé, nebo svoje ambice dokáží aspoň tutlat, že atmosféra a nálada byla i tak skvělá. Nic na tom nezměnily ani pracovní soutěže, kdy se v jednotlivých kategoriích o pohárky zasloužili Czech Nufira (1. stupeň), Jupiter Lištička (2. stupeň) a skvělý Charzo z Azgiru (5. stupeň a vyhlášení nejlepším pracovním psem dne) - jeho reakce při přepadení v hodně hlučné hospodě byla super. Pokud se chystáte na rušnější večírek a bojíte se o svojí bezpečnost, vezměte s sebou Charza, on už to tam vyčistí. Zapomněl jsem na něco a na někoho? Určitě na spoustu věcí, ale nejlepší bude, když sami dorazíte na příští Lištičky a o všem dění se přesvědčíte. Zapomněl jsem taky na nejodvážnější štěně v podání Energy a soutěž "Ukaž, co umíš", při které doslova excelovali ukázkou poslušnosti Tellus Lištička s páníčkem. 

Slíbil jsem reportáž exkluzivní, originální a patřičně kontroverzní. Jestli jste to protrpěli až sem, zkusím splnit aspoň to první – řízky s bramborovým salátem byly skutečně více než exkluzivní :-) 

Martin Záruba, 2013

3. Velký Liščí den (28.5.2011)

Z mého pohledu...

Kde začít ?
O přípravách nemá cenu psát, však to všichni znáte nejlíp, jak jsou páníčci nervozní před jakoukoliv akcí, kdyby týden, dva, ale u nás minimálně měsíc před drnčí neustále telefony, panička vysedává u počítače a pořád si s někým dopisuje, konzultuje, radí se, na mě se usmívá, ale nic mi nechce prozradit, mám se nechat překvapit. Tak jo, dělám, že nic a čekám, čím mě ta moje panička překvapí.

Ráno ti naši celkem brzy vstali, na to, že je sobota, panička mě šupne do auta se šibalským úsměverm, že dnes něco príma zažiju, tak tedy jedeme a jedeme a jedeme… Hmmm, cesta je fakt daleká, ale musím říct, že cestou byla jediná starost těch mých lidí, jestli se mi dobře leží, jestli mě nebolí bříško, jestli se mi nechce čůrat, jestli bych se nechtěl projít nebo napít voděnky… dělá mi to moc dobře u srdíčka, ale nejsem přece žádnej rozmazlenej kluk, abych cestu nepřečkal a vymýšlel si, jsem kavkazák a umím být nejen trpělivý, ale i ohleduplný a taktní a tak jen tiše s napětím čekám, kam pojedeme a co tak velkého se bude dít ?!
No, konečně, už jsme na místě, před velikým cvičištěm, na kterém jsem ještě nikdy nebyl, asi jsme tu první, tak jsme si rozdělili úkoly: páneček zaparkuje auto a my s paničkou se jdeme projít, protáhnout se a trošku se poohlídnout po okolí.

Jenže to už se pomaloučku sjíždějí další auta, plná kavkazáčků, různého věku a z různých konců republiky, dokonce i z Belgie dojeli (to musím uznat, že to měli asi opravdu dál, než já).

No těch krásných kavkazích feneček, co se přijelo podívat, až se mi z nich hlava zatočila, a z "kavkazího potěru" jsem měl radost největší, byli všichni moc krásní, baculatí, očepýření a všech možných barev, prostě radost se koukat.

Panička mi pošeptala, že je to překvapení pro mě, že jsou to všechno moji příbuzní, že je to můj velký den a den všech Lištiček, který se slaví už 3.rok a že si dnes všichni užijeme spoustu legrace a soutěží, do kterých mě okamžitě (ovšem pochopitelně s mým souhlasem) běžela přihlásit. No přece tu nebudu jen tak sedět, když program dne je tak pestrý a každý si může vybrat podle svého gusta.

Tak jo a jdeme na to... Jsem přihlášený do soutěže Povaha II.stupně a tu taky s přehledem vyhrávám!!! Jupí, panička je šťastná a já taky, když vidím, že je na mě tak strašně pyšná. Taky soutěžím o Nej psa, tady se vybírá nejpěknější exteriérový jedinec, a si představte, že vyhrávám - já, Idol Lištička, jsem vyhlášený NEJ PSEM 3.Velkého Liščího dne. O paničce ani mluvit nebudu, její rozzářená očenka mluví za všechno a tak se jí ani neptám, jestli má radost, protože vím, že má a děsně obrovskou!
A korunu mému soutěžení dala Soutěž o NEJ sympaťáka, kterou jsem opět vyhrál já. Panička říkala, že jsem musel dostat spoustu hlasů i od majitelů jiných pejsků od Lištiček, o to je to prý cennější. No já tomu nerozumím, ale když to říká moje panička, tak je to zcela jistě pravda, no ne?!A pro mě a naše lidi se bohužel blížil konec…. museli jsme domů, ostatní zůstávali, program byl v plném proudu, jenže nedá se nic dělat, čekala nás dlouhá cesta domů.
Panička se šla rozloučit se všemi novými kamarády, předlouho se loučila s paní Evou – Největší Lištičkou, naposledy si zašpitala narychlo s paničkou Regenta a se všemi, kteří přijeli, tak jako my, strávit překrásný den, v kruhu takřka "rodinném".

Páneček s námi jel jako o závod, takže jsme po půlnoci dorazili domů. A mě se zdály tu noc ty nejkrásnější kavkazí sny, plné kavkazích príma kluků a krásných kavkazích slečen, kavkazích naducaných miminek……. prostě kavkazích Lištiček.
A taky vám řeknu jedno malé tajemství, je jedno, jestli Velký nebo Malý, hned na ten příští Liščí sraz jedu zase, to mi panička už dnes slíbila a že jsem ji vůbec, ale naprosto vůbec nemusel přemlouvat, to si teda pište !!! Přísahám na můj chlupatý pupík, že nelžu, tak v říjnu zase ahoj všechny LIŠŤIČKY, já nebudu chybět určitě!

Idol Lištička, 2011

O Polárce a její babičce Ašiře

Polárka není slečna chladná či snad dokonce mrazivá, jak by se patřičně slušelo, to rozhodně nikoliv - naše mladá dáma je navzdory svému studenému jménu žhavá a divoká, nespoutaná a značně svévolná. Polárka je zkrátka pravá kavkazská Lištička, a to každým coulem: kožich barvy nezaměnitelně liščí, bujaře osrstěný ocas, rychlost, bystrost, vynalézavost a škodolibost - to je naše milovaná zrzavá holčička. 

Maminka Vanilka se věnovala své jediné dcerce dlouho a s plným nasazením, snášela s porozuměním její miminkovské rozmary, její dětskou urputnost a svévolnost, byla aktivní účastnicí jejích rozpustilých her. Urputné dovádění matky a dcery nabylo po čase takových rozměrů, že život Polárky se zdál být ohrožen. Obrovská maminka dravých pohybů a střemhlavé rychlosti se zdála být potenciálním nebezpečím pro rostoucí dcerku. I nabídla se zcela dobrovolně a nadšeně babička Polárky Aša - úctyhodná prošedivělá dáma pokročilého věku, že výchovu vnučky převezme naplno do svých tlap, by mladičkou rošťandu uchránila před fyzickým ohrožením a na straně druhé dodala malé slečně kapku dosud chybějícího smyslu pro disciplínu. 

Lišče Polárka změnu přijalo s úsměvem, nastává svoboda a zlaté Liščí časy, však všichni známe babičky a jejich vnoučátka! Jak hluboce se Polárka mýlila! Babička nastolila režim nekompromisní, a jala se důsledně vytýkat vše nesplněné a povrchně provedené. Nezbedná Polárka obdržela několik pohlavků a jako bystré Liščátko se obratem přeměnila v poslušnou, uctivou a oddanou holčičku, jen radost pohledět. 

Aša byla výsostně spokojena a její pedagogické ego nabylo náležitých rozměrů. Ovšem odměny pro pilnou žačku je rozhodně třeba! A adekvátní odměna pro stále hodňoučkou Polárku? Jen zběsilé dovádění! A tak je z usedlé důstojné dámy divoce lítající, skotačící a poněkud značně rozverná babička, kterou vnučka jen velmi těžko předčí v lotrovinách :-). 

Ašenko a Polárko, ještě mnoho krásných společných her! 

2010

Osmého řízek nebyl! 

Aneb neexistující reportáž z 1.Velkého Liščího dne (16.5.2009) 

Otázka: Žižice, řízek s bramborovým salátem, kavkazák a lištička, kde je spojení? Pro nezasvěcené je odpověď záhadou a předmětem tápání. Ne však pro Kraopáka. Aha, zase. Co je to Kraopák? Kraopák je slangový výraz pro člena KRAaOP - Klubu ruských a asijských ovčáckých psů. Kraopák vám odpoví, že Žižice je vesnice asi 8 km od Slaného, vedle silnice směrem na Mělník a vedle této silnice je "cvičák" místních kynologů. Cvičák rozhodně nepatří k největším, ale servis, který poskytuje, mohou závidět pejskaři na desítkách jiných, větších. Tady se konají každý měsíc přátelská setkání členů jmenovaného klubu, a nechají se již počítat na desítky. Při počtu, kterého dosahují, se přece jenom chybička vloudí, a organizace zaskřípe. 

Vrcholem každého setkání je totiž místní specialita - řízek s bramborovým salátem. Tedy - mimo jiné občerstvení. Takže, pokud zaslechnete otázku: jedeš na řízek? Nejedná se o energetickou bombu, kterou tázaný konzumuje, ale o účast na dalším setkání Kraopáků. No, a ten řízek osmého nebyl!

Kavkazák je samozřejmě kavkazský pastevecký pes, jedno z plemen chovaným pod KRAaOP. A lištička? Tak na to je ještě brzy. 

Utekl týden, je šestnáctého a jsme tady zase. Perfektní servis místních pejskařů opět funguje. Nabídka je opravdu pestrá: klobásy, párečky, dršťková polévka, řízek s bramborovým salátem, pro děti sladkosti, alkoholické i nealkoholické nápoje. Tedy jako jindy - normálně. Na rozdíl od jiných setkání se však venku pod přístřeškem objevují dokonce dorty, pro děti pastelky a čtvrtky a organizace je přece trochu jiná. Poměrně hodně neznámých tváří, určitě ne členů klubu. Schází tady i zástupci jiných plemen. 

Kavkazáci, kam se podíváš. Není to však nic divného. Toto setkání je pouze pro zvané. Část účastníků mluví dokonce německy. Obvyklé představování, potřásání rukou a zanícené debaty přeruší oficiální, slavnostní zahájení. Následuje seznámení s programem a už to jede. 

Pro zájemce - nácvik obran nebo pouze konzultace s figurantem. Nácviky ve výstavním kruhu, a samozřejmě debatní kroužky s naprosto jednoznačným tématem - můj nejúžasnější kavkazák. Mezi tím dětičky kreslí - jak jinak - kavkazáky. To aby nezlobily, když si dospělí hrají s pejsky. Pro získání delšího volna mají slíbeny čokoládové odměny a také je získají. To je jasné. 

Od rána počasí nic moc, ale v tuhle chvíli se již na nás všechny sápe sluníčko, což zvedá i tak dobrou náladu všem zúčastněným. Končí nácviky a jede se naostro. Nejprve soutěže ve výstavním kruhu o všechna "Nej" v kategoriích - dorost, junior, dospělák psi, feny. Současně samozřejmě soutěž diváků o "Nej" kavkazáka setkání. Ke škodě dětských účastníků organizátoři zjišťují, že jaksi schází kavkazácký potěr. Ještě, že mezi nás zavítaly tři osmitýdenní borderky. Děti mají o zábavu postaráno. Dospělí si můžou hrát. Konec legrace. 

Začínají povahové soutěže - II. a IV. stupeň. Při pohledu na některé majitele kavkazáků zjišťuji, že si teprve nyní uvědomují, co vlastně doma mají. Co ten jejich domácí mazlíček dokáže. Následuje zákrok při přepadení zpoza úkrytu, ukázka obrany napadené majitelky s likvidací násilníka. Koukám, jak některým zúčastněným tvrdnou rysy. To ještě netuší, jakou lahůdku jim na závěr přichystal figurant. Já to pro sebe nazval "úklid v hospodě". Jedná se o zásah psa v bouřící hospodě, proti útočícímu figurantovi, přičemž je pes pod palbou různých předmětů. Po této ukázce hlavně německým chovatelům chvíli trvá, než se jim vrátí chuť k nějakým hovorům. V tichosti si poslechnou překlad komentáře figuranta. 

A program pokračuje - jak jinak, než vyhlášením vítězů všech soutěžních kategorií dnešního dne. Vítězové jsou vyhlášeni a okalíškováni připravenými poháry. Celý den trvající rozhovory samozřejmě pokračují. Nikomu se nechce domů. Pro některé chovatele to byla příležitost vidět své odchovy po několika letech. Pro jejich majitele zkušenost a poznání, že je spousta věcí jinak, než si představovali a zbytečně se jim bránili a vlastně si ochuzovali soužití se svým čtyřnohým kamarádem. 

Dokonce i výcvikáři si přišli na své. Ukázkou dva odposlechnuté, spolehlivě fungující "zázračné povely" - nabízím k širšímu využití. "Vem si šmejda" - povel pro útok na figuranta. Zdůrazňuji, že figurant není "šmejd", ale kamarád a opravdu si to nezaslouží. A jeden zákazový: "Jozef! Nes.. mně!" - pro kavkazáka "Pepíčka". Ten si to pro změnu zasloužil. Češtinář si jistě plné znění zjistí. 

No, a protože jednou musí všechno skončit, skončilo i tohle setkání. Za sebe a doufám i za ostatní musím říct. TOHLE SETKÁNÍ NEMĚLO CHYBU. 

Četli jste pozorně? No přece, byly ty řízky!!!!! A ještě něčeho jste si všimli? I když byl tak bohatý program, nepadlo přece jediné jméno (tedy s výjimkou toho Pepíčka). Jednak dnes nebyla jména vůbec důležitá a jednalo se hlavně o účast, a pak za to může ta lištička z první otázky. Vlastně jedno jediné jméno, o kterém to všechno bylo. Vážení, "Lištička" je chovatelská stanice paní Evy "Lištičky" Červené a letos slaví 30 let od svého založení. Gratulujeme a ještě jednou tolik! 

Když žádná jména, zdraví Vás účastník setkání. A ještě soukromá omluva: Evo, promiň, že jsem ti nenapsal tu požadovanou reportáž ze setkání, ale vážně nemám čas. Musím kosit to seno. Snad jsi našla někoho jiného. 

Nehledala jsem nikoho jiného, nebylo to totiž zapotřebí :-). Děkuji Ti. 

neznámý autor, 2009 

O Urhanovi

Urhan s námi do Čech nejel hned, bylo třeba ještě mnohé dojednat a zařídit. A tak bylo domluveno, že nám bude přivezen při cestě jeho současných majitelů na naši klubovou výstavu.

Několik dní bylo zlých, Urhánek byl výrazně rozladěn nastalou potupnou změnou. Pak došlo k náhlému zlomu - od toho krásného dne máme již téměř po 6 let doma skvělého pana Psa, něžného k fenám a štěňatům, klidného, mazlivého a nevtíravého, a přitom značně nebezpečného případným vetřelcům. 

Urhan je jednou z mnoha mých velkých lásek...

2007

O Czekanovi

2007

Jak rostou prckové "Z"

Kde jsou ty časy, kdy mrňata znala jen životadárné mlíčko a hřejivé teplíčko své láskyplné obrovité mámy a těšila se její bezmezné ochraně! Nastává doba pokročilého učení, budování vztahů mezipsích a pso-lidských – ono porozumět nepředvídatelným požadavkům dvounožců, to dá jednomu příšerně zabrat! A co teprve poznávání všeho dalšího! Rozhodně již nestačí střežit jen vlastní nožky, aby o sebe nezakoply, a vlastní hlavinku, aby nenabourala! Svět žádá od štěňat mnohonásobně víc! Kupříkladu hned po ránu je nutno učinit v rychlém sledu: olíznout tlamu mámě, zabezpečit funkčnost a souhru všech 4 tlapek, mávnout ocáskem na mlékodonašeče, nespadnout do misky po čumáčku a následně se nezadávit poživatinami, a přitom všem ještě nezapomenout na loužičku! Pořádná fuška, a to máme teprve začátek celého předlouhého dne!

První výstava Novy (MV Praha, 18. 11. 2007)

Budíček v neděli v krutých 6.00, a další šok hned vzápětí! Zatímco Nova dostala parádní červený oboječek, nedostal Nadhaf vůbec žádný, ba ani obvyklý vycházkový, a co víc – následně byl zákeřně odlákán... a když se konečně rozkoukal, zjistil, že po milované sestřičce není vidu, ba dokonce ani slechu! Ještě že existuje mistička s papáním, to klučíkovi náladu řádně vyspravilo!

Nemenší překvápko však utrpěla Nova – úplně samotinká byla naložena do žlutého obra! Ovšem, jak se záhy potvrdilo, není to již žádná ufňukaná miminkovská holčička, ale kus statečné nezávislé kavkazí slečny – pohodlně se zaklubíčkovala a pokračovala v tak nehezky, téměř surově přerušeném ranním spánku, aby načerpala dostatečnou rezervní zásobu sil pro případné pozdější využití. A že se takovéto jednání ukázalo být převelice moudrým!

Po příjezdu k výstavišti hleděla Nova s naprostým úžasem na ten pso-lidský frmol! Těch pejsků, vozítek drncajících po štěrku, nájezdů aut – kdejaké štěňátko, co včera právě oslavilo své ¼ roční narozeniny, by jen pozvolna vstřebávalo tu směsici všemožných zvuků a pachů a hemžení – a co teprve pak ten hukot uvnitř haly! Ne tak ovšem prtě Nova – obratem nastavila ocásek do maximální horní polohy a dravým tempem, s náruživostí sobě vlastní, vtrhla odhodlaně do toho velkého, roztodivného výstavního světa.

A že bylo na co koukat a co prověřovat – od granulek u stánků až po všemožné pejsky a pesany, některé vrásčité, jiné holé, další rozmanitě barevné – například růžového pudla viděla Nova úplně poprvé! Ale to už se klusalo ke vzdálenému kruhu kavkazů. A tady byla holčinka hned jako doma – chundelatý obřík vedle obříka a řada již známých tváří ze secvičných v Žižicích. Jak si Nova pochvalovala, že nezanedbávala nikterak předvýstavně-žižickou přípravku! Trocha povídání s návštěvníky Winnerem a Unikátem, gratulace CACIB-ovi Frajerovi (o pár chvil později BOB), jehož tatínkem je velký liščí šéf Gríša, a už se pádí do kruhu. A hele, ony jsou tu s námi dvě krásné větší slečny, no bude to tedy náročný souboj! Pěkně vyladit tělo do výstavního postoje - v tom máme ještě co dohánět -, předvést zoubky, a pak běhat jak velcí pesani – to by nám naopak obojí už docela hezky šlo. Několik granulek do tlamky za snahu, chvilka zamyšlení pana rozhodčího... a jsme VN1! To je radosti!

A před kruhem zas kamarádi, teď právě Unikát a Winner spolu pro změnu v zuřivém rozhovoru - ale tak už to u kavkazských hafanů bývá, to Nova zná i z vlastní smečky. Kupříkladu bráška Nadhaf běžně huláká nezdvořilosti na střední kluky, jako je Beck a Junárek. Ba co víc, on to zkouší dokonce i na ty úplně největší, jako jsou třeba vysoce nadřízení Urhan a Evdokim. No, zatím mu to, drzounovi, díky jeho směšným štěňďovským rozměrům dobře prochází, až ale povyroste, to tedy bude jednou řádné tóčo!

Znovu blahopřání, tentokrát Agripě, dceři Evdokima, k CAJCu! A po kraťoučkém zdřímnutí během oběda dvojnožců další obhlídka stánků, nakoupit pár naprostých nezbytností, bez kterých by byl návrat ke smečce zcela nemyslitelný... A ještě fotečky na závěr - sympatická paní fotografka (pí Renata Hofmann) s otázkou, zda by štěňátko nechtělo zapózovat? Nechtělo!! - pravilo důrazně něžné štěňátko. Nu, proč ne, profi foto neuškodí, mínila vesele panička... Mnoho lidí se poté předlouho snažilo, aby holčička zaujala na pódiu alespoň kratičce nějakou, jakž takž ucházející pozici – byla to tedy náležitá fuška, neb Nova pojala celou akci jako neskonalou legraci a řádila úžasně. Fota nakonec přece jenom vznikla, a to díky velice nadstandardní trpělivosti všech zúčastněných (modelku vyjímaje).

Domů dojela Nova plna všemožných dojmů a v naprosto výborném rozpoložení - a tak dychtivě čekající Nadhaf téměř do rozednění naslouchal jejímu nadšenému vyprávění...

2007

Akitka Sára, maskot Lištiček

Po neskonale bolestném odchodu našeho "pokojového" psa, dobrmanky Bessynky, vzniklo, jak už to tak bývá, naprosto nesnesitelné prázdno a domov se zdál opuštěným, studeným a neútulným. Kavkazáčci nemohli coby plemeno obřích rozměrů a projevů přírodně nespoutaných zaplnit nikterak toto pustotou zející místo, vyhrazené již tradičně pejskovi z rodu teplomilů a všudypřítomců. A tak se vášnivě hledalo. Představa byla značně neurčitá – útulkáček, věku nadštěněčího, vzrůstu vyššího - a to ostatní, no, to se zkrátka uvidí, dále už přijdou v potaz osobní sympatie.

Velmi horkým kandidátem se stal mladičký německý ovčák s nemocnou tlapkou. Byl vyhlášeným útulkovým zlatíčkem a působil vskutku moc příjemně. Už už se schylovalo ke konečnému rozhodnutí, zbývalo ještě posledních pár kotců... Běloskvoucí akita s nevraživým výrazem, velmi smutným předchozím osudem a nehezkými referencemi předváděla svůj chrup přímo ukázkově! Nepřizpůsobivá, nesnášenlivá, dominantní, prostě celkově hrozná a tedy téměř neudatelná. Vrčela, tvářila se zcela nepřístupně, nevrle a nekomunikativně. Ale my věděli neomylně své - a z "Bílé ucha" se stala v příštím okamžiku "Sára".

Zlý výraz zmizel jak mávnutím kouzelného proutku po několika dnech a objevuje se jen v přítomnosti cizích lidí, které akitka opravdu nemiluje.
A tak se tehdy konala zázračně pohádková přeměna ukrutného vlka v dokonalého pejska, kterým je Sára už celých 8 let. Mohu o ní více říci jen jediné – je zcela a beze zbytku a po všech stránkách absolutně senzační!

2007

P.S. Sárinka opustila svou smečku 20. 10. 2010, ve věku předpokládaných 16 let.

O Grišovi

Příchod 17 měsíčního Grisi do Liščí smečky byl impozantní stejně tak jako tento mohutný pes sám. Tak přichází jen pes, kterému je dáno do vínku být vůdčím psem, uctívaným a milovaným všemi, bezvýhradně respektovaným. S bujarou červenou hřívou, zavalité postavy, hrdého a zdánlivě klidného projevu, tak vkráčel tento pes lvího vzezření prvně před 9 lety do svého budoucího domova.

Velmi rychle si podmanil každého. Jeho úchvatné, vznešené chování, prosté agresivity a zastrašujících projevů nedovolovalo nikomu ani na chvíli zauvažovat o možnosti sesazení Gríši z pomyslného trůnu. Feny ho zbožňují - jak také nemilovat tohoto dokonalého kavalíra! Štěňata ho převelice uctívají, aniž by si však dovolila jakkoli ho vyzvat ke hře. Je příliš nedostupný. Vždy jen svůj - a můj.

Do dnešního dne, kdy je už váženým mnohonásobným pradědečkem (a zároveň ještě i otcem teprve rok a půl starých potomků), nedokázal akceptovat nikoho dalšího z lidí. Na rozdíl od psů je totiž ke všemu člověčenstvu naprosto nesmlouvavý. Mimo své území vykazuje předstíraný nezájem o druhé do doby, než vyhodnotí situaci jako životně nebezpečnou. Což bývá jen tehdy, jeví-li se okolnost vskutku závažnou z objektivního pohledu. Ve svém výsostném prostoru je však každému druhému za všech okolností nebezpečným. Tak je tomu po celý jeho dlouhý život a nebude už jinak.

Přátelé znají dobře z vyprávění Moniky, jak Gríša mocně zaútočil a během dlouhého letícího skoku dokázal sklapnout ohromné čelisti a zastavit své tělo přesně ve chvíli, kdy zaregistroval vzdání se vetřelce. Způsobil těžký šok všem přihlížejícím – Monice jen chvilkovou ztrátu stability - a jeho sliny zůstaly jako krátký důkaz akce na jejím rameni. A v příštím okamžiku stál Gríša vedle, pozorně sledující, střežící a varující. Takový je to zkrátka skvělý pes - obrovský bodyguard a gentleman, a ohromný mazel a převeliký závisláček. Pes, který za dlouhá léta ani sebeméně neonemocněl a ve svých skoro jedenácti letech je stále skvěle pohyblivý jako zamlada a jeho reakce jsou stejně rychlé a prudké a příval jeho lásky a ochrany stejně tak mocný.

Ještě mnoho radostných dní, Gríšo!

2007

O Belindě, mamince štěňátek "Y"

Štěňátka "Y" zahájila svou životní cestu tahem přímo senzačním – inu, rozhodně nejskvěleji jste na tom, když se narodíte mamince formátu Belinky. Takováto mamča je pak tou nejúžasnější věcí na světě! Mlíčka nevyčerpatelná zásoba, čistící a masírující jazýček jemný a něžný, pohyby obrovského těla decentní. Nehrozí rozhodně, že vás nešetrně přilehne, dokud jste titěrní a bezmocní, že vás nezahřeje, dokud jste třasořitkami. A pokud se stanete náhle nepředvídatelně odpadlíky z rodného pelechu, obrovské čelisti vás zlehounka uchopí a vrátí do měkkého teplíčka. A pokud by se snad znenadání zjevil záškodník, brousící si chrup na sladká neviňátka, je tu pohotově máma v roli bodyguarda a syčáka vykáže do uctivé vzdálenosti. To se to pak roste jako o závod a svět se poznává přímo s euforií!

Za takovýchto vynikajících okolností činí štěňátka pokroky přímo závratné. Den ze dne jsou rozložitější, nenasytnější, dravější a vášnivější. Vždyť všichni jsou tu jen pro ně a vše je tak převelice úžasné, hodné naprosto detailního průzkumu. Každé stéblo, každý kamínek je sedmým divem světa!
A tak Belinka monitoruje detailně, z decentního povzdálí, výzkumnou činnost svých prcků a bedlivě kontroluje bezpečnost jejich počínání - střeží blaho svého potomstva bez ustání celých 24 hodin, den za dnem, noc za nocí. A že má převelikou zodpovědnost - ochranu poskytuje nejen pozemní, ale i protivzdušnou. Ostřížím zrakem sleduje nalétávající dravé ptactvo, které přivábené prcaty brousí svůj hladový zobák v mylné představě snadné kořisti. Ó nikoliv ptáku dravý, prnďata mají svou mocnou ochránkyni! Ptačí predátor rozumí a mění směr – vždyť utkání s rozsoptěnou kavkazačkou je prací hodnou medvěda a ne křídlatce. A Belindy starostlivá hlava zas spočine uklidněně na tlapách – jen pozorné oči sledují dál bez přestání dění okolo drobotiny.

Až mrňata odejdou vstříc novému životu po boku svých páníčků, vyspí se konečně Belinka dosyta. A až procitne, budou na ni čekat už řádně natěšení její psí přátelé, kteří byli prozatímně odsunutí na kolej vedlejší – a vyzvou ji s nadšením sobě vlastním, aby se zapojila do jejich divokých her. A Belinka nezaváhá ani na chvilku – tak to totiž chodí odjakživa ve správné smečce.

2007

Jak přišla na svět štěňátka "Z"

Štěňátka "Z" byla v Liščí smečce očekávána s velikým napětím: jednak s nadějí, že by se mohl tak narodit jeden z NEJ Liščích vrhů posledních let, jednak proto, že fenečky jsou již předem a dlouhodobě zadány pro naše přátele-chovatele (a netrpělivě jsou tak očekávány), dále proto, že jedna z holčiček doplní liščí smečku natrvalo - a v neposlední řadě proto, že tento vrh bude určitým mezníkem v činnosti "Lištičky" – ukončuje jím po 18 letech chovu kavkazáčků 1.abecedu. Zkrátka mnoho důvodů k velikému těšení!

Ganchi pojala mateřství zodpovědně od samého počátku. Tvářila se převelmi důležitě a všem dávala výrazně najevo, že právě její štěňátka jsou těmi nejočekávanějšími, a tudíž je ona ze všech Lišek ta nejvýznamnější. Veškeré hrátky a srandičky ustávají, neb ona není žádný frackovitý hazardér a hodlá předcházet, v zájmu prcků, od samého počátku březosti všem možným i nemožným těhotenským komplikacím! Nasadila přísně nekompromisní tvář a jala se šikanovat všechny, nevyjímaje ani budoucího tatínka Evdokima - je to nezodpovědný mlaďoch a o skutečném životě nemá ještě ani páru!

Bříško se kulatilo, a bylo tak jasné, že štěňátka opravdu budou.

Ganchi se vrhla do příprav důkladně. V osmém týdnu začala hloubit noru – kde jinde by také měla Liška rodit, že. Nastávající maminka pak velmi nelibě nesla, že byla na základě této své činnosti podrobena rozsáhlému školení a bylo jí něžně vysvětleno, že ona, ač Liškou, žije v supermoderní smečce, a jako taková nemusí zažívat útrapy porodu osamoceného v zemní těsné díře, ale může se oddat péči převeliké, zacházení láskyplnému a fundované odborné pomoci. Přemlouvání bylo náročné, neb Ganchi vyznává tradiční hodnoty. Ovšem, jak nakonec nepodlehnout sladkým příslibům pohodlíčka.

Nastal den D. Než jsme se nadáli, byl zde první klouček, masívní krasavec červené barvy s bílým pololímečkem a proužkem mezi očkama. A za deset minut hošánek druhý, tmavý jak uhel. Pak delší pauzička – a máme tu chlapíka úžasně stříbrného. A zas! Tentokrát kluk jako buk, nádherně žíhaný.
Následné důkladné přemlouvání maminky, aby se vážně zamyslela nad tím, jak kamarádi nejen v daleké cizině nešťastní budou, když po dlouhých měsících čekání nedostanou své vytoužené holčičky, se ukázalo nakonec úspěšným. A už jsou tu dívenky, jedna pěkně za druhou, přesně ten zamluvený počet – a všechny šedé. No, radost obrovská!

Prckové "Z" toho mají ještě mnoho před sebou do doby, než opustí rodnou smečku a obohatí tak životy svých příštích páníčků. Přejme jim mnoho lásky a radosti - které, jak věříme, budou nejen dávat, ale i zpětně přijímat.

2007

Nezkrotná Angelika

Začalo to zcela nevinně. Jednoho krásného dne jsem ji uviděla. Na fotu od Moniky vypadala jako zlatíčko úžasných tvarů a nádherných, přímo neskutečných barviček. No, a když se bílá skloubí s modrou a zlatou, není rozhodně šance odolat! Tatínek fešák skvělého původu, pejsek excelentně pracující s figurantem a dokonce i s ovečkami, maminka vnučka mé lásky, Liščího Gríši, no zkrátka věc hotová! A tak se žhavil telefon a následně automobil a cesta téměř do Liberce se zdála být zcela kratičká.

To krásné zvířátko se však ukázalo býti velice nepředvídatelným - zmizelo po chvilce opěvování svých předností do místa téměř mimo lidskou dosažitelnost a předvedlo tak názorně, jak budoucí Lišče používá noru! Nebyl to útěk z obav či důsledek předcestovní horečky - byla to jen nevrlost a naštvanost - prcek tak rezolutně odmítal nadbytek mazlení a sladkých povídaček. Zcela nenápadná ukázka budoucí nezkrotnosti!

Po vydolování se již tvoreček choval poněkud příjemněji, ocáskem švihal a vůbec si hrál na milounké kavkazí klubíčko. Bylo jasné, že se ze současného nevińátka vyklube časem rošták nejvyššího možného kalibru. Ovšem Liščí smečka zná podobné vyvrhele důkladně a dovede si s nimi poradit, vždyť čítá množství protřelých Lišáků a ještě protřelejších Lišek!

A tak se Angelika vydala, chtě nechtě, na dalekou cestu - ječela strašně, ačkoli byla velmi utěšována a vůbec s ní bylo zacházeno, navzdory úžasnému zlobení, přímo přeněžně. Doma se už těšili na holčičku stejně staří Becker s Junárkem, neb vyprávění o krásné okouzlující mladé dámě je nadchlo a nedočkavost tak nebrala konce.

Seznamovačka neměla chybu, Angelika se lísala, zvláště k Beckerovi, což Junárek nesl s nadhledem - ve skrytu dušičky přece jen doufal, že on, jako vyhlášený taktik, bude do budoucna tím, pro kterého zahoří srdce exkluzivní krasavice. Mylně. Jak čas šel, ukázalo se, že ačkoli se Juni snažil seč mohl, galantností přímo oplýval, a Beck mu navíc přenechával solidárně dostatek prostoru pro dvoření, Angelika vzplála láskou k Beckerovi a k ubohému Junárkovi nenávistí. Proč se tak stalo, neví nikdo, inu, pejskové jsou stejně nevyzpytatelní jako lidé... Junárek rezignoval, a nakonec ani Becker nebyl svým bezpracným vítězstvím příliš nadšen, neb Angelika se začala jevit více než silně nespoutaně, nadměrně dominantně, a vůbec její požadavky byly a jsou obrovsky přehnané... a tak postupně začala vadit oběma...

Jak tříbarevná šelma roste, její temperament sílí... Spotřebuje spoustu soukromého lítacího času, aby se stala alespoň trošku přijatelnou pro své lidi a téměř všechápajícího "strýčka" Hagrana, kteří jako jediní s úsměvem akceptují její teriéří temperament a nespoutanost. Ale pak, když se Angelika konečně dosyta vyřádí, stává se na chviličku milounkým oddaným pejsánkem, který poslouchá způsobem ovčáckým, očekává povely a reaguje tempem dobrmaním, a vydrží sedět a oddaně hledět člověku do očí... - aby vzápětí vystřelila jako šíp a předvedla trojité vzdušné salto – koukejte všichni, jak jsem nezkrotná!

P.S.
Po dlouhém a vyčerpávajícím detektivním pátrání bylo prokazatelně zjištěno, že Angelika občas, i když zcela výjimečně, také spinká.

2007

4 Liščata v Žižicích aneb něco malinko o tom, jak bylo na klubovém setkání (27. 10. 2007)

Úderem sedmé hodiny ranní vyrazila Liščátka Nova a Nadhaf z teplého doupěte na ojinovatkovaný teritoriální plac, aby se dostala před svou první cestou na kavkazo-středoasijatsko klubové setkání do náležité cestovní formy. Neznalá však dosud zásad dokonalé předjízdní přípravy, byla nalezena zanedlouho ve stavu splihlém, vyváleném a vůbec celkově pro reprezentaci nepřijatelném. Protože se však již čas výjezdu blížil nemilosrdně, byla "N" Liščátka vzdor všemu nešetrně svými lidmi lapena a do podivného stroje přepravního něžně uložena, kteroužto činnost lidskou odměnila řevem hurónským, neb jejich plán prožití sobotního rána byl zcela odlišný od této násilnosti. Součástí ranního rituálu bývá zcela nezbytně hra s žabičkou, kroužkem a činkou ukradenou Angelice, a poté řádná porce poživatin. A nyní TOTO!

Zatímto Nova s Nadhafem vykřikovali do světa halasně své rozhořčení, Becker s Junarem, již poloprofíci v ježdění, připravovali vcelku ochotně svá předpubertální těla k odjezdu. Pár divokých koleček v mokré trávě, poctivé vyvenčení, nastavit línající kožich kartáči a vklouznout do obojků - to mají takoví šestiměsíční vyčouhlíci už krásně zmáklé. Výsměšný pohled na uřvané prcky, ladný náskok do přepravní potvory a pětičlenná posádka vyráží vstříc čekajícím kamarádům – snad už sokům? – v Žižicích.

Pozdě jako převážně, ale tentokrát vyjímečně jen se zanedbatelným zpožděním, dorazila naše pětka na místo. Becker s Junárkem posečkali s výstupem, že mladší prý mají přednost. Ó, kde jsou ty časy, kdy i psi věděli, co učí příručky lidského společenského chování! A chce-li kavkazáček v člověčí společnosti hostovat, i takovouto literaturu by měl študýrovat. Ovšem společenští omezenci Bekřík s Junarem tak ve skutečnosti pouze zastírají svou neochutu řádně pozdravit své kolegy, jako první příchozí Liščata, a přesouvají, ničemové, tak tuto povinnost na ubohá prťata.

A tak do vody hození Nova s Nadhafem vrtěli ocásky na malé kolegáčky, zatímco větším se s tichým respektem a úctou jemně vyhnuli – no, štěňák nikdy neví, co neznámého kavkaze nebo středoasijatce napadne - a tělíčko prťavé přeci jen velmi křehké je! No, co povídat, kamarádů získali Nova a Nadhaf dostatek. A co teprve ti lidští, zvláště tety Eva a Charlota od Winnera z rodné stáje! Pusinek a chování bylo nekonečně, fotilo se, a tak je vše i řádně zdokumentováno pro prohlížení, jednou na stará kolena. Nebýt hrubiána Charza (a to je to prosím syn Liščího Evdokima, takže vlastně příbuzný z první ruky), který se nezřízeně vytahoval zvláště na Nadhafa, byla by celá první seznamovačka s velkým psím světem naprosto super!

Zdravení zbavení a tak vysmátí Becker s Junarem vyrazili hned na to nejlepší, a to na své první koukání na podivného lidského tvora, kterému se v odborné mluvě říká po psovsku lump nebo šupák, a po lidském figurant. Lump se pozná podle klacku, kterým vášnivě mává, křičí přitom, vrhá dominantní pohledy – a prostě celkově se tváří tak, jako že v nejbližším možném okamžiku sežere každého v bezprostředním okolí! Junárek koukal podezíravě, hodnotil své možnosti, a došel rychle k závěru, že když se o Beckerovi stále tvrdí, že je z nich dvou silnější – tedy ať chlapák Beck nelení a celou záležitost vyřídí za oba. Jojo, souhlasil Beck a obul se řádně do akce – mistrně sekundoval nedaleko se nacházející sok Winner – a tak, vyjímečně jednotně, lumpa obratem odehnali. Ten upaloval! To se Becker kasal, neb chvála paničky byla převeliká! Inu, z Beckera bude obranář jedna radost.

Potom se ještě soutěžilo, velcí psi v obraně (z rodné stáje bodovala Tatjana) a "výstavní" pejskové všeho věku v handlingových soutěžích. A pak se už jenom hrálo, štěňátka se štěňátky, lidičky se sobecky krmili skvělými řízky (a pejskům nedali), a povídali si a povídali... Ale to už "e-Nčata" spinkala vyčerpaná, a i Becker s Junárkem si hodili "dvacet"... Radost z návratu byla velká, inu doma je doma, ale příště zas hurá do Žižic, bylo tam moc fajn!

Poděkování všem účastníkům za krásnou atmosféru od zúčastnivších se Lištiček. Nashledanou v listopadu.