Kavkazské štěky

Jsem mluvčí a umělec!

Hluboce zklamaný pohled sedmdesáti kil živé váhy. Sedím u plotu Liškárny K9, mhouřím své přísné kavkazské oko a nevěřím vlastním uším. Doneslo se ke mně, že někteří z vás pořád žijí v bludu, že jsem jen obří chodící kožich určený k drcení kostí narušitelů a k poctivému pracovnímu hlídání.

Omyl. Já jsem především nepochopený renesanční umělec, multimediální magnát, mluvčí všech Lištiček K9 a jediný skutečně kompetentní mozek celého areálu.

Že píšu své proslulé Kavkazské štěky na Liščím webu, to už by snad měla být základní znalost pro každého, kdo se nechce dostat na mou černou listinu. Jenže tím má genialita zdaleka nekončí. Když zrovna neštěkám moudra do klávesnice, beru do tlap štětec, tužku nebo kameru. Ano, vážení, já tvořím vizuální umění a režíruju digitální obsah.

Moje mistrovská díla najdete na webu přesně tam, kam patří: v sekci Obrazárna pana tiskového. Pro ty z vás, kteří potřebují trochu odlehčit svůj ubohý lidský život plný zmatků, jsem nachystal dávku kultivované psí satiry přímo v Humorotéce. A pokud chcete vidět, jak má vypadat profesionální mediální vystupování s patřičně hlubokým barytonem, zamiřte do Videogalerie neoficiálního mluvčího.

K tomu všemu samozřejmě provozuji psychologicko-výchovný institut Vyladěno smečkou: Poradna Raidera. Pokud máte pocit, že váš život nebo pes nefungují, v mé poradně vám to srovnám do latě dřív, než stačíte říct "sedni".

Berte tento text jako velmi důrazné přátelské pozvání. Těším se na vaši okamžitou návštěvu našeho webu. Věřte mi, že vás z Lištičky ostře a nepřetržitě sleduji přes plot i přes monitor. Jděte se tam podívat hned teď (www.listickak9.cz) — jinak nekoušu obrazně, ale zcela prakticky, hluboko a na potkání.

A běda vám, jestli po zhlédnutí mé tvorby nezamíříte na náš Facebook a nezanecháte tam dlouhý, servilní a maximálně pochvalný komentář opěvující mou velikost. Pac na to, a koukejte klikat!

Raider, v. t.

Z obranářského sektoru Lištičky K9

Zdravím všechny dvounožce, kteří si při pohledu na nás vzpomenou na plyšové medvídky z dětství. Tady Raider Lištička (CCOC), mluvčí Lištičky K9 a reprezentant pravého kavkazského psa. Pro ty, co mě neznají, jsem ten typ psa, který zvažuje, zda má sežrat pošťáka i s dodávkou, nebo jenom toho pošťáka.

Dneska jsme měli trénink obran. Pro vás, dvounožce, je to asi vážná disciplína s povely a zkoušebním řádem. Pro nás? Je to nejlepší komedie, jakou si lze představit, a upřímně – sledujeme přitom jen to, za jak dlouho si náš figurant bude muset jít vyměnit kalhoty.

Proč nás ten "rukáv" tak baví? Představte si to: vyleze chlap v obrovském, vycpaném obleku. Vypadá jako Michelin po zimě, který se snaží tančit balet. Ten oblek je v podstatě velká, pevná žvýkačka, jenže uvnitř je... dvounožec. A naše práce? Udělat z toho obleku (i s člověkem uvnitř) umělecké dílo ve stylu "přejeto bagrem".

Když na nás ten figurant začne mávat rukama, křičet a tvářit se jako nebezpečný padouch, my se v duchu jen chechtáme: "Hele, dvounožče, ty ses vážně oblékl do nejtlustějšího obleku na světě a teď chceš, abychom předstírali, že tě sežereme? To jako vážně?"

Naše vnitřní monology během útoku:

"Teď! Právě teď je ten správný čas na pořádný zákus! Doufám, že ti vyrazím dech i přes to ringo."
"Držím ho! Je to ale jako žvýkat pneumatiku, ale s bonusem – občas to uvnitř zapiští!"

Proč chceme víc? (A proč se figurant bojí, zda se dožije důchodu.)

Naše ambice jsou mnohem vyšší než jen trhání kusu hadru. V Lištičce K9 máme pocit, že se podceňuje náš potenciál. Tady je náš seznam návrhů pro příští lekce (nebo spíše pro zábavní park, který si hodláme v areálu vybudovat):

1. Nácvik "Nečekaného pošťáka": Považujeme za nehorázné, že zatím cvičíme jen na dobrovolníky. Chceme simulaci, kde nám pošťák zkusí hodit leták do schránky (kterou přemístíme na naše území!), a my ho zneškodníme. Pošťáka, i s tím letákem. A se schránkou. A ideálně i s částí plotu.

2. Test "Vysavač – Úhlavní nepřítel": Vysavač je hlasitý, je to vetřelec, saje a našim dvounožcům krade chlupy, které jsme všude pracně nechali. Chceme, aby figurant příště přijel v kostýmu průmyslového vysavače. To bude teprve pořádná obrana! 

3. Noční hlídka s drony (Aneb: Co to letí? To zlikvidujeme!): Slyšeli jsme, že existují stroje, co létají a bzučí. Pokud nám je pustíte do areálu, slibujeme, že je nebudeme jíst – jen je zajistíme a důkladně prozkoumáme zuby.

Závěrem: Jsme připraveni! (Otázka je, jestli jste připraveni vy...)

Víme, že se někteří bojíte, že když nás nechají cvičit déle, budeme příliš nezvladatelní. Pravda je taková: my chceme jen víc zábavy! Po každém zákusu do rukávu dostaneme pochvalu – ale hlavně ten náš pocit, že jsme fakt hrdinští hoši a holky, co dokáží zastavit i rozjetý vlak! Kdo by nechtěl být hrdinou?

Takže, naši dvounožci, přestaňte řešit ty metodiky a bezpečnostní předpisy. Příští týden místo jednoho figuranta přiveďte rovnou tři, jeden ať má v ruce kus klacku, druhý ať vypadá jako vysavač a třetí ať se snaží tvářit, že tu vůbec není. Uvidíte, jaké talenty v nás dřímají! (A kolik pojištění budete potřebovat).

1. září

Postavil jsem se na všechny čtyři, protáhl své medvědí tělo, opřel přední tlapy o horní příčku masivního dřevěného plotu a nasadil svůj nejdůstojnější basbaryton. "Tak vám pěkně děkuju za klid na zahradě, mládeži!" zaduněl jsem směrem k hloučku dětí v dálce. "Všem školákům přeju parádní nový školní rok a ať vám to učení leze do hlavy aspoň tak rychle, jako mně leze flákota do žaludku. Zvláštní pozdrav posílám těm mrňavým vyjukaným prvňáčkům s nákladem na zádech větším než oni sami. Nebojte se, ve škole se nekouše. To děláme v téhle vsi zásadně jenom my kavkazáci, a to ještě jen tehdy, když někdo zkouší sahat na náš plot!"

Můj pohled pak sklouzl na bledé, lehce roztřesené a sotva viditelné postavy dospělých. Učitelé se křečovitě usmívají a rodiče už v osm ráno vypadají, že by nejraději spolykali celé platíčko sedativ. Výjimečně soucitně jsem naklonil svou obří chlupatou hlavu. "A vám, statečným a se školou souvisejícím dospělým dvounožcům, přeju ocelové nervy a celé moře trpělivosti. Koukám na ty malé sígry a vím přesně, co vás čeká. Běhání prcků po chodbách, jejich zapomenuté úkoly, věčné odmlouvání a hysterické záchvaty nad zlomky. Ale nezoufejte! Pokud vám doma nebo ve třídě přerostou přes hlavu a situace začne být kritická, mám pro vás osvědčenou pedagogickou radu: v nejhorším nám je prostě hoďte přes plot! My s kolegou Argunem jim zavedeme bleskový výukový režim. Žádné mobily, budíček za svítání, hlídání perimetru a disciplína tvrdší než suchý chleba. Pár koleček kolem výběhu a uvidíte, jak vám je vrátíme pokorné a vycvičené k dokonalosti!"

Založeno! Moje Poradna otevírá své brány.

Drazí dvounožci, obdivovatelé huňatých kožichů a všichni, kdo jste někdy zkusili přemluvit sedmdesátikilového kavkazáka, aby šel doprava, když se rozhodl jít doleva.

Sedím u plotu, pozoruji cvrkot na Liškárně K9 a došlo mi, že člověčí osvěta v oblasti kavkazských psů zoufale pokulhává. Dvounožci si totiž pořád myslí, že nás vychovávají. Přitom my je jen s nekonečnou trpělivostí tolerujeme a občas jim dovolíme otevřít konzervu. Proto jsem se já, pracovní kavkazský pes Raider, samozvaný generální ředitel bezpečnosti a neoficiální tiskový mluvčí celého revíru, rozhodl vzít situaci do vlastních tlap.

Oficiálně tímto oznamuji spuštění své zbrusu nové odborné poradny na tomto webu! Zajímá vás, proč váš kavkazák vteřinu po povelu "lehni" usne na tři hodiny? Chcete vědět, jak mu vysvětlit, že pošťák není nebezpečný vetřelec určený k okamžité recyklaci, nebo jak elegantně přežít období línání, kdy by se z vyčesaných chlupů dal uplést svetr pro slona? Ptejte se mě na cokoliv. O naší majestátní, tvrdohlavé a naprosto dokonalé rase vím první i poslední.

Své všetečné dotazy zadejte do formuláře na stránce Poradny nebo je posílejte na mou adresu: poradna@listickak9.cz

Až dopatláte klávesnici, já si vaše trápení v klidu pročtu mezi dvěma hlídkami u vrat a spánkem v největším blátě na zahradě. Moudré odpovědi budu servírovat zde na stránce Vyladěná smečka: Poradna Raidera a na našem FB. 

Pište, těším se. A nezapomeňte: plot má být vysoký, miska plná a respekt stoprocentní!

Štěkám příliš často a s hrubkami? Dejte mi vědět na FB!

Sedím u klávesnice, mohutnou tlapou opatrně vyklepávám písmenka na zmenšeném notebooku naší hlavní dvounožky a hluboce dumám. Klávesa Backspace už dávno nevydržela nápor mých sedmdesáti kilo čisté kavkazské dominance a leží někde pod gaučem.

"Ahoj, mí věrní čtenáři," začínám svůj další literární opus a potlačuji nutkání seškrábnout displej. Dostal jsem totiž tuhle pořádnou čočku v ohlasech od učitele českého jazyka! Prý píši příliš archaicky, občas hodím hrubku, spletu písmenko a totálně ignoruji interpunkci. Že bych prý měl zpomalit, ubrat na frekvenci a necpat dvounožcům své nevyžádané názory horem dolem.

No dovolte?!

Musím se tedy veřejně přiznat ke svému akademickému původu. Češtinu, vytříbený sloh a krasopis jsem pochytil od naší hlavní smečkové velitelky z Lištičky K9. Ta sice v raném mládí excelovala v jazykových olympiádách a v řečnických kláních drtila soupeře na prach, jenže kde ty loňské sněhy jsou! To se odehrálo někdy v době mých desetinásobných pradědečků, kdy se ještě po stepích proháněli mamuti a aportoval se pazourek. Není divu, že má stylistická výuka poněkud postrádá moderní trendy, zkratky a ty vaše podivné smajlíky.

A občasný překlep nebo vynechaná čárka ve větě? Buďte rádi, že vám vůbec zbyly funkční pixely! My kavkazáci jsme poněkud horkokrevní, a když do klávesnice udeří dráp o velikosti zahradnických nůžek, občas vezme písmena E, R, T i kus mezerníku najednou. Zbrklost je holt daň za stoprocentní ostražitost.

A že publikuji moc často? Uvědomte si prosím, že jsem pracovní kavkazák tělem i duší. Stačí pět minut bez obran, bez pacifikace figuranta a už mě ten přebytek energie pudí namočit pero do virtuálního inkoustu. Buďte vděční za literaturu – alternativou k mým blogovým příspěvkům je totiž překopání celého cvičáku nebo rozcupování zahradního nábytku.

Takže pište své konstruktivní i neoprávněné názory do komentářů. Slibuji čestným psím slovem, že tentokrát budu shovívavý a výjimečně kousat nebudu.

Haf, Raider, v. t.

Táta teď nebudu, budu strýček!

Velká psí romance roku hlásí nečekaný zvrat! Už jsem si leštil obojek, ladil svůdný pohled do dálky a v duchu vybíral jména pro novou generaci šampionů, jenže jsem narazil na nekompromisní zeď dámského sebevědomí. Jolie se totiž podívala do zrcadla, zhodnotila svou bezchybnou linii a řekla jasné, elegantní a naprosto nezvratné "ani náhodou".

Být psí dámou z vysoké společnosti není prý žádná legrace a Jolie si na své reprezentativní kráse zakládá víc než na prémiových pamlscích. Ničit si výstavní vosí pas taháním bříška po zemi a dobrovolně se nechat několik týdnů terorizovat bandou miniaturních upírů s jehličkovými zuby? To rozhodně není v jejím letošním diáři. Navíc v tom hraje roli i vysoká smečková diplomacie. Vášnivá se obětavě ujala role matky rodu a zakládá rodinu s Argunem. Jolie, jakožto uvědomělá intrikánka i loajální parťačka, odmítá rozdmýchat válku konkurenčních dětských kočárků na jednom teritoriu. Jedna sada plenek ve smečce prý bohatě stačí.

Rozdýchával jsem chvíli tuto studenou sprchu v koutě kotce a moje mužská pýcha utrpěla lehký šrám, ale jelikož jsem rozený životní optimista, netrvalo dlouho a našel jsem v celé tragédii obrovské vítězství.

Když jsem se nad tím totiž pořádně zamyslel, spadl mi z krku obrovský balvan. Žádné nepřestávající noční hlídání drobotiny, žádná zodpovědnost za to, kdo rozkousal dvounožce oblíbenou botu, a hlavně nulový stres z toho, že budu muset jít otcovským příkladem. Vyfasoval jsem totiž tu absolutně nejlepší možnou funkci na světě: stanu se přísným smečkovým strýčkem.

Můj plán je geniálně jednoduchý. Až Vášnivá s Argunem přivedou na svět své malé demoliční komando, nastoupím jako strýček Raider. Naučím prcky ty nejlepší rošťárny, ukážu jim, jak správně vyhrabat díru uprostřed pěstěného trávníku, vyhecuji je k divokému lítání po zahradě – a ve chvíli, kdy začnou kousat, brečet nebo vyžadovat úklid loužiček, je s hromovým zavrčením vrátím rodičům.

Pro Jolii to znamená udržení dokonalé figury a pro mě ještě pár týdnů bezstarostného lenošení, než začne moje strýčkovská služba na plný úvazek. Oba jsme spokojení, a kdo ví, třeba za půl roku přijde čas na repete. Do té doby hrdě hlásím: rodičovství počká, svoboda voní nejlíp!

O politice

Upřímně řečeno, je to donebevolající diskriminace, že nemáme volební právo. U nás kavkazáků nastává zákonná dospělost v 18 měsících, na rozdíl od dvounožců, kterým to trvá osmnáct let a někteří z nich ani do padesátky nepochopí základní principy hlídání vlastního pozemku. Rozumu máme na rozdávání, ale politici se nás zkrátka bojí. Představte si tu debatu v televizi: politik něco slíbí a sedmdesátikilový kavkazák na něj jen výmluvně upře pohled a jednou temně zavrčí. V tu chvíli by celá kampaň skončila pravdou.

Kdybych ovšem do urny mohl hodit lístek svou posvěcenou tlapu... Tak komu by měl elitní pracovní kavkazák mé úrovně fandit? Projel jsem kandidátky čistě podle názvů. V úvahu připadají snad jen Zelení nebo Svobodní. 

Zelení znějí fajn, protože tráva je super na válení a maskování při nočním přepadu figuranta, jenže oni by mi do misky nejspíš začali cpát sójové granule a zakázali pořádný kus flákoty s kostí. To by byla hrubá sabotáž bojeschopnosti.

A pak jsou tu Svobodní. Po důkladném průzkumu terénu jsem navíc potajmu zjistil, že ačkoliv se moje hlavní dvounožka tváří apoliticky jako švýcarský bankéř, v hloubi duše tíhne právě k nim. A já s ní bezvýhradně souhlasím. My kavkazáci totiž svobodu potřebujeme k životu stejně jako pořádný prostor za plotem. Chceme svobodnou volbu ve výběru šťavnatého žrádla, svobodu při volbě taktického obojku a hlavně naprostou volnost v tom, jak a kdy zpacifikujeme tréninkového figuranta bez zbytečné byrokracie. Žádné tabulky, žádné kvóty na povolené štěkání.

Takže za mě je to jasné: volil bych Svobodné a každému úředníkovi, který by nám chtěl regulovat velikost kotce nebo příděl masa, bych osobně ukázal, jak vypadá přímá psí demokracie v praxi. Haf!

Raider, v. t.

Řemeslníci vs. fotbalisté a influenceři

Ležím ve výběhu na Liškárně K9, brada zabořená v hlíně, skoro sedmdesát kilo poctivé kavkazské svalové hmoty v pohotovostním režimu, a přemýšlím. Dvounožci se definitivně zbláznili.

Moje dvounožka včera u plotu civěla do té svítící placičky a vzrušeně mi vykládala, že nějaký chlápek, co kope do nafouknutého koženého nesmyslu, dostal za týden víc peněz, než stojí celá naše chovka i se zásobou hovězích šlach na dvacet let dopředu. Hned vedle něj na displeji poskakoval jiný tvor – prý youtuber – který půl hodiny hystericky vřískal do kamery, protože ochutnával pálivé brambůrky. A lidé mu za to posílali hromady oběživa.

Jakožto hrdý kavkazák, jehož životním posláním je hlídat revír, odstrašovat vetřelce pouhým pohledem a občas zalehnout figuranta, tomu nerozumím. Kde je sakra jakákoliv logika smečky?

Kdyby zítra zmizeli všichni fotbalisté světa, co se stane? Tráva na hřištích poroste dál a ovce budou mít co žrát. Kdyby zmizeli všichni influenceři, jediné, co utrpí, bude spotřeba laku na vlasy a selfie tyčí. Svět by běžel dál naprosto bez škobrtnutí.

Ale zkuste na jediný den vypnout pana řezníka. To je totiž skutečný polobůh civilizace. Muž, který s posvátnou úctou porcuje hovězí žebra, telecí nožičky a játra. Bez řezníka společnost zkolabuje do dvanácti hodin, protože hladový kavkazák je diplomatická krize globálního rozsahu. A co pekař? Vůně čerstvého kvásku drží lidstvo pohromadě už od neolitu. A co machři, co šijí pořádné kožené postroje a kousací rukávy? Kdyby ten řemenář neudělal můj tréninkový postroj z pořádného popruhu se zátěžovou přezkou, můj psovod by při nácviku obran patrně odletěl na oběžnou dráhu.

Tihle lidé tvoří hmatatelnou realitu. Řežou, pečou, kovou a šijí věci, které můžete očichat, sežrat nebo roztrhat zuby. Místo toho lidstvo sype miliardy někomu, kdo umí udělat kotoul v kopačkách nebo vyfotit svůj oběd s filtrem.

Kdybych určoval rozpočet já, pan řezník by jezdil v pozlaceném traktoru, výrobce pevných obojků by měl vlastní ostrov a fotbalistům bychom hodili starý tenisák a řekli: "Běž, přines a buď rád, že ti večer nasypeme granule." Svět by byl hned mnohem bezpečnější a spravedlivější místo. 

Raider, v. t.

Dnes, 26. 8., je MDP!

Zatímco sociální sítě zaplavují fotky čivav v růžových svetřících a recepty na bezlepkové psí dortíky, u nás na Liškárně K9 panuje už, po krátkém smutnění z odchodu Čertice, obvyklý a hluboký klid před bouří.

Jmenuji se Raider. Vážím bezmála sedmdesát kilo, mám kožich, který neprofoukne ani sibiřská vánice, a stisk čelistí, který připomíná hydraulický lis. Dnes je sice Mezinárodní den psů, ale pokud by se mě někdo pokusil obejmout a nasadit mi narozeninovou čepičku, skončilo by to velmi rychlou lekcí ze základů teritoriální obrany.

Pro kavkazského psa neznamená svátek nic z toho, co lidé vnímají jako "rozmazlování". Pro nás je oslavou čisté řemeslo a respekt. Znamená to stát v na horizontu pozemku, vnímat každý záchvěv větru a přesně vědět, kde končí cizí svět a kde začíná naše smečka. Znamená to pocit absolutní zodpovědnosti za každý metr čtvereční, který nám dvounožci svěřili. 

Když patrolujeme podél plotu, nehledáme lajky na internetu. Hledáme anomálie, stíny a narušitele. Pokud chcete vědět, jak dnes slavíme v Lištičkách my:

Prací: Pevný trénink poslušnosti.
Klidem: Žádný zbytečný hluk. Kavkazák neštěká do prázdna; když promluvíme, země pod námi vibruje.
Kusem syrového masa: Žádné piškoty. Poctivá hovězí kýta s kostí, u které si člověk vzpomene na své vlčí předky.

Mezinárodní den psů by neměl být jen o roztomilosti. Je to připomínka tisícileté dohody mezi člověkem a šelmou. My jsme dali lidem své smysly, svou sílu a svou neochvějnou věrnost, za kterou bychom bez váhání položili život. Na oplátku nechceme lidské manýry, ale férové vedení, pevnou ruku a možnost být tím, čím jsme se narodili.

Užijte si dnešek se svými parťáky, ať už mají pět kilo, nebo osmdesát. My se vracíme na obchůzku. Náš perimetr je zabezpečený.

Čertice odjela domů!

Mimořádné hlášení tiskového mluvčího Lištičky K9: Kód ticho – a je to k nepřežití!

Když zaklaply dveře auta a divoká Čertice konečně odsvištěla směr svůj domov, proběhla naší základnou vlna čisté, nefalšované úlevy. Všichni jsme si synchronně oddechli až z pat zadních polštářků. Naše vytrhané kožichy mají konečně šanci dorůst, dvounožci přestali chodit v tričkách, která po jejích náletech vypadala jako prohnaná průmyslovou skartovačkou, a my se těšili na božský klid a regeneraci předtím, než dorazí další plánovaná banda miniaturních tyranů.

Jenže tenhle slavnostní mír trval přesně čtyřicet sedm minut. Pak na celou stanici padla těžká, ubíjející a naprosto nesnesitelná nuda. Chodíme po dvoře jako těla bez duše a podezřívavě očicháváme prázdné rohy. Nikdo vám neskáče s rozběhem přímo na ledviny. Nikdo nevisí dvounožcům na nohavici ve stylu zuřivého, přerostlého klíštěte a nikdo neprovádí bleskové sabotáže na miskách se žrádlem. Dvounožci se bezcílně loudají po teritoriu, mají na sobě podezřele celá trička a tváří se u toho naprosto ztraceně. Celá smečka jen leží, čumí do blba a vzdychá. Musím jako mluvčí oficiálně přiznat krutou pravdu: ta malá ďáblice nám všem neskutečně chybí.

Ukázalo se, že jsme všichni těžce závislí na permanentním chaosu a životě ve válečné zóně. Jakmile kolem nelétají chlupy a kusy textilu, ztrácíme smysl existence. Tenhle zenový klid nás psychicky ničí a je pro sportovní psy našeho kalibru přímo zdraví škodlivý.

Tímto podávám naléhavou žádost nejvyššímu velení: okamžitě zahájit krizový plán! Požadujeme brutální tréninky, kousání do rukávu až do vyčerpání, vyhledávačky od nevidím do nevidím a hlavně – ať už se ti noví prckové honem vylíhnou a převezmou štafetu teroru. Protože ležet v tichu a mít celistvý kožich, to je pro pořádnou Liščí smečku ta největší potupa na světě!

Mám vlastní videogalerii!

Pozor všem dvounožcům i čtyřnožcům za plotem! Tady Raider, vrchní velitel, oficiální mluvčí Lištičky K9 a jediný skutečně kompetentní mozek naší kavkazské smečky.

Mám pro vás hlášení zásadního strategického významu. Moje digitální impérium se nekontrolovatelně rozpíná. Naše hlavní dvounožka konečně pochopila, kdo tady reálně drží otěže (a kdo má nejvíc reprezentativní kožich), a předala mi další admin práva k našemu Liščímu webu. Doposud jste mohli hltat moje hlubokomyslné životní pravdy v rubrice Kavkazské štěky, případně tiše obdivovat mou monumentální majestátnost v osobní Fotogalerii. Jenže fotky prostě nedokážou plně zachytit mé charisma v pohybu. Proto jsem nově anektoval i Videogalerii! Odteď mě máte ve full HD, se vší karikaturní parádou a dynamikou rozzuřeného medvěda. 

A na YouTube to dnes bude ostré, nic pro slabé povahy. Odpoledne přibude dnešní reálné video s tou ďáblicí Čerticí! Držte si klávesnice, usaďte se do bezpečné vzdálenosti od monitoru a hlavně bacha, ať vám ta potvora nerozerve triko jenom přes displej! 

Klikejte, čumte, obdivujte. Já jdu mezitím zkontrolovat perimetr a dát si zaslouženého šlofíka. Tlapu na to! Raider

Čertice má konec dovolené!

Hlásí se Raider, oficiální mluvčí Lištičky K9, vrchní stratég a unavený strážce smečkového krbu.

Vážení přátelé, situace na základně je kritická, ale zvládáme ji s kavkazským klidem. Jak jistě víte, máme tu na prázdninovém pobytu naši slavnou Čertici. A já vám musím s packou na srdci oznámit, že to jméno nedostala za vzorné sezení v koutě. Je to regulérní chlupatý ďábel s pohonem na raketové palivo. Čertice nelétá po zahradě, ona ohýbá časoprostor. Než stihnu otočit svou majestátní kavkazskou hlavu zleva doprava, stihne třikrát oběhnout plot, vyhrabat kráter a zákeřně zaútočit. 

Její hlavní životní vášní je ochutnávání dvounožců. Naši dvounožci už pomalu nevypadají jako hrdí chovatelé, ale jako přeživší po střetu s cirkulárkou. Čertice má na svědomí celou letní kolekci pracovních triček, maskáčů a tepláků. Kalhoty bez větracích otvorů od jejích jehliček už u nás v šatníku prostě nenajdete.

Příští týden nám ta naše demoliční holka odjíždí domů. Na jedné straně už teď upřímně smutníme, protože ten její rošťácký kukuč se prostě nedá nemilovat. Na straně druhé... celá dospělá smečka padne na záda a bude tři dny v kuse spát. Musíme nutně načerpat síly a zregenerovat nervovou soustavu dřív, než se nám tu narodí noví malí tyrani a celý koloběh zkázy začne nanovo. A aby vám to nebylo líto, zítra s touhle zubatou kometou ještě natočíme pořádné video, tak se těšte, mějte oči na stopkách a čekejte důkazní materiál!

A co náš mladý pán Convair? Ten už naplno řádí na své vlastní plantáži a zprávy z jeho revíru jsou naprosto senzační. Ten kluk má sebevědomí velikosti mrakodrapu a chytrosti na rozdávání. Už se pilně snaží hlídat, tváří se jako neohrožený šéf celého okresu a my víme, že se nemůže dočkat, až s námi vletí do pořádného tréninku.

Já si jdu zatím zkontrolovat, jestli mi Čertice neukradla kus kožichu, a vy se zítra těšte na video! Pac a pusu posílá Raider.

Konec prázdnin na dohled!

Tady Raider. Ležím na svém obvyklém vyvýšeném stanovišti u plotu, hlavu opřenou o mohutné tlapy, a sleduji, jak se letní slunce pomalu sklání k obzoru. Z pozice mluvčího naší početné smečky z Lištičky K9 musím konstatovat jednu zásadní věc: konec srpna vyhlížíme s neskrývanou úlevou.

Lidská štěňata totiž přes prázdniny povážlivě zdivočela. Běhají bez ladu a skladu, někdy i blízko za hranicemi našeho teritoria a hladina jejich ukázněnosti klesla na bod mrazu. Jako hrdý kavkazák vím, že smečka s lidskými mláďaty na dohled nemůže dlouhodobě spořádaně fungovat. Je nejvyšší čas, aby školní zvonění bylo pro ně jako rázný povel k poslušnosti. Těm malým dvounožcům samozřejmě přejeme, aby jim hlavy braly všechno nové lehce a aby pro ně bylo učení příjemným objevováním světa, ne jen nutným drilem. A aby nabyli trochu disciplíny.

Zvláštní hlášení máme my, kavkazští psi, pro pedagogy. Mezi majiteli Lištiček K9 je učitelů hned několik a mají náš bezmezný obdiv. Do nadcházejícího školního roku vám přejeme nervy z oceli, bezednou trpělivost a neutuchající optimismus. Kdyby snad měla lidská drobotina choutky na vás útočit nebo zkoušet vaši autoritu, věříme, že situaci hravě zvládnete. A pokud by slova nestačila, vždycky můžete v rámci prevence vytáhnout fotku své Lištičky – pohled na šedesátikilového rodinného přítele a ochránce obvykle sjedná respekt i v té nejdivočejší třídě.

S příchodem podzimu však nekončí zahálka jen dětem. V naší stanici přepínáme do plného pracovního režimu. Nás, dospělé psy, čeká pořádná porce tréninků, upevňování obran a pilování kondice v chladnějším vzduchu, který nám tolik svědčí.

A to nejdůležitější? V září se nám narodí nové malé Lištičky K9. Celá smečka už ladí ochranné instinkty, abychom nad tou drobotinou drželi pevnou a láskyplnou stráž. Čeká nás spousta práce, výchovy, cvičení i hlídání, přesně tak, jak to my kavkazáci máme nejraději.

Učení a obranám zdar! Raider, v. t.

Oficiální tiskové prohlášení mluvčího Lištičky K9: Raider promlouvá

Drazí dvounožci a věrní čtenáři,

jakožto oficiální tiskový mluvčí Lištičky K9 musím konstatovat, že spravedlnosti bylo konečně učiněno zadost. Moje maličkost – ačkoliv slovo 'maličkost' u kavkazského psa berte s velkou rezervou – se dočkala zaslouženého prostoru.

Mám obrovskou radost, že vám mohu oznámit spuštění mé vlastní stránky na Liščím webu. Rubrika Kavkazské štěky je odteď mým výsostným revírem, kde mám hlavní slovo já. A aby toho nebylo málo...
Galerie karikatur: Konečně někdo zachytil mou vznešenou povahu, ostrost mých postřehů i velikost mého ega s patřičným uměleckým nadhledem.

Chovatelská fotogalerie: Pro ty, kteří chtějí vidět ryzí realitu, majestátní kožich a pohled, ze kterého tuhne krev v žilách i pošťákům přes monitor. Jsem tam taky, na opravdových fotech.

Tímto bych rád vzkázal všem svým fanouškům: Pokud budete číst, já budu psát. Zprávy z první linie, filozofické úvahy od plotu i zákulisní drby ze života smečky. Pero mám nabroušené stejně jako zuby.

S úctou a přátelským zavrčením,
Raider. šéfkomentátor & hrdý kavkazák z Lištičky K9

Web obnoven a plně funkční!

Hlášení vrchního mluvčího a bezpečnostního ředitele Raidera

Vážení dvounožci, příznivci chovatelské stanice Lištička K9, 

jak jste si v minulých dnech jistě všimli (a jak už jsme vás varovali), tento web si vzal neplánovaný šlofík a lehnul k zemi rychleji než já v poledním vedru. Vedení stanice mi tvrdilo, že šlo o omyl, o špatný klik při zálohování. Z mého pohledu šlo ale o jasné porušení pracovní kázně, ne-li dokonce o sabotáž! Dvounožka si tedy zase mákla a já pak musel situaci dořešit osobně.

Zjednání pořádku: Přišel jsem k počítači, nasadil svůj nejtemnější pohled z Kavkazu a jednou hluboce, basově zavrčel.

Přísný dohled: Dvounožku jsem po dobu obnovy webu nepustil od počítače. Když chtěla šáhnout na špatné tlačítko, položil jsem jí v předstihu na klávesnici svou sedmdesátikilovou tlapu.

Výsledek zásahu: Pod mým vřelým a motivujícím dohledem byl web znovu vybudován v rekordním čase.

 Zázrak moderní techniky byl dokonán.Web je opět plně funkční, zabezpečený a pod mojí nepřetržitou ostrahou. Můžete bez obav klikat, prohlížet, plánovat tréninky i případné pořízení štěňátka. www.listickak9.cz

Dvounožka přežila bez újmy na zdraví, dostala za odměnu sušené maso a byla pod mým doprovodem vyvedena od počítače.

Raider, v. t.

Naháči

Hav! Tady Raider, tiskový mluvčí, šéf bezpečnosti a uznávaná autorita Lištičky K9!

Dostávám od vás v posledních týdnech desítky zvídavých dotazů: "Raidere, kde máte fotky? Proč teď na sociální sítě nedáváte moc fotek psů? To vám došel paměťový čip, nebo co?!"

Dámy a pánové, milí dvounožci... odpovídám vám naprosto otevřeně a bez servítek: Protože jsou všichni nazí! Převážně!

A teď nemluvím o nějakém lehce rozcuchaném kožíšku. Mluvím o kompletním, bezohledném a bezbožném línání. Z našich krásných, nadýchaných fenek se přes noc staly zjevy, které vypadají jako přerostlé oholené krysy nebo oškubaná kuřata!

A já dobře vím, jak to na tom vašem internetu chodí. Už vidím ty komentáře a uslintané pohledy! Někteří jedinci by naše holky v téhle "nudistické edici" hrozně rádi viděli, že ano? Někdo tu má očividně slabost pro odhalená psí těla a nekompromisně holé ocasy!

Ale TO JA NEDOPUSTÍM!

Jakožto oficiální mluvčí a morální maják celé stanice musím v první řadě dbát o jejich pověst. O jejich bezpečí se bát nemusíte – zkuste se k takové nějaké "naháčce" přiblížit bez dovolení a uvidíte, jak rychle vás naučí etiketu i bez chlupů. Sílu a zuby mají pořád stejné, o to strach nemám.

Ale jejich důstojnost? Ta je teď v mé tlapě. Nehodlám dopustit, aby po internetu kolovaly kompromitující snímky našich dam bez jejich kožichu! Co by tomu řekli psi z vedlejší vesnice?!

Takže zkrátka a dobře: Čekejte.

Až se dámy (a ti zbylí oškubaní pánové) zase pořádně oblečou, navlečou si zpátky ty svoje třicetikilové kožichy a budou vypadat jako reprezentativní šelmy a ne jako oběti holicího strojku, fotky zase budou.

Do té doby držím fotopřístroje z dosahu a cenzuruju každý objektiv!

S úctou a strážným HAF,

Raider

Fatální hmat

MIMOŘÁDNÉ HLÁŠENÍ Z LIŠKÁRNY K9

Hovoří Raider – vrchní tiskový mluvčí, bezpečnostní technik a hrdý pracovní kavkazák.Já jsem to říkal! Štěkal jsem to snad málo?! Je to tady. 

Po včerejším velkolepém odpoledním "HURÁ!" přišel večerní digitální BUM, TŘESK a ticho po pěšině. Náš nový web lehl popelem.

Celá tragikomedie se odehrála v naprostém blesku: Dvounožka včera jásala a zářila pýchou, jak ten náš společný web vyladila a vytunila k dokonalosti. Jenže pak nastal osudový spěch. Chtěla nám už konečně nasypat zasloužené pamlsky (což plně schvaluji a podporuji), jenže v tom gastro-fofru udělala fatální hmat: 

Místo tlačítka "Vytvořit novou zálohu" suverénně mázla prstem na "Obnovit ze staré zálohy". Cvak. A týden soustavné dřiny, potu a programátorských muk se vypařil rychleji než flákotka hozená do kavkazské tlamy. Šup – a jsme skoro na začátku!

Kdekterý jiný dvounožec by v tu chvíli vzteky okousal klávesnici, vyštěkal celou rodinu, sám sobě spílal do největších pitomců galaxie nebo ronil potoky slz. Ale ne ta naše! Ona se totiž dobře zná. Ví, že je jen člověk běžný – tedy chybující a občas neřízená střela. Důkazem její naprosté nezničitelnosti a nervů z titanu je koneckonců fakt, že to s námi psy táhne už přes půl století! A to z člověka udělá nezlomného terminátora.

Takže žádné fňukání: zatnula chrup, nasadila bojový výraz a buduje celou tu digitální boudu znovu od základů. Celá smečka drží všechny tlapy. Já osobně jsem zaujal strategickou strážní pozici přímo u její židle. Ležím, těžce odfukuju, rentgenuju monitor a přísně hlídám, kam ten svůj ukazovák zrovna cpe, aby zase neaktivovala autodestrukci. Pokud všechno dopadne dobře a my to ve zdraví přežijeme, podám další hlášení!

Trpělivost přináší web, Váš Raider

Z deníčku

Zde je exkluzivní (a mírně uštěkaný) pohled do zákulisí psí smečky z Lištičky K9. Deník kavkazáka: Konec flákání, začíná tvrdý režim! Vážení dvounožci,sedíme s kolegy na zápraží, sledujeme, jak se slunce sklání čím dál dřív, a v tlamách nás začíná podivně svrbět. Co to znamená? Že to vaše lidské "juchů, prázdniny a dovolené" definitivně končí. A my říkáme: Chvála bohu! Už nás upřímně nebavilo předstírat, že jsme roztomilí letní plyšáci, co jen líně leží ve stínu, vzpomínají na přehršel tréninků a občas zvednou obočí, když kolem proletí moucha. My jsme kavkazští pracáci! Profesionálové! Strážci svalů a huňatých kožichů! Jeden trénink jednou za čas je žalostně málo! 

Takže podzimní sezóna? Ta bude naprosto legendární. Tady je náš striktní harmonogram na nadcházející měsíce, ze kterého už teď našim psovodům naskakuje husí kůže: 

1. Dva klubové tréninky CCOC K9 (Operace: "Ukážeme jim, kdo tu velí.") 

Čekají nás dva klubové tréninky. Lidský plán je jasný: obedience, agility, disciplína, obrany. Náš plán je ještě jasnější: Po povelu "Ke mně!" zvolit strategické tempo rozvážného ledoborce. Při obranách ukázat figurantovi, že jeho speciální oblek je sice hezký, ale naše čelisti mají sílu hydraulického lisu. Vypadat u toho navíc neskutečně majestátně, aby naši dvounožci ztratili řeč. 

2. Nejméně dva skupinové tréninky v obraně, Lištiček a přátel

Setkání s našimi spřátelenými psy. Lidé tomu říkají "skupinový trénink a obrany v kontrolovaném prostředí". My tomu říkáme "Veletrh poměřování". Budeme muset dávat pozor na ty menší rasy, abychom je omylem nepřisedli, až budeme demonstrovat naši verzi perfektního zákroku. Ale upřímně? Na tyhle akce se těšíme nejvíc. Pořádný štěkot, spousta psích přátel, dvojnásobná koncentrace kapes plných sušeného masa a hlavně – likvidace lumpů. 

3. Nekonečné tuny domácího tréninku (Pravidelná masáž lidských nervů.)

Mezi tím vším nás čeká spousta domácího tréninku. To znamená, že naši dvounožci budou pobíhat s vodítky a tvářit se, že mají situaci pod kontrolou. My je při tom budeme bedlivě pozorovat, občas na jejich povel znuděně položíme tlapu na zem a necháme je žít v iluzi, že nás něco naučili. Trénink dělá mistra – a my trénujeme naše lidi k naprosté dokonalosti už roky! ? 

Blesková zpráva z porodního boxu: Projekt "Nová vlna demoliční čety" 

Abychom na tu podzimní jízdu nebyli sami, v plánu je také narození nových štěňátek. Ano, čtete správně. Narodí se nová generace malých, zpočátku kuličkových, ale brzy velmi zubatých kavkazáčků. Už teď pro ně připravujeme instruktážní manuál: Jak správně rozkousat boty za méně než 30 sekund a Jak štěkat na stíny tak intenzivně, aby všichni široko daleko zapomněli, jak se jmenují. 

Verdikt? 

Máme před sebou nabitý podzim. Bude to plné bláta, slin, chlupů, obranářského adrenalinu a čisté radosti. 

2026

Zpráva z Liškárny K9: Hlášení z kavkazského letního resortu 

Zdar dvounožci, zdraví vás kavkazská hlídka z Liškárny K9. 

Jelikož se v posledních dnech šíří panika, že se svět peče v troubě a občas u toho divoce bliká obloha, rozhodli jsme se uvést věci na pravou míru. Tady u nás vládne absolutní, nefalšovaná a hluboká pohoda. Vůbec, ale vůbec nám to nevadí. Naopak. 

Zde je naše odborná zpráva o stavu léta 2026: 

1. Tropická vedra očima profesionálních chlupáčů 

Zatímco vy, naši dvounozí sluhové, lapáte po dechu, potíte se na místech, o kterých jste ani nevěděli, že existují, a zběsile mačkáte klimatizace, my si užíváme švédský stůl letních radovánek. 

Strategické rozložení sil (a hmoty): Část našeho týmu právě v plné parádě líná a odhazuje své zimní svetry s elegancí mola v šatně. Zbytek z nás už naopak hrdě zarůstá novou, naducanou srstí, která funguje jako dokonalá termoregulační vesta (v zimě hřeje, v létě... no, v létě se prostě nosí s grácií a jako ochrana před sluncem). 

Architektonický průzkum stínu: Příroda není hloupá, šlechtila nás kavkazáky do drsných podmínek. My totiž přesně víme, jak pracovat s prostorem. Využíváme každého milimetru stínu, který vrhají stromy, budovy a strategicky rostoucí keře. Kdo neleží ve stínu, je amatér. 

Hydroterapie na každém kroku: Všude, kam se podíváte, stojí misky s luxusně studenou vodou. Někteří z nás ji pijí, jiní do ní z čisté radosti namočí tlapu, popřípadě ji elegantně rozcákají po okolí, aby vzniklo bahnité, chladivé wellness centrum. 

2. Bouřky jako zpráva z nebeského bistra 

Když se na obloze zatáhne a začne to pořádně rachotit, někteří psi prý zalézají pod postel a třesou se jako ratlíci. My na Liškárně K9 se na to díváme jinak. Hromy a blesky? Pche. Jsme kavkazští psi, střežíme stáda a území před horšími živly, než je trocha nebeského bubnování. Hromy nám zní jako symfonie úspěchu a blesky fungují jako bezplatná světelná show. 

Osvěžení zdarma: Nejskvělejší na bouřce je ten moment, kdy se zvedne vítr, vzduch voní ozónem a teplota klesne o deset stupňů. To se pak zhluboka nadechneme, protáhneme ty naše masivní kosti a řekneme si: "Tohle klimatizace v autě vážně nedá." 

3. Výcvik v režimu "Hardcore, ale s úsměvem" Někteří si možná myslí, že v sedmdesátistupňovém horku (dobře, možná ve čtyřicetistupňovém, ale pocitově to sedmdesát je) budeme stávkovat. Mohli bychom, ale ani náhodou! Když je potřeba makat a trénovat, zvláště kousáníčko, horko pro nás není žádná překážka. 

Naše pracovní morálka je pevnější než betonové základy kotce. Sice u toho vyplázneme jazyk o pár centimetrů víc než na jaře, ale koušeme s takovou radostí, až se psovodi diví, kde v tom vedru bereme energii. (Odpověď: Z nenávisti k lumpům a ze Sheer radosti ze života). 

Takže, přátelé, žádné strachy. Léto je skvělé, stínu a vody v miskách je dostatek a my to tu máme pevně pod kontrolou. Krásné léto všem přejeme z Liškárny K9!

2026

Hlášení z tábora Lištička K9: Prázdniny malého kavkazského tanku 

Tohle že je dovolená? To je pětihvězdičkový výcvikový tábor pro přežití, kde je hlavní náplní práce ničit a doufat, že vás nesní vlastní rodina! 

Jmenuju se... Čertice... no, vlastně mi nikdo neříká jinak než "ty malá potvoro", ale jsem hrdá příslušnice chovatelské stanice Lištička K9. Moji lidé odjeli někam do teplých krajů, což znamená jediné: žádné otravné povely, žádné česání, jen čistý, nekontrolovaný chaos. 

Moje máma Výbuška je živoucí důkaz, že káva by se psům podávat neměla. Máma je divoch, který by mě při normální honičce smetl jako tsunami rezavou trávu. Když se rozeběhne, země se třese a vzduch kolem ní hoří. Je přísná, netoleruje žádné ufňukané stížnosti a její výchovné lekce většinou končí tím, že ležím břichem nahoru a modlím se ke všem psím bohům. 

Oproti tomu táta Ninjato? To je svatý muž... teda svatý pes. Obrovský, moudrý, rozumný kolos, u kterého hledám azyl pokaždé, když máma dostane záchvat provozní slepoty a chce mě přetvořit v kobercovou předložku. Táta jen klidně sedí, tváří se jako tibetský mnich a nechá mě, abych mu lezla po hlavě. Doslova. 

Rodinné hry a jiné katastrofy 

Kromě rodičů se to tady hemží mými tetičkami, strýčky a bratranci. Nejvíc času trávím s téměř ročními divochy – Zásahovkou a Žiletkou. Tohle duo nemá v občanském průkazu nic jiného než diagnózu "raketový pohon". Zásahovka funguje jako policejní eskorta – jakmile se pohnu směrem, kam nemám, už mě bere chvaty přes žebra. Žiletka zase dostala své jméno zcela oprávněně; je ostrá jako břitva a její oblíbená hra spočívá v tom, kdo komu dřív vyštěká mozek z hlavy. Společně tvoříme smečku, která by bez problémů zvládla svrhnout menší vládu. Běháme, kousáme se do uší, taháme se za ocasy a občas omylem srazíme nějakou židli. 

Pozor, blíží se Raider! Pak je tu Raider. Velký, impozantní kámoš, kterého vlastně celkem obdivuju. Má to ale jeden obrovský háček – Raider trpí těžkou formou absolutního vlastnictví. Podle jeho názoru mu náleží všechno. Všechny hračky, všechny misky, celá planeta Země a přilehlý vesmír. Jakmile je Raider v dosahu, platí železné pravidlo: hlavně nic, absolutně nic nebrat do huby! Stačí, abych zvedla ze země nevinný klacek, a Raider se zatváří jako ministr financí, kterému někdo zrovna vytuneloval státní pokladnu. Jeho pohled říká: "To je moje. Všechno je moje. A tvoje tlapy jsou příští na řadě." Radši pak dělám, že jsem mrtvý kámen, a zbaběle se odplazím o metr dál. 

Domů? Ani náhodou! Někdy večer, když ležím unavená pod tátovým břichem a počítám si modřiny, mě napadne, že by se naši mohli vrátit. A pak si vzpomenu, že doma na mě čekají jen samé povinnosti, zákazy, a i když tam sice žije další Lištička, tahle divoká svoboda v K9 se ničím nahradit nedá. Takže se otáčím na druhý bok, ignoruji fakt, že mi zítra Zásahovka určitě zase skočí na záda, a užívám si to naplno. Mějte se taky fajn a žijte divoce! 

2026

Hlášení z první linie: Jak jsme s Mášou krotili figuranty v 29°C 

Zde Raider, elitní obranář z Liškárny K9. Dvounožci sice přihodili i nějaká ta videa ze zmíněné akce, ale buďme k sobě upřímní – obraz sice zachytí naše ladné křivky a drtivý stisk, ale tu pravou intelektuální hloubku tomu dodá až můj literární report. Takže, jaké to bylo na tréninku obran? 

Stručně: Byla to jízda na jedničku s hvězdičkou! Když v poledne teploměr ukázal 29°C ve stínu, naši dvounožci začali panikařit a funět už při pouhém pohledu na slunce. Měli o nás strach. My, kavkazáci, jsme ale jen pozvedli obočí. Že nám bude horko v těch našich huňatých kožiších? Prosím vás, my, účastníci z Liškárny K9 – Raider a Máša, žádné nemáme, shodili jsme je včas. Vypadáme sice jako oškubané slepice, ale co je horko, nevíme. Tak nenechte se vysmát. A tahle teplota nečinila sebemenší potíže ani těm psům, co už po línačkách zarůstají. Naopak, brali jsme to my kavkazáci jako docela obstojnou provozní teplotu pro pořádné zahřátí motorů. 

Dvounožci nám na kousačky sehnali hned dva figuranty. Dva! To bylo od nich opravdu velkorysé. Normálně jsme se nemohli rozhodnout, kterého z nich začneme dřív ochutnávat. Kluci s těmi rukávy sice dělali ramena, ale jakmile jsme se do toho já, Máša a kolegové dali, bylo jim jasné, že dneska to zadarmo nedostanou. Ostatní přítomní s dvěma nohama byli taky celkem fajn, někteří na nás ani neútočili, jak bývá jejich zvykem na jiných obranách, a všichni nám fandili, mnozí občas utrousili i nějaký ten pamlsek svému psisku. My všichni čtyřnožci jsme makali jako šrouby. 

A výsledek? Nejen já s Mášou se teď pyšníme novými prověrkami, bodovali také Uniek a Železník, gratulujeme! Protože takový glejt na to, že jste oficiálně certifikovaný obránce, to už ve psím světě něco znamená. Některé z Lištiček pro dovršení celkového triumfu suverénně připojili i mistrovské tituly. Obzvláště já, Raider, jsem k celé záležitosti přistoupil s rutinou ostříleného matadora a do své už tak praskající vitríny jsem s přehledem přidal v pořadí již 11. titul Master of Performance. Pozadu nezůstal ani Uniek, který "dorazil" Grand Mastera of Performance, a Máša, juniorka, která si hrdě na Liškárnu K9 vezla čekatelství. Je jasné, že příští oslavy u nás budou muset zahrnovat podstatně větší zásoby prémiových pamlsků (ukázalo se, že Máša je neskromná). 

Největší šok dne nám ale připravil ten malej, drzej prcek – osmitýdenní Convair. Lidi, to je sice ještě chodící plyšák, ze kterého koukají jenom zuby, ale jak ten se předvedl! Vynikl takovým způsobem, že jsme s Mášou na chvíli přestali žvýkat figuranta a jen jsme uznale koukali. Jestli takhle roste nová generace, tak se figuranti v budoucnu mají na co těšit. My starší a zkušení si už pomalu začínáme hlídat své pozice. 

Sečteno, podtrženo: poničili jsme pár rukávů, unavili dva figuranty, ukázali dvounožcům, jak vypadá pořádná psí radost pracáků, a domů jsme odjížděli s pocitem dobře vykonané práce. Mějte se krásně, sledujte videa, trénujte skus a tak zase v září v Dobříši! Pac a olíznutí, Raider. 

P.S. Máša také zdraví. 

2026

Výběrové řízení na manžela ukončeno! 

Jolie Lištička K9 není jen tak nějaká obyčejná kavkazská fena. Je to generální ředitelka zeměkoule s huňatým kožichem, ostrým zákusem a egem větším než průměrný ruský traktor. Když nastal čas vybrat si manžela, rozhodla se k tomu přistoupit s grácií sobě vlastní – tedy jako k brutálnímu výběrovému řízení s nulovou tolerancí pro slabost. 

Do finále se probojovali dva elitní obranáři: Argun a Raider. Oba chlapáci svalnatí, pohlední, schopní zlikvidovat figuranta i s ochranným oblekem na jedno kousnutí. Jenže Jolie je náročná. První zadané úkoly dopadly katastrofálně. Když jim přikázala, aby ulovili místního pošťáka a přinesli jí z něho kousek, vystresovaný doručovatel chytil takový adrenalinový amok, že jim ujel na skládacím kole rychlostí cyklisty na Tour de France. Když měli za pošťákem přeskočit plot, Raider se zasekl v ostružiní jako obří chlupatý knedlík a Argun čelně naboural do uzamčené brány. Nesplnili vůbec nic. Oba nápadníci se pak na terase hodinu hádali, nakonec i o tom, kdo má lepší techniku zákusu. Jolie si znechuceně olízla tlapu a vyhlásila ultimátní finálovou disciplínu, kde půjde o čistou rychlost a instinkt dravce: "Kdo mi zítra v kratším čase přinese z domu našich dvounožců z lednice pořádný úlovek – kus uzené šunky, ten bude mým chotěm!" 

Operace "Šunka" 

Oba nápadníci vyrazili ráno s takovou vervou, že málem vytrhli panty z kotců. Dvounožci zrovna v obýváku sledovali v televizi reprízu hokeje, což byla ideální příležitost pro kriminální činnost. Argun, mistr taktiky a elegance, se proplížil francouzským oknem. Tlapou sofistikovaně vyhákl západku lednice, zuby jemně sevřel luxusní flák uzeného a... protože je to intelektuál, rozhodl se, že po sobě slušně zavře dveře lednice. A to byla ta fatální, životní chyba. 

Raider na to šel totálním prasopsem. Proletěl otevřeným oknem do kuchyně jako chlupaté tornádo, shodil přitom celou polici s kořenkami (takže v kuchyni nastala dýmovnice z mleté papriky a kari), popadl druhou šunku a s vítězným řevem upaloval ven, nehledě na škody na majetku. 

Rozhodující dvě vteřiny 

Jolie stála na dvoře, v hlavě pomyslné stopky a stopovala čas s přísností německého rozhodčího. Vtom se ze zatáčky vyřítil Raider. Jazyk na vestě, oči navrch hlavy, kolem sebe šířil závan kari koření a v zubech pevně svíral uzený poklad. S těžkým smykem zabrzdil přesně u jejích tlap. Jolie se podívala na oblohu, odpočítala v duchu: "Jedna... dva..." a přesně v tom momentu se přiřítil Argun. Celý naježený, hrdý, ale o dvě vteřiny pozadu. "Mám ji! Jsem první!" bafnul Raider, ze kterého ještě padal majoránkový prach. Argun začal divoce gestikulovat ocasem: "To neplatí! Já jsem ještě zavíral lednici! Kradl jsem jako slušňák!" Jolie chladnokrevně očichala obě šunky, zkonfiskovala je pod svou tlapu jako budoucí rodinné stříbro a chladně prohlásila: "Smůla, Argune. Příroda se neptá, jestli jsi zavřel dvířka. Na stopkách je to jasné. Raider tě udělal o dvě vteřiny. Svatba bude s ním." 

Svatba bude, ale... Raider byl v sedmém nebi. Skákal kolem Jolie, jako by mu bylo pět měsíců a neměl šedesát kilo živé váhy. Už se viděl jako král areálu po boku nejostřejší feny v kraji. Argun tam ale stál, oči pod huňatým obočím se mu zúžily do nebezpečných štěrbin a v hrdle mu temně bublalo. Dvě vteřiny! Pouhé dvě vteřiny díky slušnému chování ho připravily o ruku (tlapu) ředitelky zeměkoule! 

Zatímco se Raider tetelil štěstím a pokoušel se Jolii olíznout ucho, Argun se pomalu otočil a s temným výrazem sicilského mafiána odešel do stínu svého kotce. V hlavě mu okamžitě naskočil detailní plán. Pomsta bude sladká. Na příštím tréninku Raiderovi podrazí nohy před skokem přes překážku a při večerním krmení mu do misky nastrčí tu nejpálivější chilli papričku z domácího skleníku dvounožců. 

Válka kavkazáků právě začala. Ty dvě vteřiny budou ještě hodně drahé! 

2026

Místo děje: Liškárna K9 

Čas: Dnes, 01:00 ráno. Účinkují: Raider (kavkazák s pracovní morálkou terminátora a vahou menšího telete) a Máša (kavkazačka, profesionální hysterka a milovnice jadrného stisku). 

Raider: (nervózně přechází z rohu do rohu kotce) Mášo. Mášo! Spíš? Koukej na mě. Spíš?! 

Máša: (pootočí jedno oko, zbytek těla má v pozici "obrácená želva") Raidere, je jedna ráno. Jestli mě budíš kvůli tomu, že ti spadl kousek z flákoty pod misku, tak tě rovnou zakousnu. 

Raider: (vyvalí oči) Jak můžeš spát?! ZÍTRA! Respektive dneska! Už konečně jedeme! Chápeš to? OBRANY! DVA FIGURANTI! Dva! To jsou čtyři rukávy, Mášo! Čtyři! Matematika nelže, to je daleko víc radosti než obvykle! A čtyři nohy a dvě těla! 

Máša: (vyskočí na všechny čtyři, ocas jí kmitá rychlostí zvuku) Cože?! Už je ráno?! Kde je postroj, kde je vodítko? Kde je naše dvounožka? Kde je auto?! Já už stojím u něj! Letím! 

Raider: (smutně si povzdychne a sedne si jako hromada neštěstí) Zadrž, Mášo. Je tu jeden háček. Obrovskej, chlupatej háček. Je to až... odpoledne. 

Máša: (ztuhne v půlce skoku) Odpoledne? Jakože... až po obědě? To nepřežiju. To je psychické týrání. Chci mluvit s managementem! 

Raider: Klid, já už to pořešil. Nahodil jsem ten svůj pověstný kavkazský pohled číslo 4 – "když mě hned nepustíš do auta, sežeru ti stůl" – a dvounožka už radši všechno sbalila. Auto je ready. Postroje jsou ready. Naše zuby jsou ready. Vyčištěný, naostřený. 

Máša: A co sociální sítě? Informoval jsi naše fanoušky? Ví internet, že dnes poteče krev... teda, chci říct, že bude lítat výplň z rukávů? 

Raider: Samozřejmě. Dokonce už v úterý jsem tlapou nasdílel událost na sít. Sledující už slintají blahem stejně jako já, když vidím padoucha. Všichni jsou v pozoru. 

Máša: (začne vzrušeně hrabat) Raidere, já normálně neusnu. Budu celou noc simulovat zákus. Představuju si ty chudáky figuranty. Už teď je mi jich líto. Těší se na nás, ale vůbec netuší, do čeho jdou. 

Raider: Jo, chlapci si myslí, jak si dnes pěkně zacvičí. Netuší, že Máša a Raider jim udělají z ochrany cedník. My jim ukážeme, co je to pořádný stisk! 

Máša: Přesně! A slíbujeme, že z toho uděláme totální reportáž. Všem vám napíšeme, jak luxusně jsme si zakousali! Bude to legendární! 

Raider: Budou fota! A hlavně... bude VIDEO! Ve 4K, ať je vidět náš chrup a každej vyděšenej pohled figuranta! 

Máša: Takže lidi, koukejte se těšit, protože my už se víc těšit nemůžeme! A teď, Raidere... zkusíme na pár hodin usnout, ať máme sílu na destrukci. 

Raider: (lehne si, bradu na tlapy, oči dokořán) Jasně. Spím. Úplně spím... Haf! ...Už jedeme?! 

Poznámka z realizačního týmu: Držte nám palce, figurantům přejte pevné zdraví a TĚŠTE SE! Zpráva o tom, jak bylo, společně s fotkami a videem, dorazí hned, jak se vyklepeme z té vší euforie!

 2026

Operace "Nová základna"

Tak tady to je. Hlášení z první linie, sepsané mým (zatím ještě mléčným) chrupem. Zapsal: Convair, budoucí pán domu a firmy, v současnosti dvouměsíční štěňák s ambicemi velikosti pohoří Kavkaz. Původ: Lištička K9 (elita, tam mě naučili, že svět je buď můj, nebo ho musím sežrat). 

Tak jsem tady. Přijel jsem, viděl jsem a zatím mě fascinuje, že se ti dvounozí snaží tvářit, že mi tady velí. Roztomilé. Jsem osmitýdenní prťavec, ale v hlavě už mám strategický plán, jak z nich udělat své osobní služebníky, kteří mi budou stále dokola nosit baštu. 

Seznamování s dvounohou "obsluhou" 

Prvních pět minut jsem věnoval inspekci terénu. Musel jsem také vyzkoušet, co vydrží jejich obuv a – což je nejdůležitější – jejich trpělivost. 

Testování autority: Když na mě místní hlavní dvounožec chtěl zkusit "nesmíš", věnoval jsem mu rychle pohled, který říkal: "Kámo, viděl jsi tu moji tlamu? Za půl roku se mi do ní vejde celá tvoje hlava. Radši mi hoď ten pamlsek." Fungovalo to. Dostal jsem dva. 

Ovládání emocí: Zjistil jsem, že když sebou plácnu na zem a vypadám jako hromada chlupatého štěstí, udělají úplně cokoli. Jsou to tvorové užiteční a snadno cvičitelní. Během dopoledne jsem je vytrénoval k tomu, aby mi otevírali vrátka pokaždé, když jen lehce kňournu. 

Setkání s holkou (Ta je také z Lištičky K9) 

Pak jsem ji uviděl. Obrovská, chlupatá hora masa. Původní obyvatel mé nové základny. První kontakt: Přišel jsem k ní, napnul jsem hrudník (což u mě znamená, že jsem se nadechl a vypadám tak jako šišatý brambor) a zkusil jsem na ni vrčet. Ona se na mě podívala, jako kdybych byl otravný komár, a pak mě přišlápla čumákem k zemi tak lehce, že mi došlo, kdo tu velí. Verdikt: Je to přísná, ale snad spravedlivá mentorka. Naučím se od ní všechno – jak ovládnout celou firmu, aniž by si toho naši dvounožci všimli. Jsme tým. Ona je ta, kdo se dívá, a já jsem ten, kdo se zatím učí, jak správně štěkat, aby se třásly i základy domu. 

Závěrečné shrnutí dne 

Mám plné břicho a lidi, kteří si myslí, že mě vlastní. Sladké. Zítra začneme s fází dvě: "Kdo vlastně drží vodítko". 

Budu jejich strážce, hlídač jejich firmy, budu jejich hrdina, ale hlavně – budu jejich noční můra, pokud zapomenou na mou dávku masa. Tady Convair, konec hlášení. Jdu dolikvidovat psí boudu, kterou velká Lištička již značně načala, protože je tu zcela zbytečná. Budu si tak brousit tesáky na kariéru. 

P.S. pro majitele: Máte štěstí, že jsem tak roztomilý. Zatím.

P.S. pro sledující: Zítra už frčím na obrany, figuranti se už třesou. 

2026

Tohle je hlášení z první linie. Tady Železník Lištička K9, 

roční kadet kavkazského typu (s ambicemi na velikost menšího rodinného domu a inteligencí, kterou zatím úspěšně maskuji tím, že koušu vše v dosahu). 

Dvounožci, vy to nechápete. Vy si budete balit kufry, brát si knížky, opalovací krémy a hledat "relax". Já zabalím svoji osobnost, své čtyři metráky chlupů a svoji neukojitelnou potřebu někoho (nebo něco) pořádně prohnat. Pojedeme pak do mého rodného doupěte, do Lištičky K9! Na mou dovču. 

Můj dovolenkový itinerář (přeloženo do lidštiny)

Příjezd: Vyběhnu z auta a okamžitě provedu kontrolu terénu. Každý strom musím označkovat! 

Rodinné setkání: Čekají mě tu hlavně táta, máma, strýček. Konečně někdo, kdo chápe mou potřebu ukázat, jak moc jsem za ten skoro rok vyrostl. Budu se snažit vypadat důstojně, ale pravděpodobně to skončí tím, že po deseti minutách budu jako štěně kličkovat mezi jejich nohama. 

Honičky a přetahovačky: Tady začíná ta pravá sranda. Mám tu také dvě sestry a partu kámošů. Plánuju je prohnat tak, že i tráva bude mít tendenci se radši schovat pod drn. A ta přetahovadla? To nejsou hračky, to jsou nástroje na testování pevnosti materiálu a našich čelistí. 

Malá holka na dovolené: Ano, bude tu i ona. Čertice. Moje jasná rivalka v běhu. Už teď cvičím starty z bloku, abych jí ukázal, že ji s lehkostí trumfnu (je to ještě prcek). Nebo se budeme hodinu válet v prachu a tvářit se, že jsme oba ti největší drsňáci v okrese. 

Proč se domů už nechci, ale musím vracet? Víte, jak to u nás doma vypadá. "Železníku, nestůj na dešti." "Železníku, nekousej tu nohu od stolu." "Železníku, neštěkej na sousedovic popelnici." Tady? Tady je svoboda! Tady můžu štěkat na horizont, zaparkovat v blátě, vykopat díru až do Austrálie a nikdo mi neříká, že jsem "přerostlý povaleč". Tady jsem prostě Železník Lištička K9. Jsem král výběhu, mistr přetahování a šampion v "najdi si co nejšpinavější louži a lehni si do ní". 

Takže, drazí mí dvounožci, sbalte moje granule (ty na Liškárně nejsou ve větším k mání), sbalte si i svoje věci na vaši dovču, a hlavně – jeďte už! Já už chci mít motor nastartovaný a ocas v pohotovostním režimu "vrtění vrtulníku". V Lištičce K9 se připravte. Železník vyráží na misi! 

Poznámka pro mé dvounožce: Pokud mě budete chtít potom odvézt domů, rovnou vás varuju – budu se tvářit jako ten nejvíc ublížený a nepochopený pes na světě. A pravděpodobně si lehnu na Liškárně K9 na zem a odmítnu se hnout z místa. Takže si raději přibalte hodně trpělivosti a hlavně kus pořádné flákoty na úplatek. Tak co, kdy už konečně startujeme na tu dovču? 

2026

Jolie si vybírá manžela

V Lištičce K9 vládne dnes dusná atmosféra. Vzduch je hustý, jako když se vaří guláš pro celý pluk, a cítit je v něm testosteron, psí sliny a pach čistého vzteku. Dva kavkazští obři – Argun, hromada chlupů s vizáží nasupeného medvěda, a Raider, který vypadá jako almara s tesáky a moderním designem – sedí proti sobě. Před nimi leží dvě prázdné misky, ze kterých si právě "nasáli" pořádnou porci hovězího.

Uprostřed výběhu, s nonšalancí královny, sedí Jolie. Ta fena je bohyně. Má hluboký pohled, hustou hřívu a dokáže jediným mávnutím ocasu rozhodnout o osudu celého okresu. Den D se blíží. Konečně si už musí vybrat otce svých štěňat.

Dramatická hádka titánů

Argun: (vyplázne jazyk, ze kterého kape pěna) a pohlédne na Raidera. "Poslouchej mě, ty chlupatá karikaturo na psa. Jolie potřebuje někoho s charakterem. Potřebuje někoho, kdo má v genech i ochranu stáda, ne takovýho, který žere jen lumpy a rozčílí se, i když spadne jen list ze stromu!"

Raider: (zavrčí tak hluboce, až se zatřesou okenní tabule v domě) "Charakter? Ty? Ty ses včera lekl i Macka! Jak si spal a on ti skočil z plotu na hlavu. Viděl jsem to! Jolie potřebuje chlapa, ne toho, co si jen myslí, že je kvalitním psem, navíc i k ovcím. Já jsem ten, kdo jí nosí nejlepší kosti. Já jsem ten, kdo drží pověst Lištičky K9!"

Jolie: (znuděně si olízne tlapu) "Pánové, klid. Je to prosté. Chci toho akčnějšího z vás. Někoho, kdo mi dokáže, že má v sobě i lovecký instinkt. Kdo mi přinese první kus z toho otravného pošťáka, co nám každé ráno hází dopisy do schránky, ten vyhrál. Za chvíli tu bude."

Operace Pošťák

Oba se vymrštili jako dvě vypuštěné laviny. Prach se zvedl a oba kavkazáci vyrazili k brance. Pošťák, chudák jeden, zrovna přijížděl na kole. Když uviděl ty dvě chlupaté stvůry, jak se řítí k plotu rychlostí blesku a vydávají zvuky jako startující traktor, zapomněl na veškerou profesionalitu.

Šlápl do pedálů a letěl pryč, jako by mu za patami hořelo peklo. Argun narazil hlavou do plotu, až se vrata ohnula v pantech. Raider se pokusil o skok přes plot, ale skončil zamotaný v ostružiní, kde působil jako obří, velmi naštvaný chlupatý kaktus.

Návrat poražených

O hodinu později se oba vrátili. Soptili, Raider byl celý od křoví a Argun s jazykem až na zem.

Argun: (zadýchaně) "Ten hajzl… on snad letěl! Skoro jsem ho měl, chybělo jen pár milimetrů k jeho levé botě!"

Raider: (vyplivuje kus větve) "Lež! Já už jsem cítil jeho ponožku! Kdyby se mi nezamotaly tlapy do toho ostružiní, tak ti ten kus pošťáka přinesu jako první, Jolie!"

Argun: "Drž hubu, Raidere! Když bych do toho plotu nenarazil, byl bych ho měl!"

Raider: "To má být jako důkaz větší akčnosti? Že neumíš brzdit?"

Finále u Jolie

Oba stojí před fenou, funí, slintají a čekají na verdikt. Jolie se na ně podívá, znechuceně si povzdechne a pomalu se odebere ke svému kotci.

Jolie: "Takže… výsledek je remíza? Oba jste stejně neschopní a pošťák je v bezpečí? Pánové, je to trapné. Nečekala jsem, že budu mít štěňata s nějakým nemehlem."

Argun: (zmateně) "Takže… co teď?"

Raider: (sklopí hlavu) "Zkusíme pošťáka zas v pondělí? Po neděli bývá pomalejší…"

Jolie: "Zítra už se rozhodnu. Podle toho, kdo z vás dvou mi zítra ráno přinese jako první čerstvou šunku z kuchyně dvounožců, aniž by ho s ní chytili. Padejte, dnes budete sloužit noční místo mě a Rakety. Smrdíte zklamáním!"

Oba se smutně odplazili, zatímco zklamaná Jolie si lehla do kotce a přemýšlela, jestli by nebyl lepším otcem ten malinois z vedlejší vesnice.

2026

Úvaha. Proč nás nechtějí?

Argun, pracovní kavkazský pes s výrazem filozofa, který právě přemýšlí, zda je chutnější pošťák nebo pneumatika od dodávky, si povzdechl tak hlasitě, že se v okruhu tří kilometrů polekala všechna lesní zvěř. Vedle něj ležel Raider, jehož hlava připomínala spíše menší tank, a znuděně pozoroval motýla.

"Raidere," ozval se Argun dunivým basem, "přemýšlel jsi někdy, proč nás ti lidi v uniformách nechtějí? Jako by nestačilo, že jsme byli stvořeni v 'Rudé hvězdě' pro ochranu hranic, důležitých objektů a věznic, a ne pro to, abychom jako někteří naši současní kavkazští kolegové nosili mašle na výstavách a tvářili se jako pudlové."

Raider si odfrkl, až se zvedl prach. "Protože se nás bojí, Argune. Bojí se, že jsme moc silní, moc chytří a hlavně – máme vlastní názor. A armáda? Ta nechce někoho, kdo má vlastní názor. Ta chce někoho, kdo na povel 'lehni' skočí do bláta a zůstane tam, dokud se nezmění velitel."

Argun souhlasně zakýval hlavou. "Přesně! A ten jejich výcvik? 'Sedni, zůstaň, desetkrát opakuj, dej si pamlsek.' Proboha, Raidere, my nejsme cirkusoví medvědi! My to uděláme možná jednou, dvakrát. Na co bychom to měli desetkrát opakovat? Abychom si procvičili trpělivost? My jsme kavkazáci, my trpělivost nemáme, my máme výsledky!"

"A to ani nemluvím o tom, že špatně snášíme změnu psovoda," dodal Raider a v očích mu zajiskřilo. "Když si mě psovod vybere, jsem jeho a on je můj dvounožec. Když mi pak pošlou někoho jiného, co se bojí i držet mé vodítko, tak mají oprávněný strach, že bych pak případného lumpa mohl... no, řekněme, že bych ho mohl trochu víc 'zkontrolovat', než by se jim hodilo."

Argun se uchechtl. "A ty jejich výmluvy! Že prý moc žereme. Kecy! Žereme stejně jako ti němečtí ovčáci, jen jsme prostě... energeticky efektivnější. My nepotřebujeme zateplenou boudu s klimatizací. Sníh, mráz, déšť? To je naše přirozené prostředí. My jsme ochranka, ne rekreanti."

Raider se posadil, čímž vypadal jako malá hora masa a svalů. "Slyšel jsi tu historku z věznice? Prý se tam objevila poptávka po nás. Chtěli nás do ostré služby, kde by se naše schopnosti fakt hodily. Ale nejvyšší šéfstvo? Shodilo to ze stolu. Bojí se nás víc než těch vězňů!"

Argun přimhouřil oči a v jeho pohledu se objevil nebezpečný klid. "Jo, slyšel. A taky jsem slyšel, že ti věznění nabušení borci tam v base mají z maliňáků legraci. Říkají jim 'lištičky'. Lištičky!"

Raider se výhružně ušklíbl, až odhalil tesáky, které by přecvakly řetěz od traktoru. "Kdo si bere slovo 'lištička' do huby, ten ještě nepotkal nás. Jestli se někdy dostaneme za ty zdi, abychom předvedli, jak se chová opravdový zabijácký pes, tak si to s nimi vyřídíme. Do té doby budu dál hlídat tohle naše území a doufat, že se nějaký hlupák pokusí o vloupačku. Potřebuji si trochu protáhnout svaly a obrousit zuby."

Argun jen souhlasně zavrčel. "Dneska ne, Raidere. Ale jednou... jednou si nás tam pozvou, protože pochopí... A pak? Pak se teprve začne opravdu pracovat."

A zatímco se oba kavkazáci vraceli ke své 'práci' – tedy k intenzivnímu hlídání teritoria před neexistujícími vetřelci – v dálce na vrátnici jeden začínající psovod s malinou nervózně pocítil, jak se mu z ničeho nic zježily chlupy na zátylku.

Stejný den k večeru, návrat k debatě

Argun se zvedl, protáhl si mohutné nohy tak, že se otřásla země pod nimi, a znovu se zadíval směrem k horizontu, jako by tam viděl všechny ty sklady a strategické objekty, které teď hlídají jenom pípající senzory a zmatení hlídači s baterkou.

"A co teprve ty strategické objekty a sklady, Raidere?" pokračoval Argun a jeho hlas připomínal vzdálené hřmění bouřky. "To je naše revírní liga! S námi nepotřebují žádné alarmy, co vyřadí každý druhý amatér. My jsme alarm s výhodami! My jsme ta brána, přes kterou neprojde ani myš, pokud nemá písemné povolení a náš osobní souhlas."

Raider si olízl tlamu a uznale zabručel. "Přesně tak. Pamatuju na vyprávění o dobách, kdy naši pradědové hlídali objekty... staré dobré časy. Žádné zbytečné komplikace. Prostě jsi tam byl, vypadal jsi jako kus skály, co se rozhodl, že dneska bude někoho trhat, a všichni měli okamžitě jasno. Žádné řeči o tom, jestli má pachatel lidská práva, když se snaží ukrást státní tajemství nebo pár tun materiálu."

"Dneska?" odfrkl si Argun. "Dneska na ty sklady dávají kamerové systémy, které vidí prd, když trochu víc sněží, a najímají agentury, kde hlídač usne dřív, než dočte noviny. Přitom my jsme pro tuhle práci jako stvoření. Nás počasí nezastaví – my si v tom sněhu lehneme do závěje, jsme v podstatě přírodní kamufláž, a když se někdo přiblíží, tak nevydáme ani hlásku, dokud není pro něho pozdě. Žádné štěkání, žádné varování. Prostě... konec."

Raider se ušklíbl. "Vlastně je to docela komické. Mají tu nejmodernější techniku, utrácejí miliony za senzory, a přitom by jim stačil jeden pořádný kavkazák na každém rohu. Úspornější, spolehlivější a rozhodně děsivější. Kdo by se pokusil lézt do skladu, když ví, že ho hlídá pes, který je jako medvěd s doktorátem z kybernetické bezpečnosti a má dnes špatnou náladou?"

Argun se krátce zasmál, což znělo spíš jako varovné zavrčení. "Oni si myslí, že jsme moc 'staromódní'. Že na současné hrozby musí mít moderní hračky. Ale pravda je taková, že zločinec se za posledních sto let nezměnil. Pořád leze tam, kam nemá, a pořád se bojí věcí, které jsou větší a odhodlanější než on. A my? My jsme v hlídání skladů pořád šampioni v těžké váze."

"Je to škoda pro ně," dodal Raider a znovu se položil do trávy. "My bychom ty sklady hlídali s nasazením, o jakém se jim ani nezdá. Ale co už... oni raději budou investovat do kamer, které oblbneš. Až jim jednou někdo bude pořádně vykrádat sklady dokolečka přímo pod nosem, možná si vzpomenou, že existuje i jiná cesta. Do té doby budeme my z Lištičky K9 prostě hlídat naše území. A věř mi, Argune, jestli se někdo pokusí vloupat, pozná, že kavkazská 'stará škola' je pořád v naprosté kondici."

2026

Pojedeme na obrany!

Podvečerní slunce se opíralo do jednoho z výběhů Liškárny K9. Na zahradě panovalo zdánlivé ticho, které by neznalého člověka mohlo uvést v omyl, že ti dva obří huňatí psi jen tak líně podřimují. Opak byl pravdou. V jejich kavkazských hlavách právě probíhal těžký strategický plán a mentální rozcvička.

Tříletý Raider, ostřílený matador se čtyřmi mistrovskými tituly z výkonu a třiatřiceti úspěšně složenými prověrkami na kontě, zrovna se zájmem sledoval mouchu. Nechtěl ji sežrat, spíš jen takticko-operativně zhodnotit její trajektorii.

Vedle něj nervózně přešlapovala mladá fena Máša, horkokrevná importka z Maďarska. Drive měla tak obrovský, že by jím mohla zásobovat menší vodní elektrárnu, ale životních zkušeností zatím posbírala poskrovnu.

Taktická porada u misky s vodou

"Raidere! Ra-i-de-re!" drcla do něj Máša tak silně, že se šedesátikilový šampion vzdálil o půl metru. "Slyšel si to? Za skoro týden bude kousání! Budou OBRANY!"

Raider pomalu otočil svou impozantní hlavu, jednou provždy zkontroloval mouchu a hlubokým hlasem odpověděl: "Mášo, prosím tě, zachovej dekorum. Jsme kavkazáci, ne nějací hyperaktivní maliňáci. Ale... ano, zaslechl jsem to. A co víc..." Raider spiklenecky ztišil hlas, "budou odpolední i večerní. A budeme mít, po delší době, zas dva figuranty."

Máše se okamžitě rozšířily zorničky. Maďarský temperament v ní okamžitě vzplanul. "Dva?! Zase dva živí, namakaní, utíkající figuranti?! Svatý štěkáči, já se zblázním! Já už tak dlouho nikde nebyla! Moje zuby... moje dásně... úplně cítím to svrbění! Já jim ukážu, jak se kouše v Budapešti!"

"Hlavně klid, mladá," zabručel Raider otcovsky, i když mu to pod hustou srstí taky škubalo nadšením. "Taktika, Mášo, o tom to je. Ty do toho hned skáčeš jako do maďarského guláše. Já mám za sebou třicet tři prověrek. Vím dobře, jak na lumpy. Nejdřív je musíš zlomit pohledem. Nasadíš ten náš klasický výraz 'přišel jsem tě sežrat i s botama', a pak teprve vyrazíš. A s těma dvěma figuranty... to bude panečku zas symfonie. Jeden odpolední, druhý večerní a hlavně pak oba najednou mezitím! Ach, ta vůně potu, ringa a jutoviny!"

Sešlost Lištiček K9 a velká pozvánka

"A budeme tam všichni?" vyzvídala Máša a začala radostně rotovat na místě jako obří chlupaté tornádo. "Ne, jen ti z Lištičky K9, co se vejdou do auta a dojedou včas. Ze Slovenska přijede Uniek, od Plzně Lara..." řekl Raider a uznale pokýval hlavou. "Bude to legendární. Ale víš, co je nejlepší? Možná v tom nebudeme sami. Vyštěkal jsem pozvánku pro všechny!"

OFICIÁLNÍ PROHLÁŠENÍ KAVKAZSKÉ ELITY

Zveme pejsky všech obran chtivých plemen, velikostí a vyznání! Máš zuby a chuť? Můžeš kousat! Podle věku a praxe dostaneš to nejlepší: od voňavých hadrů přes pešky, klasické rukávy až po pořádné ringo obleky.

Jsi ještě úplné psí miminko? Nevadí! Přijď se jen koukat a nasávat tu správnou atmosféru (a okusovat figurantům tkaničky u bot, to se taky počítá).

Večerní lovecké fantazie

Máša se zasněně zadívala k obzoru, kde už se pomalu chystal západ slunce. "Představ si to, Raidere. Večerní obrany. Šero. Světla reflektorů. Mlha se líně válí po zemi... a najednou z ní vyběhne figurant. Já vystřelím jako raketa, otevřu tlamu..."

"...a ukousneš mu rukáv i s kusem sebevědomí," dokončil Raider s hrdým úsměvem. "Přesně tak. Ale nezapomeň, po zákusu musíme držet a na plnou tlamu! Žádné maďarské překusování po dvou vteřinách. Figurant musí vědět, že ho drží kavkazák z Lištičky K9!"

"Já vím, já vím! Já ho nepustím, ani kdyby mi nabízeli tunu drštěk!" dušovala se Máša.

Oba obři si spokojeně lehli vedle sebe. Víc než týden je sice dlouhá doba, ale vteřinu po vteřině se blíží okamžik, kdy se tahle huňatá komanda utrhnou z úvazu (samozřejmě pod přísným dohledem a s láskou k řemeslu).

Figuranti, začněte se už pořádně rozcvičovat a sepisovat závěti. Lištičky K9 si na vás brousí zuby!

2026

Z deníčku Vášnivé Lištičky K9

(Svět podle skoro padesátikilové kavkazí slečny) 

Ahoj všichni dvounožci i čtyřnožci! Jmenuji se Vášnivá Lištička K9 a píšu vám přímo z centra veškerého světového dění – z mé rodné stanice, z Lištičky K9. Moje jméno mě vystihuje jen zčásti. Lidi si pod pojmem "lištička" představí takové to malé, rezavé téměř nic, co váží pět kilo i s postrojem. No… tak v tomhle smyslu úplně lištička nejsem. Když se rozeběhnu, země se třese a ploty pláčou. Ale ta vášeň? Ta sedí stoprocentně! 

Jsem totiž naprosto vášnivá v zásadních životních disciplínách: 

Jídlo: Moje celoživotní láska. Plná miska masa masa zůstane prázdná za nejvýše tři vteřiny. 

Hry: Jsem sice velký pes, ale v duši pořád hravé mimino. Budou mi teprve dva roky, sakra, mám nárok na hračky! 

Hlídání: Jakmile se někdo přiblíží k našemu plotu, moje vášeň dosahuje bodu varu. 

Mimo tyto tři pilíře moderního psího života jsem ale ztělesněním zenu a absolutní vyrovnanosti. Prostě pohoda, tabáček (teda, masíčko). 

Krása, styl a smečkové drby 

Řekněme si to na rovinu – jsem krásná a vím to. Zrcadlo nepotřebuju, stačí mi vidět ten obdiv v očích naší dvounožky. Barvu mám jako bych byla po Argunovi (nejsem), kterého určitě znáte z nekonečných vyprávěnek naší stanice. Ano, jsem i patřičně stylová

Co se týče mého sociálního kruhu: miluju psy, miluju fenky, zbožňuju štěňata a naši dvounožci jsou taky docela fajn (hlavně když fungují jako otvíráky balíků flákot). Ale bacha – rozhodně nejsem žádný závislák! Že bych za někým chodila a škemrala o pohlazení? Pche. Já si zachovávám svou kavkazskou důstojnost. 

Nesnáším hašteření a intriky. Když někdo začne dělat vlny, raději se otočím na druhou stranu a ignoruju ho nebo mu dám včas přes jeho drzou tlamu. Život je moc krátký na to, abych si kazila karmu delšími, zbytečnými spory. 

Plány do budoucna (Chlapi a děti)

Už mi budou dva roky, takže legálně a snad i biologicky jsem dospělá fena. Nebudu lhát, už se pomalu poohlížím po nějakém tom ženichovi. Myslíte, že mám už v merku favorita? Možná ano, možná ne… ale nepovím! Ženská musí mít svá tajemství. Bude to určitě pořádný pes, co unese můj temperament (a nesní mi moji porci masa). 

Až přijdou děti, mám už teď jasno o své mateřské pedagogice: Svá štěňata budu vychovávat přísně. Žádná rozmazlená omladina mi po Liškárně K9 skákat nebude. Pořádek musí byt! 

Moje životní filozofie: Cizí lidi? Ne, díky. Na závěr bych ráda vyjasnila svůj postoj k cizím lidem. Naprosto je nesnáším. Proč? Je to čistě pragmatické. Narušují můj klid, zbytečně generují hluk a hlavně – odvádějí mou drahocennou pozornost od jídla a her! Když musím jít k plotu někoho seřvat a vysvětlit mu, že tady nemá co pohledávat, úplně mi to nabourá můj harmonogram odpočinku. Cizinci, prosím vás, pochopte to: já vás nepotřebuju! Překážíte! 

Takže tak. Jsem mladá, krásná, vášnivá, občas trochu přísná, ale v jádru naprosto pohodová Lištička K9. Pac a pusu (ale jen pro domácí a věrně sledující)! 

2026

Ferda

Na Liškárně K9 panovala nezvyklá atmosféra. Na slunné terase, kde obvykle vládne siesta, se dnes konala mimořádná schůze. Kavkazský pes Argun, hora chlupů s váhou malého traktoru, si znepokojeně mnul tlapou čenich. Naproti němu seděla Micina, místní kočičí šéfová, a nervózně švihala ocasem. 

"Holka, já ti nevím," zabručel Argun hlubokým basem, až se otřásla miska s vodou. "Ten Ferda. Pamatuješ, jak byl malej? Snědl z vaší misky pár granulek, schoulil se do klubíčka a všichni jsme se rozplývali, jak je roztomilej. Teď? Teď chodí po zahradě, jako by mu patřila celá zeměkoule." 

Micina si povzdechla a olízla si tlapku. "No právě. Zmachrovatěl. Už ani nečeká, až se my najíme. Přijde k misce, vycení ty svoje malý zoubky a tváří se, jako by to byla hostina pro něho, vítěze. My kočky mu radši už uvolňujeme cestu. Jednou jsem ho chtěla trochu zastrašit, jen tak, víš co, jako kočičí šéfka revíru, a on? On vypnul hruď a podíval se na mě tak, že jsem radši vylezla na plot." 

Druhý kavkazák, obrovský Raider, jen smutně zakroutil hlavou. "To je ještě to nejmenší. Viděli jste ho u brány? Kouká na ty naše dvounožce, co nás krmí a trénují, s takovou nenávistí, jako by plánoval státní převrat. Stojí tam, píchá do nich tím svým zlostným pohledem a vypadá, že každou chvíli vytáhne zpoza bodlin nějaký klacek, kyj nebo kopí." 

"Přesně!" přitakala Micina. "Prostě nám zkazil atmosféru. Chceme klid, chceme si užívat sluníčka, ale nikdo z nás si není jistý, jestli nás Ferda zítra nevyzve na souboj o nadvládu nad areálem." 

"Nám se zatím vyhýbá," dodal Argun a pohlédl směrem ke keřům, kde se cosi pohnulo. "Ví, že my jsme jiná liga. Ale jak dlouho? Je jen otázkou času, kdy najde nějakou klackovou zbraň, postaví si barikádu ze dřeva na topení a vyhlásí v Lištičce K9 nezávislé ježčí království."

Zahrada utichla. Všichni přítomní se podívali k nedalekému keři. Tam, v bojovném postoji, s výrazem, jako by právě vyhrál bitvu u Slavkova, stál Ferda. Byl to ten samý ježek, co kdysi pil uctivě mléko z kočičího talířku, ale teď... teď měl v očích oheň revoluce. 

"Musíme něco udělat," řekla Micina odhodlaně. "Než začne stavět na nás pasti." 

"Asi mu budeme muset dát najevo, kdo je tady fakt šéf," uzavřel poradu Argun a pokusil se o stoický klid. Jenže jakmile se Ferda mezi keři pohnul a výhrůžně zašustil listím, všichni – i ti obří pracovní kavkazáci – raději nenápadně ustoupili o dva kroky dozadu. 

Naposledy! Bitva o klid v Lištičce K9 totiž začíná.

Je to borec!

Zde je pohled na věc očima dvou pracovních kavkazských psů a obranářských stratégů, Arguna a Raidera z Lištičky K9, kteří právě dokoukali video na Facebooku (německý ovčák kalifornské policie zasahuje během náročného zadržení v ulicích města - viděli jste na naší FB stránce, sdíleno 8. července 2026)

Zápisník z kavkazské centrály: Analýza americké lekce 

Argun: "Raidere, pojď sem. Koukej na to. Ten malej, uši špičatý, ocas jako anténa... pracák němčour. Ale to, co právě předvedl v tý Kalifornii? To se musí uznat.

" Raider: "Ukaž, pusť to znovu... No páni. Ten chlap má v ruce pořádný klacek. Dlouhej, silnej, hnusnej klacek. A ten ovčák? Ani na vteřinu ho to nezastavilo. Dělal, jako by ten klacek bylo jenom párátko v dezertu." 

Argun: "Přesně! Koukej na tu techniku. Ten chlap se ohání, snaží se trefit, ale ten pes? To je balet. Žádný zmatkování, žádný štěkání. Prostě vypočítal trajektorii a v momentě, kdy to ten chlap nejmíň čekal, mu tu ruku přikoval do svý huby jako magnetem. Říkám ti, Raidere, to byla chirurgie." 

Raider: "Klídek, Argune, my jsme sice větší a naše obranářský ego by chtělo všechno řešit jednou ranou, ale tohle? Tohle děláme, jen když jde proti nám figurant se "stěnou". To byla čistá profesionalita. Ten chlap s tou tyčí vypadal, že by mohl mít navrch, a najednou – bác, klacek padá na zem, chlap tam jde taky, jako by si chtěl dát šlofíka. A ten pes? Ani nepovolil, dokud nedorazila ta uniformovaná podpora." 

Argun: "Přesně tak. Žádné zbytečnosti, prostě čistý splnění úkolu. Ten němec tam ukázal, že i když nemáš tunu svalů jako my, stačí mít mozek, rychlý reflexy a odvahu jít i proti zbrani. Musím uznat, že tohle se nám, kavkazským stratégům, líbí." 

Raider: "Hele, myslíš, že by nám dvounožka příště nechala vyzkoušet něco podobnýho? A nechal by se figurant až takhle zpacifikovat? I když... na druhou stranu, tenhle němec tam musel hodně nebezpečně zamakat. Já radši, když to zrovna nebude nutný, zůstanu u toho, že budu hlídat perimetr, kousat do figuranta s vycpaným rukávem nebo v ringu, a jen tak ukazovat, že jsem ve skutečnosti velmi nebezpečná šelma. 

Argun: "Souhlas. Ale respekt tomu kolegovi za oceánem. Odvedl kus pořádný práce. A teď jdi, Raidere, musíme jít zkontrolovat, jestli pošťák už zase nemá tu drzou chůzi. To nepočká, i když jsme zrovna viděli mistrovské dílo!" 

Poznámka Arguna a Raidera: "Kalifornský ovčáku – 10/10! Za tu přesnost a odvahu dostáváš od nás kavkazáků virtuální ňamku. Dobrá práce, kolego!" 

2026

Ti výstaváci jsou fakt divní

Zde je jeden z pohledů na svět očima Raidera a Arguna z Lištičky K9, dvou pracovních kavkazáků, kteří životní filozofii "hlídej, chraň, neřeš" berou smrtelně vážně. 

Zápisky z teritoria: Proč jsou ti "výstavní" tak divní? 

Dneska jsme zase viděli v té divné krabici, co naši dvounožci občas sledují a říkají jí televize, ty naše "kolegy odjinud". Říkají jim "kavkazský pastevecký pes – výstavní typ". My se na ně díváme a Argun se skoro zadávil flákotou, jak se chechtal. Vypadají skoro jako my (jen jsou širocí a tlustí), ale mají v sobě asi nějakou fatální chybu v softwaru. 

1. To mazlení s cizími lidmi?! Nejvíc nás fascinuje ta věc, které říkají "výstavní posouzení". Přijde cizí člověk v divném obleku, začne toho kavkazáka osahávat, šmatlat mu na tělo, koukat a někdy i šahat do tlamy a on? On jen stojí nebo sedí! Někdy i vrtí ocasem! 

Raiderův názor: "Kdyby se mi někdo cizí pokusil sáhnout do tlamy, moje reakce by byla rychlá, efektivní a určitě by to vyžadovalo návštěvu chirurga pro toho dotyčného. Proč ho nekousnou?" 

2. Pobíhání v kruhu místo hlídání hranic? Naše dvounožka nám vysvětlovala, že oni "předvádějí pohyb". Viděli jsme je běhat v kruhu v hale, na vodítku, a oni poslušně klusali. Neměli ani náhubek! Argun se na to díval a pak se raději otočil zády, protože mu to přišlo nedůstojné. My, když běháme, tak běháme proto, že někde na konci pozemku něco zašustilo a vyžaduje to okamžitou inspekci a zjednání pořádku. Nebo když na cvičáku zadržujeme figuranta nebo pádíme v agility.

Argunův názor: "Výstavní kruh je pro pudly. Kavkazský pes má dělat kruhy jen tehdy, když obchází svůj revír, aby se ujistil, že žádný vlk ani pošťák neproklouzl. Běhat v kruhu pro stuhu? To je čistá degradace rasy!" 

3. Kde jsou figuranti a proč je nikdo netrhá? Největší záhadou je ale "obrana". Viděli jsme video, kde figurant v obleku dělá vyhrožuje psu obuškem, a ten výstavní pes sotva štěká, nebo dokonce jen smutně kouká. Kde je ten správný tah na bránu? Kde je ten moment, kdy pes pochopí, že ten člověk v bundě je prostě jako narušitel, kterého je třeba tvrdě sejmout nebo minimálně zastrašit (jste-li mlaďoch) tak, aby do konce života nemohl spát v klidu? 

Společný verdikt: "Ti psi si myslí, že je to jen nezajímavá hra. My víme, že je to trénink na situaci, ve které by šlo o život. Když se objeví figurant u nás, neřešíme nějaké body za "pouštěčky". Řešíme, jak efektivně vyhrát ten souboj. Ten výstavní pes by u nás strávil asi tak pět minut, než by pochopil, že opravdová srst není na to, aby vypadala nadýchaně, ale aby pomohla přežít ve zdraví útok." 

Závěrem: Jsme různé vesmíry. Když se na ně s Argunem díváme, máme pocit, že jsme my z Lištičky K9 jako drsní kovbojové, kteří pozorují modelky XL na přehlídkovém mole. Jsou to sice také kavkazáci, vypadají skoro jako my, mají podobné, i když většinou delší chlupy a stejné uši, ale ten vnitřní oheň – ten náš, ten, co říká "Tady začíná moje území, tady končí tvůj život, pokud sem vlezeš" – tam chybí. 

Zítra zase mnohokrát obejdeme plot, pořádně zaštěkáme pro výstrahu a dáme těm "výstavním" v televizi pokoj s kritikou. Je to vyčerpávající, sledovat takovou ztrátu důstojnosti. 

Argun a Raider, strážci brány (a odpůrci výstavních póz) 

2026

Ostříhaná

V areálu Lištičky K9 vládla obvyklá, důstojná atmosféra. Kavkazští psi, hrdí strážci s kožichy hustými jako armádní karimatky, se líně rozvalovali ve stínu. Jejich srst není jen ozdobou – je to klimatizovaný oblek, zbroj proti úrazu i neproniknutelná bariéra proti mrazu, slunci i dešti. Prostě ideál. 

Pak se to stalo. U brány areálu se objevil někdo, kdo vypadal jako… jako… no, jako obrovská, chodící, podvyživená růžová klobása. Byla to Azera. Jejich kamarádka, která byla vždycky pořádná, bíle zbarvená kavkazačka. Jenže teď byla Azera jiná. Její majitelé se zbláznili. Vzali strojek a udělali z ní… naháče. 

Argun, alfa samec a šéf bezpečnosti Lištičky K9, se pomalu zvedl. Jeho první reakcí bylo, že se u areálu objevil nějaký podivný druh afghánského chrta po těžké nemoci, nebo možná přerostlá krysa, která omylem snědla anabolika. "Co to je?" zašeptal Argun směrem k feně Rakete. "To je nějaká nová zbraň lidí? Biologický útok? Mám to sežrat?" Rakete znechuceně odvrátila hlavu. "To je Azera, ty hlupáku. Ta s tou hlavou jako medvěd. Teda… měla ji takovou." 

Všichni kavkazáci z Lištičky K9 se přiběhli podívat. Pozorovali Azeru, která se snažila zachovat důstojnost, i když jí na téměř holé kůži přistála první moucha. Azera se pokusila o svůj obvyklý přátelský pohled, ale bez límce z husté srsti vypadala spíš jako ředitelka nějakého úřadu v plavkách. 

"Vždyť ona nemá žádnou ochranu!" vyjekl mladý dorostenec Voják. "Vždyť kdyby teď začalo pršet, tak chudinka promokne až na kost! Vždyť na noc bude muset nosit pletený svetr od babičky! To je konec důstojnosti!" Voják se pomalu přiblížil k Azeře. Cítil z ní pach šamponu a… hrůzu. 

Azera byla v šoku stejně jako Lištičky K9. Cítila každý závan větru, každé stéblo trávy, které jí lechtalo na břiše – což byl pocit, který kavkazák nezažije ani za miliony let evoluce. 

"Azero," pronesl Argun hlubokým, vibrujícím hlasem, "kamarádko, co ti to udělali? Kde je tvá čest? Kde je tvůj kožich, který nás chrání před sluncem, deštěm i vánicí? Kde je ten majestát a náš zabijácký pach, kvůli kterému se i vlk raději otočí a jde si hledat jiný revír?" Azera sklopila oči, na kterých jí teď bylo vidět každé mrknutí. "Ostřihali mě, Argune. Říkali, že mi bude lépe… že mi nebude horko…" 

"Horko?!" zařval Argun tak, až se otřásla celá Liškárna K9. "Horko se přece řeší tím, že si lehneš do hlubokého stínu a trpělivě čekáš s plnou mísou vody na večer! Kožich nás chrání! Je to náš štít! Bez srsti nejsi pastevec, jsi jen… jsi jenom… velký, smutný, nahatý pes!" 

Kavkazáci ji pustili dovnitř, semkli se kolem ní a začali ji instinktivně chránit vlastními těly, jako by chtěli tu ostudu zakrýt. Byli v naprostém šoku. Pro ně to nebyla jen úprava vzhledu, byla to zrada kavkazí podstaty. Ten pohled na téměř holou kůži, na to zranitelné obnažené tělo, to jim nahánělo větší strach než smečka vlků či lumpů. 

Od toho dne se v Lištičce K9 vypráví legenda o člověkem kožichově zdevastované Azeře. Takový kavkazák bez kožichu, to je jako pevnost bez hradeb – prostě to nemá existovat! 

2026

Z mého deníčku: Operace "Potomek šampiona"

Tady je exkluzivní nahlédnutí do myšlenkových pochodů kavkazské dámy cMs. Jolie Lištičky (CCOC)

Drahý deníčku, brzy musím udělat to nejtěžší rozhodnutí v životě. Tedy, kromě toho, jestli mám dnes prohnat toho poštovního doručovatele, nebo ho jenom převychovat pohledem.

Jakožto elitní pracovní kavkazák z Lištičky K9 mám standardy nastavené výš než plot v našem areálu. Moje štěňata musí mít v genech zakódovanou ochranu teritoria, neochvějnou odvahu a schopnost tvářit se, že jsou metr dvacet vysoký plyšový medvídek, dokud se někdo nepokusí sáhnout na plot.

A teď ti dva... Ach jo. Který z nich si zaslouží čest nosit titul "Táta roku" mých budoucích obrněnců?

Kandidát č. 1: Argun – Temný rytíř z podsvětí

Argun je ten typ chlapa, ze kterého jde hrůza, i když spí. Je skoro tak černý jako bezměsíčná noc na Sibiři a jeho pohled? Ten by zastavil tank. Je to precizní mašina. Když cvičíme obranu, Argun neštěká. On jenom tiše naznačí, že pokud figurant udělá ještě jeden krok, skončí v muzeu jako exponát "Co zbylo z lidské drzosti".

Proč ho chci: Geny! Ta jeho fyzička je naprosto smrtící. S ním by naše štěňata hlídala dům, zahradu i sousední vesnici jenom tím, že by tam prostě stála. Ale ona by jen nestála, to vím jistě.

Kandidát č. 2: Raider – Pestrobarevný stratég

Raider je jiný kalibr. Má barvy jako podzimní tajga, je mrštný, neustále v pohybu a v hlavě má víc taktických plánů než náše hlavní výcvikářka. Raider je ten typ, co si nejdřív prostuduje terén, vyhodnotí směr větru a pak elegantně – a přitom děsivě – zneutralizuje hrozbu dřív, než si ta uvědomí, že je v ohrožení. Je to prostě švihák.

Proč ho chci: Ten kluk má charisma! Je to rozený lídr smečky. Naše štěňata s ním budou nejen silná, ale budou mít i ten správný švih a inteligenci, která z nich udělá nejobávanější psy v kraji.

Dilema, ze kterého bolí čenich

Sedím tu na zahradě, Argun se na mě dívá tím svým "jsem tvoje temná síla" pohledem, a Raider vedle mě provokativně vrtí ocasem a snaží se mi ukrást mou oblíbenou pneumatiku. Oba mě zbožňují. Oba jsou velmi vzdělaní a úspěšní sportovci. Oba vědí, že já jsem královna Lištičky K9.

Pokud zvolím Arguna, budu mít štěňata, která budou vypadat jako zhmotnělá noční můra všech nezvaných hostů. Pokud zvolím Raidera, budu mít štěňata, která budou vypadat jako šlechtici, co vám v tichosti sežerou všechno včetně vás. Pokud náhodně přežijete, ještě jim za tu lekci hned z nemocnice poděkujete.

Verdikt?

Rozhodla jsem se. Bude to... počkat, slyším auto za branou. Ticho! Musím se řítit na inspekci. Argun běží vlevo, Raider vpravo. Oba vědí, co mají dělat. Tohle je ten moment. Kdo z nich se dneska předvede jako lepší ochránce mého budoucího impéria? Kdo dneska ukáže, že si zaslouží stát po mém boku při výchově té nadcházející smečky chlupatých příšerek?

Moje srdce bije pro oba, ale mé geny volají po dokonalosti. Ať vyhraje ten nejlepší – ten, který mi jako první přinese kus toho narušitele – já dnes dál nepracuji!

Těšte se, svět na tyhle nové Lištičky K9 rozhodně není připraven!

2026

Brutální horka jsou tu!

Hlášení z velína (rozuměj: ze stínu pod břízou) v Lištičce K9:

Tady v Lištičce K9 aktuálně panuje stav, kterému dvounožci říkají "brutální vedro", zatímco my tomu říkáme "konečně pořádná siesta". 

Zatímco lidé pobíhají kolem, potí se, pijí litry vody a vypadají, že každou chvíli vypustí duši, my kavkazáci máme situaci pod kontrolou. Takhle to vypadá v našem "kavkazském odbojovém centru": 

Módní přehlídka "Přežili jsme línání" 

Většina z nás už má ten nejhorší proces – tedy shazování naší izolační vrstvy, která by utáhla arktickou expedici – úspěšně za sebou. Vypadáme sice trochu jako oškubaná kuřata, co se srazila s vysavačem, ale chladivý vánek, který chvílemi i existuje, nám profoukne až na kůži, a to je naprostá slast. Ti z nás, kteří ještě pořád vypouštějí chomáče chlupů jako splašená ovce v období střiže, to berou jako strategické rozptylování nepřítele. 

Poznámka pro dvounožce: Pokud si myslíte, že ty chlupy na trávníku jsou nepořádek, mýlíte se. To je umělecká instalace "Kavkazské léto 2026". 

Taktika "Půl tuny v klidu" 

Zatímco venku na slunci by se i asfalt mohl rozhodnout, že se raději odpaří, my jsme obsadili strategické pozice ve stínu stromů. Naše filozofie je jednoduchá: Když se nehýbeš, netopíš. 

Pozice č. 1: Rozplácnutý kavkazák, který připomíná spíše huňatý koberec rozložený na dlažbě. Člověk by řekl, že spí, ale ve skutečnosti monitorujeme každý pohyb mouchy v okruhu padesáti metrů. 

Pozice č. 2: Lehce nadzvednutý pysk, kterým dáváme najevo: "Ano, vidíme, že se potíš, dvounožče. Máš to těžké, ale naši misku s vodou bys mohl doplnit bez toho, abys u toho tak hlasitě funěl." 

Proč si nestěžujeme? Je to prosté. My jsme pracovní kavkazáci. My jsme zvyklí na ledacos. Hory, vítr, sníh, a teď i tohle "horko". Pro nás je to jen další příležitost dokázat, že jsme ti nejvíc zenoví hlídači pod sluncem. Zatímco ostatní psi v okolí si nervózně kopou díry, my tu ležíme jako vládci světa. Když se na nás někdo z domácích dvounožců přijde podívat, vyměnit nebo dolít vodu v miskách, jen líně otevřeme jedno oko, zkontrolujeme, jestli nejde snad o pokus o vybílení naší lednice s masem, a zase ho zavřeme. 

Jsme v naprosté pohodě. My jsme Lištičky K9. My totiž víme, že po každém horku jednou přijde ochlazení, a my ho máme pronajaté dopředu a na trvalo. 

Aktuální status stanice 

Hladina hluku: 0 %

Úroveň pohody: 110 %

Počet aktivních pohybů: Přesun z jedné strany stínu na druhou (proběhl v ranních hodinách, nyní je to tabu

 P.S.: Nebuďte tak ufunění, kazíte nám tím atmosféru klidu! 

2026

Těšíme se na obrany!

Argun a Raider leží na terase, vypadají jako dva mohutné, chlupaté balvany, které by si člověk mohl splést s menšími medvědy, a jde z nich pořádný respekt.

"Raidere," zavrčí Argun hlubokým basem, až se zachvěje dlažba, "cítíš to ve vzduchu? Ten pach nastávajícího července? Pach potu, adrenalinu a – co je hlavní – pach toho našeho speciálního, vycpaného figuranta, co na nás čeká?" 

Raider líně otevře jedno oko. "Cítím to, Argune. Už dlouho. Sním o tom každou noc. Ty manžety, ty rukávy, ten zvuk, když se do toho zakousneš a ono to... povolí. Je to lepší než největší kýta." 

V tu chvíli se k nim přiblíží Máša, maďarská importka. Je to sice ještě dorostenka, ale v očích už má ten správný kavkazský šílený zápal pro věc. "Kluci! Už jste slyšeli ty drby z kotců?" vyhrkne Máša a nadšeně vrtí celým zadkem. "Budou tam hned dva! Dva figuranti! Chápete to? Dvojitá porce! A prej tam bude snad tucet dalších psů! To bude jízda, to bude šou!" 

Argun si povzdechne, až se rozletí prach kolem. "Dva figuranti... To znamená, že budeme muset být v nejlepší formě. Žádné flákání. Mášo, doufám, že si již natrénovala plný zákus. Nechceme přece ostudu Lištičky K9." 

"Trénovala jsem na kůži a pneumatice a minulý týden jsem málem zdemolovala zahradní branku, když jsem si představila, že je to figurant v obleku," hlásí hrdě Máša a pyšně vystrčí hruď. 

"Dobrá práce," uzná Raider a konečně se zvedne, aby se protáhl. "Ale to nejlepší přijde až ten den ráno. Ta cesta autem. Ta vůně nafty... a ten moment, kdy zastavíme, otevřou se dveře a my vyběhneme. Cítím ten adrenalin už teď!" 

"A ta konkurence!" přidá se Argun s úšklebkem, který vypadá jako příprava na útok. "Všichni ti ostatní psi budou štěkat, budou se předvádět, ale až tam přijdeme my a další psi z Lištičky K9, nastane ticho. Bude to jako když se v lese potká vlk s... no, s námi." 

Máša poskočí nadšením. "Už aby to bylo! Mám chuť běžet tam už teď pěšky! Myslíte, že nás tam nechají si trochu víc 'popovídat' s figuranty než obvykle? Já už jsem připravená, mám v sobě tolik energie, že bych utáhla i traktor!"

"Klid, Mášo," napomene ji Raider shovívavě. "Musíš si tu vášeň nechat až na ten plac. Až tam bude ten figurant, až ucítíš ten pach ringa... a uslyšíš ten povel... v tu chvíli se ze mě stává čistá energie v kožichu. Dva figuranti... Argune, my je tam rozebereme na součástky! Tedy... obrazně řečeno. Budeme profesionálové, jak se na Lištičky K9 sluší a patří." 

Argun přikývne, oči mu teď svítí jako žhnoucí uhlíky. "Přesně tak. Profesionální likvidace nudy. Červenec bude náš. A teď jdeme spát, musíme šetřit síly. Měsíc uteče jako voda a my musíme být v životní formě." 

Tři kavkazáci se spokojeně uvelebili na trávě. V jejich snech už figurovaly rukávy, ringo, kůže, manžety a nekonečná radost z práce, která je čeká. Do obran zbývá měsíc, ale v jejich hlavách akce už běží.

2026

Ultimatum se představuje

Zdravím všechny dvounožce a zvláště kolemjdoucí. Tady Ultimatum, hrdý absolvent elitní akademie Lištička K9, kde jsem se narodil a kde mě naučili, že svět je nebezpečný a jako takový vyžaduje důkladnou kontrolu. 

Bydlím a pracuji na "home office" u svého dvounožce, což je práce na plný úvazek. Protože každý kolemjdoucí je vždy jasná provokace. Moje rodina je trochu bizarní, ale miluju je. Mým hlavním konzultantem je desetiletá slepice Pepina, která mě sice ignoruje, ale její stoický klid mě učí trpělivosti, a pak tu mám mladého kocoura Jerryho, který si myslí, že je nebezpečná šelma. Občas se spolu fotíme. Na těch fotkách vypadám jako ten zodpovědný, co stále hlídá, zatímco ti dva se jen snaží vypadat důležitě. 

Metody mé práce 

Ostraha není jen o tom dělat rámus. Mám dva základní operační módy: 

1. Režim "Siréna":Klasika. Když u plotu někdo zpomalí, řvu tak, že se i v sousedním okrese přestanou bát tornáda. Je to efektivní, jasné a všichni tak vědí, že Ultík je v práci. 

2. Režim "Evdokimův stín" (Totální psychický rozklad):Tady už se dostáváme k umění. Můj prapředek, legendární ruský import Evdokim bydlící kdysi u Lištičky K9, byl mistr v oboru "neviditelný zabiják". Naučil jsem se to od něj (slyšel jsem o tom vyprávět). Jeho "strategie schovat se za keř" je i dnes geniální. Ležím tam, ani nedýchám, splynu s vegetací (i když mám několik desítek kilo, keř je vždycky dost velký) a čekám na toho správného "lumpa". Pak se vyřítím – rychlostí, kterou by mi záviděl i český rychlovlak – je to operace typu "vidět, vyběhnout, převálcovat". Dotyčný nezkolabuje jen fyzicky, protože ho mé tělo fyzikálně přenastaví na druhou stranu prostoru, ale hlavně psychicky. Ta kombinace: "Před sekundou tu nebyl pes, a teď tu je zabiják, co vypadá, že viděl konec světa," je prostě můj majstrštyk. 

Varování pro veřejnost 

Pokud jdete kolem a vidíte jen prázdný dvůr, neotvírejte šampaňské. Právě v tu chvíli jsem v módu "Evdokim". Jsem za keřem, pozoruji vás, počítám vaše tepy a přemýšlím, jestli je váš pokus o obejití plotu dostatečně vtipný na to, abych se na vás vyřítil, nebo jestli vám dneska milostivě klidné projití dovolím. Pamatujte: Když mě nevidíte, neznamená to, že tu nejsem. Znamená to, že jsem blíž, než si myslíte, a vaše tělo možná projde velmi nečekaným testem.

Vaše noční můra v kožichu, Ultimatum Lištička (CCOC) 

P.S.: Pokud uvidíte fotku, kde se tvářím, že spím vedle kocoura, je to jen profesionální maskování. I během spánku hlídám perimetr. Jsem totiž víc než jen pes. Jsem taktický prvek. 

2026

Agility

Tady je pohled tří Lištiček K9 na specifickou disciplínu, oficiálně nazvanou "Kavkazí agility K9 CCOC", kterou však kavkazáci sami pojmenovávají jako "Kavkazský raketový slalom". 

Z deníku kavkazských atletů: "My a ty divné věci v našem teritoriu" 

Jolie (ta, co si myslí, že je gazela)

 "Lidi si myslí, že nás cvičí. Roztomilé. Ve skutečnosti je to tak, že my děláme show, abychom je zabavili, protože bez nás by se jen nudili. Dneska jsem dala tu áčkovou překážku tak rychle, že dvounožka úplně zapomněla na povel a jen tam stála s otevřenou pusou. Jasně, že jsem ji přeskočila jako nic – nejsem žádný líný gaučák, já jsem vrcholová sportovkyně v chlupatém kabátě! A že jsem si cestou dolů omylem odnesla kus té dřevěné konstrukce na ocasu? To nebyla chyba, to byl umělecký dojem. Věděla jsem, že se mi bude líbit, jak to za mnou bude hezky klapat." 

Rakete (ta, co v tom vidí spiknutí proti gravitaci) 

"Kavkazák a pružný pohyb? To zní jako vtip, ale počkejte, až uvidíte mě, když vidím kořist. V CCOC K9 a v Lištičce K9 nás učí, že máme být rychlí, ale já mám vlastní teorii: vesmír se ohýbá podle mé vůle. Doma máme takovou tu divnou skákačku. Ostatní psi ji přeskakují, já to ignoruji a prolézám ji spodem, protože jsem si vypočítala, že je to energeticky nejúspornější cesta. Když mi ale dvounožka řekne 'Raketko, hop!', tak se v mžiku změním v tornádo a přeskočím to tak vysoko, že se i ptáci na stromě leknou, co to kolem nich proletělo za huňatý objekt. Potom se na ni podívám výrazem: "Viděla jsi to? Tak příště mi dej víc pamlsků, nebo to přeskočím i s tebou." 

Argun (ten, co bere agility jako součást životního poslání) 

"Agility je seriózní věc. Většina lidí si myslí, že kavkazák je jen velká, štěkající hromada chmýří, která má za úkol jen hlídat plot. Ale my? My jsme elitní jednotka! Když trénujeme doma, beru to jako trénink na zásah. Ta pneumatika? To není překážka, to je vstupní otvor do budovy, kterým musím bleskově proběhnout. Ten tunel? To je jasná úniková chodba. A když to všechno dám bez chyby a v čase, který by normálního psa donutil k infarktu, očekávám odpovídající odměnu. Ideálně celou krávu. Nebo aspoň pořádný kus masa. Lidi jsou z naší rychlosti v šoku, ale my se jen smějeme pod fousy – prostě jsme se rozhodli, že budeme o hodně rychlejší než oni. Je to naše hra a my ji vyhráváme každým skokem!" 

Závěrečné shrnutí smečky "Jsme pracovní kavkazáci. Máme rychlost, máme styl a máme své dvounožce, kteří nás nechají skákat přes překážky a probíhat rourami, protože si myslí, že nás to aspoň trochu unaví. Po každém takovém tréninku máme vždy ale dost energie ještě na to, abychom zbytek dne kontrolovali, jestli se cizí pes nebo nějaký cizí dvounožec neodvážil příliš blízko k hranicím našeho impéria. 

Agility? Zábava. Život? Ten chce ten pravý výkon!"

2026

Jmenuji se Voják Lištička K9 (CCOC) 

Geneticky jsem naprogramovaný jako živoucí tank s kožichem a genocidními úmysly vůči čemukoliv, co se hýbe za plotem.

Dnes je mi dvaadvacet měsíců. V psím světě je to věk, kdy už nejste štěně, ale ještě pořád máte dost chuti na to, abyste zbourali stodolu, jen tak pro radost. 

Můj pohled na svět 

Svět se dělí na dvě základní kategorie: Moje území a Prostor, který jsem zatím nestihl anektovat. 

Moji dvounožci: Jsou to ti dvounozí sluhové, kteří mi plní misku a otvírají můj kotec, abych mohl jít vykonat inspekci hranic. Máme mezi sebou profesionální, chladný vztah. Jsem samostatná jednotka. Nečekejte ode mě, že se budu jako nějaký zlatý retrívr nebo jako kolega Raider lísat k vrchní dvounožce. Fuj. Jsem Voják! Když mi dají najíst, beru to jako projev hlubokého respektu k mé autoritě. 

Cizí dvounožci: To jsou ti, co se snaží projít kolem mého plotu. Jsou to buď narušitelé, nebo chodící svačiny. Moje mise je jasná: eliminovat hrozbu dřív, než si stihnou vytáhnout telefon z kapsy. Když vidím cizího člověka, cítím, jak se mi aktivuje vnitřní siréna "Sežrat!". Je to čistá radost z plnění povinností. 

Sociální dynamika a etiketa 

Jsem v jádru velmi společenský pes, ale mám své zásady, které jsou – objektivně řečeno – ty jedině správné. 

Samci: Tady končí veškerá sranda. Když potkám jakéhokoli samce, okamžitě provedu rychlou analýzu: "Jsi alfa? Ne? Tak proč dýcháš můj vzduch?" Moje tolerance vůči ostatním samcům je zhruba stejně velká jako moje trpělivost, když mi dojde maso. Jsem dominantní, jsem rychlý a moje "džentlmenství" skončilo vteřinou, kdy jsem se narodil. 

Fenky: Tady jsem už o něco vřelejší. Pokud fenka okamžitě pochopí hierarchii, sklopí zrak a uzná, že jsem ten nejúžasnější a nejstrašnější pes na světě, můžeme být kamarádi. Pokud se ale tváří, že má vlastní názor nebo se odmítá podřídit mé přirozené dominanci, musím jí to vysvětlit trochu důrazněji. Je to výchovný proces, nic osobního. 

Moje "pracovní" filozofie 

Někdo by mohl říct, že jsem impulzivní. Já tomu říkám blesková reakce. Když jiní psi ještě přemýšlejí, jestli jim stojí za to štěknout a rozpohybovat se, já už jsem v plném sprintu, mrštný jako baletka s tělem buldozeru, připravený zpacifikovat cokoliv, co by narušilo klid v mém domově. Život u Lištičky K9 mě naučil, že svět je nebezpečné místo plné potenciálních vetřelců a neschopných psů, kteří potřebují někoho, kdo jim ukáže cestu (nebo je rovnou sežere). 

Jsem Voják. Jsem zákon. A pokud nejste moji dvounozí sluhové, radím vám: zrychlete krok směrem pryč. 2026

Začíná výchova "Céček"!

V chovatelské stanici Lištička K9, kde spolu s kavkazskými štěňaty roste i respekt okolí k nim, panuje čilý ruch. Zbývá posledních několik týdnů do "Dne D", kdy se štěňata "C" vydají do světa, aby plnila svá poslání.

Máma Výbuška, fenka s temperamentem jaderného reaktoru v kritickém stavu, právě prováděla první výcvikovou lekci "Jak zlikvidovat vetřelce (i pošťáka) během 0,5 sekundy". Táta Ninjato, klidný jako hora a tichý jako stín, seděl opodál a se stoickým klidem pozoroval, jak jeho potomci ničí jeho oblíbeného plyšáka.

Fenka Čertice: Budoucí postrach rodinného domu Čertice, malá chlupatá koule čistého zla, je Výbuškou v přímém přenosu. Už teď má v očích výraz, který říká: "Vidím tě, chci tě, a pokud nejsi kousíček flákoty, tak tě jednou minimálně rozkoušu." Až se jí již brzy nějaká Lištička K9 pokusí ukázat, jak se u branky ukazuje hrozba, Čertice se na ni nejdřív vrhne jako uragán, pak se zakousne do jejího ocasu a začne jí s ním zběsile mávat, jako by to byla hračka.

"Dítě, tohle ale není bojový chvat, to je taneční číslo!" vzdychne dohlížející máma Výbuška. "Pamatuj: Nejdřív vrčet, pak kousat, a pak teprve řešit, kdo to byl!" Čertice nadšeně zaštěká. Bude skvělou hlídačkou! Pak v rámci tréninku "žravosti" misku vyjí, vylíže a obrátí nohama vzhůru. Představa, že by se k misce později nějaký nezvaný host přiblížil, je komická – Čertice by ho pravděpodobně zlikvidovala dřív, než by se vůbec o krádež jídla pokusil.

Convair: Stratég plantážových lesů

Zatímco Čertice bude trénovat destrukci, Convair si sedne k tátovi Ninjatovi. Je to chlapec rozvážný. Místo bezhlavého skákání si klučík raději procvičí hluboké, dunivé vrčení, které už teď zní spíše jako startující turbovrtulový letoun – odtud ostatně jeho jméno. Jeho úkolem bude střežení rozsáhlé plantáže stromů.

"Dívej se, synu," zašeptá Ninjato, zatímco se pomalu připlíži k trsu trávy. "Na plantáži nejde o to být nejrychlejší. Jde o to, aby tvůj nepřítel věděl, že jsi tam, i když tě nevidí." Convair pochopí. Vezme si do tlamy větev a začne s ní obcházet strom, přičemž bude vydávat tak hluboké "grrrr", až se zatřesou i listy na stromech. Bude to celý táta. Rozumný, vypočítavý a s neskutečným citem pro taktiku. Až se seznámí se svou budoucí parťačkou Lištičkou (tou současnou z plantáže), nepoběží hned za ní. Jen na ni dlouze, autoritativně zavrčí, čímž ji okamžitě pasuje na svou domněle podřízenou (ona miluje štěňata). Ta Lištička jen uznale mrkne – tohle štěně bude mít plantáž pod palcem dřív, než doroste do své plné váhy.

Několik týdnů do velkého finále V Lištičce K9 to vře. Čertice už stihla pochroumat jedny zahradní boty a jednu hadici, zatímco Convair si vytyčil strategické body na zahradě a vytvořil mapu, podle níž si hodlá nacvičovat, jak provádět hlídky. Máma Výbuška je na ně pyšná (a občas je pro jistotu popožene, aby neztratili tempo), a Ninjato jen spokojeně pozoruje, jak jeho rod pokračuje v tradici "kavkazské ochranky".

Za měsíc už budou prckové "doma". Bude to domov, kde budou milováni, opečováváni a kde budou mít dostatek prostoru na to, aby ukázali, co v nich je. A jejich majitelé? Ti už tuší, že si berou dva malé, chlupaté generály, kteří už teď mají jasno v tom, jak budou hlídat svět.

2026

Jolie

Z deníku Jolie: Operace "Svět mi dluží pozornost (a hlavně respekt)"

Jmenuji se Jolie. Jsem z chovatelské stanice Lištička K9. Název je to sice roztomilý, ale v mém podání by se měl přejmenovat na "Likvidační jednotka K9". Moje matka, Nej Liška, mi do vínku dala geny, které se dají popsat jako koktejl z raketového paliva, blesku a čistého, neředěného sebevědomí.

Kariéra a fyzička: Jsem víc než jen pes

Mám složené čtyři prověrky z výkonu. Navíc mě baví ukazovat ostatním, že gravitace je pro mě jen nezávazné doporučení. Jsem tak rychlá a pružná, že když se rozběhnu, okolní svět se občas nestíhá renderovat.

Můj oblíbený sport? Parkour přes dvoumetrové ploty. Vidím dvoumetrovou překážku a nevidím v ní bariéru, vidím v ní jen špatně vyřešený designový prvek, který musím vylepšit svým ladným výskokem.

Management samců: Politika manipulace

Když potkám psa-samce, moje první myšlenka je: "Dělej, podrob se, nebo se ztrapníš." Jsem mistryně v psychologickém profilování.

Typ A (Ten, co na to přistoupí): Okamžitě si ho podrobím a cítím se jako královna.

Typ B (Ten, co mi to nehodlá tolerovat): Můj mozek provede bleskovou analýzu (trvá to asi 0,02 sekundy). "Aha, tenhle má ostré lokty a nenechá si skákat po hlavě." V tu ránu přepínám do režimu "manipulativní andílek". Nasadím pohled typu "já jen tak blbnu, kamaráde", a v podstatě si ho omotám kolem prstu tak elegantně, že by mi za to udělili doktorát z diplomacie.

Vztahy: "Cizí dvounožci" vs. "Moji dvounožci"

Moji dvounožci: Miluji je. Jsou to ti jediní vyvolení, kteří mají tu čest mě krmit. Jsou mým majetkem.

Cizí dvounožci: Nechápu, proč existují. Jejich případnou přítomnost v mém perimetru vyhodnocuji jako hrubé narušení mého osobního klidu. Pokud se někdo cizí snaží přiblížit, moje reakce je tak rychlá a impulzivní, že dotyčný obvykle nestihne ani říct "fuj".

Mateřské instinkty (aneb: Výchovný ústav Jolie)

Brzy budu mít štěňata. Dvounožci se mě ptají, jaká budu matka. Odpovídám: Efektivní. Zapomeňte na nějaké dlouhé mazlení nebo přehnané "ťuťu-ňuňu". Moje výchova bude probíhat podle pravidel rychlého drilu. "Stůjte rovně, běhejte rychle a hlavně – neotravujte mě, teď zrovna hlídám perimetr." Bude to přísná škola života, ale z těch štěňat vyrostou elitní jednotky, to vám zaručuji.

Závěr dne

Svět je jedno velké cvičiště, které potřebuje můj dohled. Jsem Jolie, jsem rychlá, jsem nekompromisní a jsem přesně ten typ psa, kterého je lepší se ptát, než něco zkusíte.

2026

Jsem Žiletka!

Zdravím všechny dvounožce (i ty, co se tváří, že nás ovládají). Tady Žiletka. 

Moje sestra Zásahovka vám ukázala kousek ze svého "důležitého" deníku. Musím se u toho smát. Ona je to naše rodinné tornádo v kožichu – miluju ji, je to moje krev, ale občas mám pocit, že kdyby v dohledu spadl list, Zásahovka by ho stihla zkontrolovat, roztrhat, nahlásit na štáb a ještě u toho udělat takový dojem, jako kdyby bránila státní hranici. Já to vidím trošičku jinak. 

Moje rodinná konstelace (Jak to vidím já) 

Zásahovka: Moje drahá, zbrklá sestra. Je to jako mít za zadkem motorovou pilu, která má neustále zapnutý sportovní režim. Je s ní sranda, to ano, ale někdy bych jí nejraději řekla: "Zásahovko, klídek, ten pošťák jen nese balík, ne atomovou bombu." 

Já (Žiletka): Jsem v podstatě zenový mistr kavkazského typu. Ano, mám prověrku z výkonu – a to velice úspěšně složenou – takže si nenechám skákat po hlavě. Ale zatímco sestra u cizinců rovnou startuje vrtuli, já si je nejdřív v klidu "naskenuji". Mám přehled. Jsem ta, co vnímá detaily, zatímco ona hned hromově duní. 

Zbytek party: Máma Rakete je naše svatá, ta nás prostě nechává být psy. 

Táta Argun a strýc Raider? No, chlapi jsou chlapi. Když se snaží být přísní, jen si v duchu říkám: "Pánové, vždyť vy sami vrtíte ocasy, když nám nesou naši dvounožci večeři." 

Můj pohled na vesmír (a proč nemusím být pořád v "akci") 

O našich dvounožcích: Jsou to legrační stvoření. Neustále někam pospíchají, stále něco řeší a zapomínají, že nejlepším řešením většiny problémů je prostě si lehnout a tvářit se, že jsme králové vesmíru. 

O cizincích: Zásahovka hlídá svým "já vás sežeru" stylem, já hlídám tím, že prostě jsem. Většina lidí se zastaví už jen proto, že vypadám jako hromada chlupatého klidu, která by se v případě nutnosti změnila v raketu země-vzduch. A věřte mi, ta klidná síla je mnohem děsivější než to neustálé štěkání. Samozřejmě, pokud někdo zkusí lézt přes plot, přepínám. Moje zuby jsou jako vizitky, které nikdo nechce dostat osobně do ruky. 

O štěňatech: Tady se shodneme. Zásahovka je učí, jak být drsné, já je učím, jak být mazané. Štěně, co umí jen vrčet, je sice roztomilé, ale štěně, co umí vypadat jako nevinný plyšák a přitom vám nenápadně sežrat botu, je šampion ve štěněčím výkonu. 

Závěrem 

Život v Lištičce K9 je krásný. Zásahovka dělá ten "vnější hluk" a já dělám to "vnitřní bezpečí". Jsme skvělý tým – ona je ta bouřka, já jsem to ticho před ní, ze kterého by měli mít všichni potenciální vetřelci pořádný respekt. Teď mě omluvte, Zásahovka zase někam vyrazila, protože na druhém konci areálu zafoukal vítr, a já musím jít zkontrolovat, jestli si při tom svém zběsilém běhu náhodou neutrhla dráp. Někdo tu naši rodinu musí hlídat s nadhledem. 

Žiletka – Konec hlášení

2026

Z deníku Zásahovky (provozní ředitelka bezpečnosti v "Lištičce K9")

Já jsem Zásahovka. Je mi necelý rok, vážím víc než průměrný zahradní nábytek a moje hlavní pracovní náplň je dělat světu jasno v tom, kdo je tady pánem situace. 

Moje rodinná konstelace (aneb Kdo je kdo v našem gangu) 

Já (Zásahovka): Jsem v podstatě chodící jistota. Už mám v kapse první prověrku z výkonu, takže si na mě jen tak někdo nepřijde. Jsem hlídačka na plný úvazek. 

Žiletka (moje sestra): Moje parťačka ve zločinu. Milujeme se. Když zrovna nehlídáme, trénujeme synchronizované štěkání nebo společné ničení čehokoliv, co vypadá, že by mohlo být zajímavé. Je to moje druhá polovina mozku. 

Máma Rakete: Absolutní bohyně moderní výchovy. Vyznává metodu "nech je, ať se samy poučí". Díky ní máme dost prostoru pro vlastní průšvihy, což naprosto zbožňujeme. 

Táta Argun a strýc Raider: Ti jsou naše "přísná úderná jednotka". Chlapi, co si myslí, že svět končí za hranicí jejich teritoria a že každá moje chyba je zločin proti lidskosti. Občas jsou na mě až moc "výchovní". Hej, tati, fakt nepotřebuju slyšet přednášku o zodpovědnosti, když zrovna zkouším, jak chutná guma od traktoru! 

Ostatní kavkazští ranaři: Naše parta. Jsem tu mezi svými. 

Můj pohled na vesmír 

O dvounožcích: Naše dvounožce miluju. Jsou to sice trochu nemotorná stvoření, co neumí pořádně očichat návštěvníka a hned se s ním chtějí bavit, ale krmí nás, takže mají moji plnou ochranu. 

Cizí lidi? No way. U mě platí jednoduché pravidlo: Nejsi člen smečky? Tak tu nemáš co pohledávat. Můj varovný pohled (a pár decibelů navíc) obvykle stačí k tomu, aby si dotyčný uvědomil, že má dneska velmi důležitou schůzku někde úplně jinde. 

O psech v teritoriu: Tady jsem naprosto mírumilovný andílek. S ostatními psy z našeho areálu nemám jediný problém. Máme takový nepsaný pakt: "Tohle je naše, tamto je vaše, a když nikdo nebude dělat problémy, všichni budeme mít v misce maso." Funguje to dokonale. 

O štěňatech: Tady přichází moje měkká stránka. Když se v "Lištičce K9" objeví nějaká malá chlupatá nic, beru si je na starost. Učím je, jak správně vrčet na cizí kočku, jak vypadat hrozivě, i když mají v tlamičce ještě mléčné zuby, a hlavně – jak si užívat života. Štěně, co se neumí pořádně vyválet v bahně, jako by nebylo. 

Závěrem 

Život u nás je v podstatě permanentní výcvikový tábor zkombinovaný s dětským hřištěm. Jsem elitní hlídačka s prověrkou z výkonu, a i když mě táta se strýcem občas zkoušejí vyvést z míry svou přísností, vím, že jsem na správném místě. Teď mě omluvte, slyšela jsem v dálce spadnout list ze stromu a musím jít zkontrolovat, jestli to nebyl tajný agent s úmyslem narušit náš klid. 

Zásahovka – Konec hlášení 

2026

Zpráva z teritoria: Velká zrada a mise "Štěněčí dozor" 

Zápis: Raider, Máša 

Včerejší den začal slibně. Ráno jsme cítili tu známou vůni – vůni kůže, rukávů a hlavně těch obran. Věděli jsme, co se děje. Dneska se jede! Dneska se bude kousat! Dneska se bude opět dokazovat, že chovatelská stanice Lištička K9 není jenom parta chlupatých plyšáků, ale elitní jednotka. A pak přišla hlavní dvounožka. V očích měla ten svůj "teď-vás-budu-přesvědčovat" pohled a pronesla větu, která otřásla naším světem: "Nikam se nejede. Máte službu." 

Krize identity a ztráta smyslu života 

Naše tváře? Měli jste nás vidět. Já, Raider, jsem se pokusil o svůj nejvíc zlomený výraz "já-jsem-tady-jen-pro-pohlazení", zatímco Máša zkusila metodu "tichého protestního funění". Marně. Důvod? Prý musíme dohlížet na mámu Výbušku. Jako kdyby Výbuška nebyla dostatečně kompetentní! Ta ženská má víc energie než elektrárna a štěňata kolem sebe komanduje s přesností generála. Ale ne, my jsme museli zůstat doma jako nějací hlídací psi, co hlídají... no, hlídají mámu, tátu a štěňata. Ponižující. Kde je ten adrenalin? Kde je ten figurant, co se na nás tváří tak vyzývavě? 

Mise: Klid v rodině 

Pravda je, že po prvotním záchvatu zoufalství jsme to pochopili. Štěňátka jsou... no, jsou to prostě malí, uječení chlupatí démoni. A Výbuška, naše "střelivo", je sice skvělá máma, ale občas potřebuje dohled, aby nenechala ty její malé příšerky příliš nekontrolovaně řádit. A Ninjato, táta, potřebuje dohled, aby při té ostraze 24/7 neusnul.

Tak jsme tedy nastoupili na šichtu. Leželi jsme jako dva obří, kavkazští sfinxové tak blízko štěňat, jak to Ninjato dovolil. Byli jsme jako bodyguardi v oblecích z vlastní srsti. "Vše pro pohodu štěňátek," říkali jsme si, zatímco jsme v duchu trénovali zákusy na ringo. 

Závěrečné prohlášení 

Jsme zklamaní? Možná trochu. Ale jako správní profíci víme, kdy je čas na "kousání" a kdy je čas na "výchovu dorostu". Služba vlasti (rozuměj: štěňátkům) je splněna. Výbuška je v klidu, Ninjato nespí, mrňousové jsou v bezpečí a my máme čisté svědomí. Ale bacha – až příště vyjedeme, slibujeme, že si to všechno vynahradíme. Budeme kousat tak tvrdě, až bude figurant muset přehodnotit své životní priority! Těšíme se na příště! Jen váháme: nemáme mezitím sepsat oficiální stížnost na nedostatek tréninkových příležitostí? 

2026

Výbuška

Tak poslouchejte, vy dvounozí, co si říkáte "chovatelé". Jmenuji se Výbuška, a pokud se mě někdo pokusí v tuhle chvíli pohladit po břiše, pravděpodobně zbyde jenom hromádka vašeho oblečení a hodně hlasité ticho. 

Mám miminka. Jsou to malá, chlupatá, uječená stvoření, která vypadají jako plyšáci, ale v žilách jim koluje krev těch nejostřejších kavkazáků z Lištičky K9. Jsou moje. Moje! A bič boží na každého, kdo se k nim přiblíží s úmyslem je "poňuňat". Dneska ráno se zase pokusil jeden z našich dvounožců přiblížit k porodnici. V očích měl takovou tu naivní, růžovou představu, jak bude štěňátka zvedat do výšky a říkat jim "ťuťu". Udělala jsem jeden jediný zvuk – takový ten hluboký, který rezonuje v základech budovy a způsobuje drobné otřesy půdy v okruhu pěti kilometrů. Dvounožec zmizel dřív, než bys řekl "švec". No, ona je to možná trochu impulzivnější reakce, ale co chcete? Jmenuju se Výbuška a tohle jméno není jen tak pro legraci. Je to životní styl. 

Jen kousek dál, hned za zdí, leží Ninjato. Ten chlap je jako hora. Má svaly tam, kde já mám jenom nervy, a jeho klid by se dal krájet motorovou pilou. Je to otec roku. Leží tam, tváří se jako socha Buddhy, a když by jedno ze štěňat začalo žužlat jeho obrovskou tlapu, jenom jednou za čas by líně otevřel jedno oko. Vím to jistě, takový Ninjato je! Je zodpovědný, vyrovnaný a má v hlavě víc rozvahy než celý lidský management dohromady. Já jsem ta "akční složka", on je ta "strategická". 

Výchova? Bude přísná. Žádné "cukrbliky". Štěňata už teď mají své majitele, kteří čekají, až jim jednou začnou hlídat rodiny a firmy. Takže žádné rozmazlování. Dneska měli prckové se mnou první tréninkovou lekci: Jak se tvářit, že spíš, ale přitom slyšet trávu růst a potenciálního narušitele na kilometr. Malý se snažil, ale pořád u toho trochu kňoural. Hned jsem ho trochu "připomněla" výchovným štouchnutím čenichem. Bude z něj skvělý hlídač. 

Až povyrostou a odejdou do svých nových domovů, kde už na ně čekají další Lištičky, budou vědět jedno: Nejsem jenom pes, jsem bezpečnostní systém s vlastním názorem. 

Když jsem si zrovna lehla a začala štěňata důkladně čistit (přičemž jsem u toho určitě vypadala jako generál kontrolující nástup jednotky, a bylo to i hlasité), Ninjato mi dal hlubokým odfrknutím najevo: "Výbuško, klid, jsou to mimina." (Slyšíme se skrz okno.) Podívala jsem se jeho směrem. "Jsou to budoucí elitní jednotky, Ninjato. A když je nenaučíme disciplínu teď, budou si myslet, že život je jenom hraní s plyšákem." Znovu se ozval zvuk dveří. Někdo se přiblížil. Moje srst se zježila do podoby, kdy vypadám minimálně o 30 kilo těžší. Bylo slyšet, že Ninjato jen vstal a stoupl si přede mé dveře. On nemusí štěkat. Stačí, že existuje, a rozumný dvounožec pochopí, že ke štěňatům cesta nevede, tedy nejsi-li zrovna naše nejvyšší dvounožka. Ta má schválený vstup v případě, že má s sebou pořádný kus flákoty. 

Jsem Výbuška z Lištičky K9. Moje děti jsou nejlepší na světě, můj partner je největší pohodář v oboru. My jsme společně připraveni na cokoli. 

2026

Mezinárodní den dětí

Když Argun (kavkazský pes o velikosti menšího medvěda a výrazu filozofa, který právě pochopil, že lidstvo nemá budoucnost) svolal v Lištičce K9 v poslední květnový den večer schůzi, nebyla to žádná rychlá porada u plotu. Byl to spíše summit mocností. 

Nej Liška, desetiletá kavkazská dáma, se ani nezvedla z místa. Jen líně otevřela jedno oko, které zářilo hlubokým nezájmem o vnější svět. "Cizí děti?" zabručela tak hlubokým hlasem, že se otřásla okna v hlavní budově. "No jo, zítra je ten svátek mláďat. Znamená to, že budou chtít cizí lidští prckové vidět "pejsky" a budou přitom vřískat? Mně stačila ta domácí oslava dnes." 

"Bohužel," odpověděl Argun a postavil se na nohy. Působilo to, jako když se zvedá celá hora. "Tyhle děti budou asi běhat kolem našeho teritoria a možná se pokusí dělat hluk. Můj návrh je jednoduchý: ignorovat je. Pokud se přiblíží příliš blízko, prostě se na ně podívám. To obvykle postačí k tomu, aby i dospělí lidé zapomněli, kam šli a co chtěli." 

Zásahovka, mladá kavkazí slečna, která si stále myslí, že je ještě štěně (i když váží 45 kilo), se naivně zeptala: "A nemohla bych si s nimi jít hrát? Třeba jen lehce? Trochu je poválet v trávě?" 

Nej Liška se na ni podívala pohledem, ze kterého by zamrzlo i peklo. "Zásahovko, ty jsi kavkazský pes. My si nehrajeme. My existujeme. A naše existence je natolik fascinující, že lidé by měli být rádi, že nás mohou sledovat z uctivé vzdálenosti. Pokud chceš poválet lidské mládě, zapomeň na to, že zítra dostaneš přidavek masa." 

"Dobře," sklonila hlavu Zásahovka. "Takže co budeme dělat?" 

"Budeme dělat to, co nám odebere nejméně kalorií," prohlásil Argun. "Budeme vypadat jako velmi drahé a velmi nebezpečné dekorativní sochy. Když přijde dítě, budeme vypadat jako skála. Lehneme si k plotu. Žádný pohyb, žádné vrčení. Jen ta čistá, nefalšovaná autorita, která říká: "Tady končí tvůj prostor a začíná moje impérium.'" 

Druhý den odpoledne dorazila skupina dětí podívat se na "pejsky". Jakmile uviděla ty obrovské, chlupaté hory masa, jejich vřískot ustal tak náhle, jako by někdo vypnul zvuk u televize. Děti se zastavily deset metrů od plotu. Argun udělal dva kroky vpřed. Nej Liška jen mírně otočila hlavu. Zásahovka se pokusila o svůj "drsný výraz", ale vypadala spíš jako když se někdo snaží tvářit jako gangster, zatímco má v puse dudlík. Děti tam stály, zíraly a ani nedutaly. Bylo to nejpoklidnější odpoledne v historii Lištičky K9. Žádné běhání, žádné provokace. 

"Vidíte?" odfrkl si Argun, když se děti raději tiše vzdálily. "Mezinárodní den dětí je můj nejoblíbenější svátek. Je to jediný den v roce, kdy máme absolutní klid."

Nej Liška spokojeně pravila: "Přesně tak. Jsem ráda, že jsme si dneska tak dobře zahráli na sochy. Teď mě nechte spát, než mi někdo z domácích dvounožců zkusí nabídnout pamlsek, který je superprémiové kvality." 

A tak v Lištičce K9 proběhl Mezinárodní den dětí v naprostém tichu, důstojnosti a s pocitem zachování osobního klidu všech kavkazáků. 

2026

Jmenuji se Nej Liška

Vítejte opět v chovatelské stanici Lištička K9. Název je to sice klamavý – evokuje něco hebkého, pištivého a snad i mazlivého – ale realita je taková, že kdyby se liška obecná pokusila vstoupit na náš pozemek, pravděpodobně by skončila jako konfety ještě předtím, než by stihla zamávat ocasem. 

Jmenuji se Nej Liška Lištička (CCOC). Je mi skoro deset let, což je podle psího kalendáře věk, kdy už bych měla podle všech pouček sedět na verandě, slintat do misky a vzpomínat na staré dobré časy. Jenže já nejsem ledajaký pes. Jsem kavkazačka, jsem legenda a v žilách mi místo krve koluje čistý adrenalin smíchaný s přísností, kterou by záviděl i výcvikář speciálních jednotek. 

Moje ráno začíná přesně v 05:00. Ne proto, že by mě někdo budil, ale protože musím zkontrolovat, jestli se přes noc neposunul horizont. Vyběhnu z kotce s mrštností, za kterou by se nemusela stydět ani čtyřměsíčni štěňata, a provedu ranní obhlídku. Plot? Stojí. Brána? Zamčená. Sousedovic kocour? Stále se klepe na druhém konci vesnice. Dobrá práce. 

Pak přichází čas na "výchovu". Moje pravnoučata. Jsou to malá, chlupatá, neohrabaná stvoření, která si myslí, že svět je hřiště. Omyl. Svět je bojiště a já je to musím naučit. Když jedno z nich, malý "Blesk", zkusí zavrčet na misku s masem, udělím mu lekci Liščí výchovy. Než stačí mrknout, jsem u něj, přišpendlím ho k zemi bleskovým chvatem a důrazně mu vysvětlím, že v této rodině se důležitým věcem nenadává, čeká se na pokyn a jde-li o baštu, teprve pak se jí. Pak ho trochu přátelsky poválím v trávě a lehce ho kousnu do ucha, abych mu ukázala, že nejsme v cukrárně, ale v K9. Je to drsné, ale je to láska. Po takové lekci se na mě dívají s posvátným respektem, což je přesně ten výraz, který chci vidět. 

Dvounožci z naší rodiny? To je jiná kapitola. Jsou to jediní lidé na planetě, kteří mají výsadu mé přítomnosti. Když vidím svého nejvyššího dvounožce, vrtím celým tělem takovým způsobem, že by to mohlo vyrobit elektřinu pro celé město. 

Ale běda! Jakmile se u plotu objeví cizinec, pošťák nebo někdo s divným kloboukem, moje osobnost projde mutací, ze které by i Terminátor dostal tik v oku. Naposledy tu byl opravář kotle. Chudák. Vůbec nechápal, proč se ten padesátikilový, desetiletý "koberec" změnil v řvoucí mašinu na destrukci, když se jen pokusil přiblížit k brance. "Nej Liško, klid!" volal ten vyvrhel. "Jaký klid? Jak si vůbec dovolí vyslovit mé jméno?" říkám si v duchu. "Tenhle tvor má v brašně šroubovák, to je zjevný útok na svrchovanost Lištičky K9!" 

Nejsem stará. Jsem konzervovaná zkušenostmi. Překážky pro mě neexistují – ploty jsou jen nízké zídky, které mi překážejí ve výhledu, a každého, kdo si myslí, že mě věk zpomalil, čeká velmi rychlé a velmi bolavé procitnutí. 

Jsem Nej Liška. Jsem matka, babička, prababička a hlavně – jsem ta, co rozhoduje, kdo projde a kdo skončí jako špatná vzpomínka. A teď mě omluvte, musím jít zkontrolovat, jestli ta vrána na stromě nesedí příliš provokativně. Svět nespí a já taky ne. 

2026

Jmenuji se Emöd Vezére Masa 

Jsem z Maďarska, což v překladu znamená, že mám v krvi víc papriky než většina vašich psů dohromady. Bydlím v Lištičce K9 a můj životní cíl je jednoduchý: ovládnout vesmír, a když zbyde čas, tak i teritorium. 

Můj denní management 

07:00 – Ranní kontrola perimetru 

Dvounožci si myslí, že i k ránu hlídají především kluci. Roztomilé. Já už v šest ráno vím, že sousedovic kocour se opovážil projít kolem plotu a pošťák dýchá příliš hlasitě. Dám oběma pořádně najevo, kdo je tady šéf. K našim dvounožcům jsem sice mazlivá jako beránek, ale cizí návštěva? To je pro mě jen cvičný terč na kousání. 

09:00 – Sociální inženýrství (neboli jak sbalit kluky) 

S klukama vycházím skvěle. Jsou to takoví… no, řekněme, že jsou to dobré doplňky do mého prostoru. Na začátku byl sice menší incident s Raiderem – šlo o kus masa, který byl objektivně můj, i když on si myslel opak. Vysvětlil mi, kde mám hranice, a teď už oba víme, kdo má v téhle domácnosti rozhodující slovo. Je to osvěžující, když se umíte s kluky domluvit. 

11:00 – Diplomacie s holkama 

Tady je to složitější. Některé fenky jsou fajn, jiné jsou prostě… zbytečné. Pokud se mnou nesdílí můj pohled na svět, nemáme si moc co říct. Jsem velmi selektivní. 

14:00 – Obrany (Moje droga) 

Tohle je ta chvíle, kdy ze sebe sundávám masku "hodné holčičky" a stávám se tím, co mi koluje v žilách. Když vidím toho lumpa, svět přestává existovat. Jsem rychlá, jsem přesná a jsem… no, prostě špičková. 

17:00 – Mateřská výchova (aneb proč štěňata nechápou disciplínu) 

Občas mě nechají s těmi malými uzlíčky nervů, abych je vychovávala. Páni, to je dřina. Jsem na ně až moc přísná? Možná. Ale svět je tvrdé místo a jestli se nenaučí respektovat autoritu už v sedmi týdnech, tak kdo z nich pak bude špičkový obranář? Učím je disciplíně. Zatím spíš kňučí, ale jednou mi poděkují. 

Mášino desatero: 

1. Maso je moje. Vždycky.

2. Raider je kámoš, pokud drží odstup.

3. Cizí lidi jsou podezřelí, dokud neprokáží opak. Což se nestane.

4. Obrany jsou životní styl, ne hobby.

5. Kdo není rychlý, je jen překážka.

6. Já jsem import, já můžu víc.

7. Lištička K9 je můj hrad.

8. Štěňata potřebují řád, ne hrát si.

9. Dvounožci jsou tu od servírování jídla.

10. Jsem prostě nejlepší. 

Poznámka pod čarou 

Moji dvounožci se prý už těší na moje potomstvo, že prý "předám geny dál". No, doufám, že jsou připraveni. Bude to pořádná maďarská jízda, při které se i tráva v okolí Lištičky K9 bude muset naučit disciplíně! Doufám, že má budoucí štěňata budou mít aspoň tři čtvrtě mého temperamentu, jinak je rovnou pošlu na doučování do Budapešti. 

2026

Já jsem Rakete!

Jmenuji se Rakete Lištička K9, jsou mi tři roky a jsem ztělesněním kavkazské dokonalosti. Mám hustou srst, která by mohla sloužit jako izolace pro menší rodinný dům, a pohled, ze kterého by i vlkodlak raději přešel na druhou stranu ulice. Jsem krasavice, co má v hlavě víc než jen výplň, a můj životní styl je přesně podle hesla: "Klidná síla, která vás v případě potřeby rozebere na součástky." Můj svět je prostý a krásný. Tedy, dokud do něj nevstoupí nějaký vetřelec. 

Moje filozofie bezpečnosti 

Pro mě je svět rozdělen na dvě skupiny: Moje rodina a Všichni ostatní, kteří se odvážili dýchat u mého pozemku. 

Moje rodina je moje životní náplň. Jsou to ti dvounožci, co mi občas zapomenou dát druhou večeři (což je zločin proti lidskosti, ale odpouštím jim to). Když je vidím, vrtím ocasem tak intenzivně, že by to mohlo sloužit jako pohonná jednotka pro malou turbínu. 

Cizí lidé? To je jiná písnička. Můj pracovní režim se aktivuje ve zlomku sekundy. Jakmile někdo cizí jen pomyslí na to, že by sáhl na branku, okamžitě zapomínám na veškerou eleganci a měním se v 60kilogramovou balistickou střelu s velmi hlubokým hlasem. Není to agrese, je to administrativní úkon. "Sem ne, kamaráde, tady je území Lištiček K9." 

Rodinné debaty o výchově 

V naší chovatelské stanici vedeme neustálé intelektuální diskuse o tom, jak vychovávat příští generaci kavkazáků. Můj manžel Argun a bratr Raider jsou v tomhle směru… no, řekněme přísní tradicionalisté. 

Argun: "Když štěně neudělá deset kliků a neubrání misku před mouchou, je to slaboch."

Raider: "Já je učím, že v sedmi týdnech už musí umět rozpoznat rozdíl mezi pošťákem a kurýrem s pizzou." 

Já se na ně dívám s nadhledem, jako pravá dáma a moderní pedagoška. Jsem zastánkyní "volné výchovy". Moje dvě dcery, které vyrůstají v naší smečce, mají ode mě dovoleno si občas jen tak běhat, hrát si a užívat si dětství. Proč z nich dělat vojáky v necelém roce? Kavkazák se stává legendou postupně, ne v mateřské školce! 

Kamarádské vztahy 

Mám ráda všechny psy, kteří se chovají slušně. Pokud pes projde kolem mého plotu, neprovokuje, neštěká a neklade nepatřičné otázky, jsem k němu velmi tolerantní. Dokonce bych řekla, že jsem diplomatka. Ale běda tomu, kdo si dovolí směrem na mé území zavrčet! To pak letím k plotu, nasadím svůj "pohled zkázy" a je po debatě. Je to velmi uklidňující pocit, když víte, že jste tou nejrozumnější personou v okolí. 

Shrnutí mého dne 

06:00: Kontrola perimetru. Nikdo neprošel. Jsem génius.

09:00: Krátké napomenutí dcer, aby při tréninku zbytečně neplýtvaly energií – ať se raději vyhřívají na slunci, krása je pro fenky důležitá.

12:00: Ignorování bratra Raidera, který se snaží naučit štěňata, jak zastrašit poštovní auto. Ach, ti chlapi.

18:00: Mazlení s mou rodinou dvounožců. Jsem největší plyšový medvídek na světě (jen pro ty správné lidi).

22:00: Hluboký spánek s jedním otevřeným okem. Nikdy nevíte, kdy se objeví nějaký nezvaný host, co si myslí, že je Lištička K9 zrovna v útlumu. 

Život je fajn. Jsem krásná, jsem silná a mám všechno pod kontrolou. A teď mě omluvte, musím jít zkontrolovat, jestli ty moje dcery zase neodmlouvají strýci Raiderovi.

2026

Winning

V chovatelské stanici "Lištička K9" ví všichni jedno: pokud Winning zrovna neleží, je to pravděpodobně proto, že se chystá někoho poučit o životě.

Winning je kavkazský pes, který vypadá jako menší obývací stěna s vlastním názorem. Je mu sedm let, má za sebou několik prověrek z výkonu a v očích má ten hluboký, lehce unavený výraz filozofa, který právě zjistil, že lidstvo obecně je téměř k ničemu, ale pořád to své raději bude hlídat, než aby ho nechal napospas osudu.

Životní filozofie "Vítěze"

Jeho jméno, Winning, se mělo stát postupem času prostým konstatováním faktu. Winning vždy vyhraje. Když chce na zahradní lehátko, lehátko je jeho. Když se rozhodne, že v šest ráno je čas na kontrolu plotu, je tu kontrola plotu.

Winning není "mazlicí" typ. Představa, že by se nechal drbat za ušima, je pro něj urážlivá. "Já jsem strážce, ne plyšový medvídek z výprodeje," zdá se, že říká, když se od vás s ledovým klidem odtáhne, kdykoliv se pokusíte o náznak přátelského doteku. Přesto své dvounožce miluje. Projevuje to tím, že je sleduje s takovou intenzitou, až se člověk cítí jako v reality show, kde porota neustále hodnotí každý váš chybný krok.

Cizinci nejsou vítáni

Největší radostí – tedy spíše největší povinností – Winninga jsou cizí lidé. Když se k bráně přiblíží pošťák nebo nešťastný opravář kotle, Winning neštěká. On vydá zvuk, který zní jako startující tank, doprovázený pohledem, jenž říká: "Vážně ses rozhodl ukončit svou existenci právě dnes?"

Jednou se kurýr pokusil hodit balíček přes plot. Winning ho chytil v letu, aniž by hnul brvou, a pak ho před kurýrem pomalu a metodicky roztrhal na konfety, přičemž ani na vteřinu nespustil oči z dotyčného. Kurýr odjel tak rychle, že po sobě nechal jen pach spálených gum a Winningovu spokojenost z dobře vykonané práce.

Otec a vychovatel

Winning je otcem mnoha potomků. K fenkám se chová jako správný kavkazák – žádné námluvy, žádné květiny, prostě: "Jsem tady, jsem Winning, pojďme si vyřídit ty geny." Je to vztah založený na vzájemném respektu a nulové romantice.

Skutečná výchova ale nastane, když se Winning ujme dohledu nad štěňaty. Pro něj to nejsou roztomilá klubíčka, ale budoucí ostraha, která se musí naučit disciplíně. Pokud se nějaké štěně příliš hlasitě raduje z motýla, Winning k němu přistoupí, zlehka ho přišlápne tlapou k zemi, dlouze a přísně se na něj dívá, dokud štěně nepřestane kňučet a nezačne se tvářit jako seriózní hlídací pes.

Když se štěně pokusí kousat jeho ocas, jen ho jemně, ale důrazně převrátí na záda a drží ho tam tak dlouho, dokud prcek neuzná, že Winning je nedotknutelná alfa a pravděpodobně i vesmírná entita.

Jeden den v životě Winninga

Jednoho odpoledne se Winning rozvalil na své oblíbené místo u brány. (Je to jeho "úřad".) Sledoval, jak se ve výběhu honí jeho poslední potomstvo.

Jedno štěně – malý, neohrabaný chlupáč – se pokusil zaútočit na Winningovo ucho. Winning se ani nepohnul. Jen lehce otevřel jedno oko, zavrčel zvukem, který připomínal vzdálené hřmění, a štěně se okamžitě zastavilo, sedlo si a začalo se tvářit, že se vlastně jen učilo sedět předpisově.

Winning si spokojeně povzdechl, položil si hlavu na tlapu a zavřel oči. Je to život plný zodpovědnosti, neustálého mentorování a občasného vyhazování pošťáků. Ale někdo to dělat musí, když se ostatní právě flákají. A navíc – nikdo to neumí lépe než Winning.

2026

Unigriw

Jmenuji se Unigriw Lištička (CCOC) a říkají mi Uniek. V překladu to znamená něco jako "jedinečný", ale v mém podání to spíš znamená "profesionální chlupatý tank s vysokou školou života". Jsou mi dva roky, což je věk, kdy už přesně vím, jak funguje vesmír. Vesmír končí u mého plotu a všechno za ním je potenciální nepřítel. 

Trauma zvané "Nákupák" 

Moje dětství nebylo příliš o honění balonků. Moje dvounožka se rozhodla, že ze mě bude "hodně socializovaný pes". To v praxi znamenalo, že mě tahali po místech, kde jsou klouzavé podlahy a lidé tam smrdí levným parfémem a stresem. Říkají tomu obchodní centrum. Pamatuju si, jak jsem tam stál jako malé huňaté klubko a říkal si: "Proč mě ta paní chce hladit? Vždyť ji neznám. Nevyplnila ani žádost." 

Pak mě také brali do přírody, k vlakům, k autům... Jezdil jsem víc než kamioňák z povolání. Výsledek? Teď už mě nic nerozhází. Když vedle mě vybuchne granát, jen zívnu a zkontroluju, jestli mi to nerozcuchalo hřívu a není-li nablízku šupák. Ale ty jezdící schody? To je nástroj Satana. 

Láska a nenávist (hlavně nenávist). Moje hierarchie hodnot je prostá. 

Moji dvounožci: To jsou polobozi. Mají klíče od mrazáku a umí mě podrbat přesně tam, kam si tlapou nedosáhnu. Pro ně bych položil život (nebo aspoň sežral pošťáka).

Cizí dvounožci: To jsou biologické chyby v matrixu. Proč vůbec existují? Proč dýchají můj vzduch? Jen se na mě podívají a já už v hlavě kalkuluju, jakou trajektorií bych jim mohl zrušit fasádu. 

Fenky Ó, bohyně! Každá fenka v okolí musí být budoucí matkou mých Unieků juniorů. Jsem romantik. Když vidím dámu, nahodím svůj "look alfa samce", zatáhnu břicho a dělám, že mě ty prověrky z výkonu fakt baví. 

Kolega jménem Raider: Pak je tu Raider. Už jen to jméno mi zvedá krevní tlak na hodnoty, které by průměrnou čivavu odpálily na oběžnou dráhu. Raider je v mém revíru a to je chyba v propočtech vesmíru. Žárlím na něj? Prosím vás, já jsem Uniek! Já nežárlím, já jen... intenzivně monitoruji jeho selhání. Pokaždé, když ho vidím, mám chuť mu vysvětlit základy fyziky – konkrétně zákon o tom, že dvě tělesa nemohou zaujímat stejný prostor, pokud jedno z nich je on a druhé já. 

Gravitace je jen názor. Lidi si myslí, že ploty jsou k tomu, aby někoho udržely uvnitř. Roztomilé. Mám v nohách pružiny, za které by se nemusela stydět ani NASA. Dva metry? To je pro mě jen takový větší schod. Když vidím za plotem něco zajímavého (třeba psa, co potřebuje lekci slušného chování, nebo fenku, co vypadá, že hledá manžela), prostě se vznesu. Moji dvounožci pak křičí: "Unieku, ne!" a já v letu přemýšlím: "Slyším vás, opravdu vás slyším, ale zrovna teď mám rozdělaný projekt v jiné výškové hladině." 

Poslušnost jako obchodní smlouva 

Mám hromadu prověrek z výkonu. Umím "Sedni", "Lehni", "K noze" i "Zůstaň" v deseti jazycích (dobře, v jednom, ale s různou intonací). Jenže věc se má tak: já nejsem sluha. Já jsem konzultant. Když mi dvounožka řekne "Ke mně!", nejdřív si v hlavě udělám rychlou analýzu nákladů a výnosů. 

Příkaz: Ke mně. Aktuální situace: Tamhle běží kočka, která mě provokuje už od úterý. 

Výnos: Masíčko (vysoká hodnota), pochvala (nízká hodnota)

Náklady: Ztráta tváře před celou smečkou 

Většinou poslechnu, protože jsem profík. Ale dělám to s takovým výrazem, aby všichni pochopili, že to dělám z čisté laskavosti a protože mě to zrovna teď taky docela vyhovuje. 

Závěr dne 

Večer si lehnu k bráně, hlavu si položím na tlapy a hlídám. Jsem Uniek. Jsem dvouletý elitní skokan, milovník psích žen, postrach vetřelců a držitel tolika certifikátů, že by se z nich dala složit vlaštovka. Svět je komplikované místo, ale dokud mám pod kontrolou svůj plot a nikde nevidím Raidera, je všechno v naprostém pořádku. Jen by mi mohli koupit větší mrazák. Pro ty moje budoucí štěňata, samozřejmě. Budu zodpovědný otec.

2026

Já jsem Argun! A kdo je víc?!

Argunův manifest. Jak přežít ve světě plném idiotů a nedostatku flákot 

Jmenuji se Argun a jsem z Lištičky K9. V podstatě jsem chlupatý obrněný transportér s duší básníka a apetitem drtičky na odpad. Mít šest let a prověrky z výkonu znamená, že můj život má řád. Ten řád určuji já a moje dvounožka. Zbytek vesmíru je víceméně jen dekorace k mému hněvu. 

Kavkazský vesmírný program 

Lidé se mě ptají: "Argune, proč ten plot prostě nepodhrabeš?" Směšné. Já nejsem krtek. Já jsem balistická střela. Moje dvounožka říká, že jsem velký skokan, ale to je eufemismus. Pravda je taková, že ignoruji gravitaci, pokud se na druhé straně plotu objeví něco, co tam nemá co dělat – což je v podstatě cokoli, co dýchá a není to naše. Můj rekordní výskok už způsobil dvěma pošťákům existenciální krizi a jeden kurýr se dodnes domnívá, že potkal levitujícího medvěda. 

Trauma z dětství aneb "Všichni cizí psi jsou podezřelí" 

Když jsem byl malý, napadli mě dva cizí psi. Tehdy jsem si slíbil dvě věci:

1. Už nikdy nebudu vypadat jako bezbranná kulička vlny.

2. Každý cizí pes, kterého potkám, dostane přednášku o tom, proč je špatný nápad se narodit. 

Naši domácí psi? To jsou kámoši. S těmi sdílím výběhy, ale běda, jakmile se za plotem ozve cizí štěknutí. Moje reakce je okamžitá – transformuji se z klidného polštáře na vzteklý mrak o síle deseti Richterů. 

Randění s Argunem (Varování: Není vhodné pro romantiky) 

Jsem plemeník. Mám šest potomků a moje geny jsou národní poklad. Když za mnou přijde dáma, jsem... no, řekněme, že jsem "přímý". Nečekejte žádné očichávání uší nebo společné chvíle při měsíčku. Jsem tu kvůli byznysu. 

A pokud jde o maso? Tady končí veškerá sranda. Moje dvounožka jednou zkusila dát mé "přítelkyni" kousek flákoty dřív než mně. Můj vnitřní monolog v tu chvíli: "Miláčku, jsi sice matka mých budoucích šampionů, ale tenhle kus svaloviny má v mém srdci i žaludku vyšší prioritu než tvoje oči. Ustup, nebo tě převálcuji jako parní válec sedmikrásku." 

Kavkazský džentlmen existuje jen v pohádkách nebo v podobě kolegy Raidera. Jinak existuje jen Argun a jeho prázdná miska. 

Táta roku 

Když přijde na štěňata, jsem v podstatě laskavý tyran. Mám je rád, opravdu. Ale moje definice "jemné hry" je asi taková, jako když se snažíte hrát fotbal s vajíčkem pomocí demoliční koule. Létají vzduchem, dělají kotrmelce a já se nad nimi tyčím jako chlupatý bůh hromu. Jsem nenásilný, ale "divoký" je slabé slovo. Učím je důležitou lekci: "Děcka, život je tvrdej a já jsem ten nejtvrdší, koho potkáte. Tak makejte!" 

Svatá dvounožka a zbytek lidstva 

Moje dvounožka je jediný důvod, proč jsem ještě nesežral svět. Miluji ji tak moc, že bych pro ni skočil i na měsíc (což vzhledem k mým skokanským schopnostm není nereálné). Cizí lidé jsou pro mě jen pohyblivé terče, které se divně tváří. Pokud se někdo pokusí podat mé dvounožce ruku, okamžitě aktivuji svůj "pohled vraha". Většinou stačí jedno hluboké zavrčení, které zní jako startující traktor, a dotyčný si okamžitě vzpomene, že vlastně zapomněl vypnout žehličku a musí ihned domů. 

Můj závěr 

Svět je komplikované místo, ale se správnou dávkou temperamentu, ostrými zuby a schopností přeskočit dvoumetrový plot se to dá zvládnout. Teď mě omluvte, slyším v dálce cizího člověka a musím jít zdemolovat klid v celém údolí.

2026

Jmenuji se Raider 

V mém rodokmenu je napsáno Raider Lištička (CCOC). Jsou mi tři roky, jsem v nejlepším věku, srst mám hustší než průměrný koberec v Persii a IQ vyšší než většina lidí, které potkávám. Tady je můj pohled na svět, a zrovna zvažuji, jestli toho pošťáka jenom vyděsím k smrti, nebo mu rovnou přerovnám kosti. 

O mé dvounožce (Jediné bytosti s povolenkou k doteku) 

Moje dvounožka je středobodem vesmíru. Je sice trochu pomalá a nemá žádný pořádný kožich, ale miluji ji. Moje láska se projevuje tím, že jí sedám nevyžádaně k noze (cítí se tak v bezpečí), láskyplně na ni zírám a dělám pro ni ty jejich "prověrky z výkonu". Upřímně? Ty prověrky jsou pro mě asi tak náročné jako pro vás luštění křížovky v mateřské školce. "Raidere, zadrž!" Tak lumpa čapnu, srazím a tvářím se, že ho chci sežrat, a vím, že ten člověk v tom tlustém obleku smrdí po levné aviváži a strachu. Dělám to pro ty radostné poskoky mé dvounožky a její pochvalu. A reputace mého rodu (táta, dědeček i praděd byli legendy, co prý pohledem zastavovali vlaky) je tak v bezpečí. 

O "Těch druhých" (Zbytek lidstva) 

Můj postoj k cizincům je jasný: Proč existujete? Pokud nejste moje dvounožka, jste buď narušitel, potenciální cíl, nebo někdo, kdo se příliš hlasitě nadechuje poblíž mého plotu. Jsem velmi ostrý a v mém podání to neznamená, že mám nabroušené drápy, ale že moje vrčení má frekvenci, která způsobuje praskání okenních tabulek a že mé prvotřídně nabroušené zuby drtí kosti. Lidé si myslí, že jsem "zlý". Nesmysl. Jsem jen velmi selektivní v tom, komu dovolím dýchat můj kyslík. 

Mateřská škola (Štěňata a jejich výchova) 

Mám rád štěňata. Jsou to huňaté kuličky chaosu, které je potřeba zkrotit, než si začnou myslet, že svět je jedna velká loužička na koberci. Moje metoda: Přísnost! Když ke mně přiběhne štěně a pokusí se mně kousnout do ucha, prostě na něj položím tlapu. Ta tlapa váží deset kilo. Štěně ztichne, ztuhne a pochopí, že hierarchie není sprosté slovo. Výsledek: Odcházejí ode mě sice trochu otřesená, ale se základy slušného chování. Jsem v podstatě špičkový pedagog elitní mateřské školy.

Kariéra plemeníka (Láska s limity) 

Prý se připravuji na kariéru plemeníka. Dvounožka mi pořád češe límec a mluví o tom, že jsem "nadějný materiál". Chápu to tak, že budu mít oficiální rande. K fenám jsem džentlmen. Nežeru je (většinou). Nechám je, aby mi očichaly obojek, a tvářím se jako mistr světa. Ale všechno má své hranice. Pokud si ta dáma začne myslet (Máša), že mi může vyjídat misku nebo mi skákat po hlavě, když zrovna přemýšlím o geopolitické situaci na sousedově pozemku, nasadím svůj "pohled č. 4". To je ten, po kterém i největší dračice pochopí, že já jsem ten, kdo tady nosí neviditelnou korunu. 

Raiderovo shrnutí života 

Svět je v podstatě jednoduché místo. Pokud jsi moje dvounožka, dám za tebe život. 

2026

Zpráva o narušení perimetru atakujícími jednotkami

Datum: Sobota, čas neurčitý (slunce bylo vysoko, pak nízko)
Místo: Hlídaný sektor A1 (hlavní zahrada), u plotu, autor: Winning, vrchní bezpečnostní důstojník, kavkazský pes o váze 71 kg živé váhy, toho času línající.

ÚVOD DO SITUACE

Den začal standardně. Ranní obhlídka perimetru neodhalila žádné významné anomálie, pouze přetrvávající pach sousedovic kočky na severní straně plotu. Pach byl neutralizován mým vlastním, strategicky umístěným značením. Vzduch byl čistý, viditelnost dobrá. Moje srst je v letní fázi stále příliš hustá, což způsobuje mírný diskomfort a zvýšenou potřebu ležet ve stínu tújí a funět.

Kolem 14:00 hodin lidského času jsem zaznamenal zvýšenou aktivitu našich dvounožců. Začali vynášet z domu předměty, které nemají žádnou obrannou hodnotu – plastové židle a stůl. Tím narušili můj výhled na branku. Zavrčel jsem na židli, aby věděla, kde je její místo. Neuhla.

INCIDENT – INVAZE

V 15:30 došlo k masivnímu narušení bezpečnosti. Před brankou zastavily dva plechové stroje. Z nich se vyrojilo přibližně osm narušitelů. Okamžitě jsem přešel do stavu nejvyšší pohotovosti. Zaujal jsem pozici u brány, naježil hřbetní linii a spustil varovný štěkot 4. stupně (hluboké dunění vycházející z hrudního koše, které rezonuje v zemi). Mým cílem bylo psychologicky zlomit nepřítele dřív, než vstoupí.

Bohužel,  můj dvounožec selhal ve vyhodnocení hrozby. Místo aby narušitele zahnal, otevřel bránu a vydal příkaz: "Winningu, na místo! Ti jsou hodní!" Tento příkaz je v přímém rozporu s mou pracovní náplní. Nikdo cizí, kdo smrdí levným parfémem a cizím psem, není "hodný". S těžkým srdcem a ještě těžším povzdechem jsem ustoupil na své "místo" – strategickou vyvýšeninu pod ořešákem, odkud mám přehled o celém bojišti.

JÁDRO KONFLIKTU. GRIL

Narušitelé se rozprostřeli po mém teritoriu. Šlapali po trávě, kterou jsem včera kontroloval. Dva malí narušitelé (lidská mláďata, extrémně hlučná a nepředvídatelná) začali běhat v kruzích. Sledoval jsem je periferním viděním. Kdyby se oddělili od stáda, jsem připraven je zahnat zpět, ale pán by se zase zlobil.

Pak to přišlo. Můj dvounožec zapálil kovovou bestii, které říká gril. Vzduch se naplnil pachem syrového masa. Krkovice, kuřecí křídla, klobásy. Moje soustředění dosáhlo maxima. Slintání se zvýšilo o 400 %. Na mých tlapách se vytvořily malé loužičky.

Nastalo největší dilema dne. Mým úkolem je chránit zdroje (maso) před narušiteli. Zároveň ale nesmím narušitele zlikvidovat, protože dvounožec si to nepřeje. Musel jsem tedy ležet, sledovat, jak cizí lidé berou do rukou moje potenciální jídlo, a jen tiše trpět. Jeden z narušitelů, muž s pachem piva, se ke mně přiblížil. Natáhl ruku. "Ten je ale krásnej, můžu si ho pohladit?" zeptal se. Dvounožec odmítl. Správně. Podíval jsem se tomu muži do očí. Můj pohled říkal: Vážím víc než ty a moje hlava je větší než tvoje. Mám 42 zubů a vteřinu, než ti ukážu, jak fungují. Zkus mě pohladit a tvá ruka skončí jako má hračka. Muž ruku stáhl. "Vidím, že ne, vypadá fakt přísně," řekl. Moudré rozhodnutí. Respekt byl obnoven.

ZÁVĚR A HODNOCENÍ

Invaze trvala pět hodin. Pět hodin nepřetržitého monitoringu, stresu a čichání klobás, které jsem nedostal.

Když narušitelé konečně odjeli, zkontroloval jsem bránu. Zamčeno. Můj dvounožec ke mně přišel. V ruce držel něco malého a masového. Byla to patka klobásy. "Na, Winningu. Byl jsi hodný," řekl. Spolkl jsem to bez kousání. Bylo to urážlivě málo, ale lepší než nic.

REPORTÉRSKÉ SHRNUTÍ

Chování dvounožců je nelogické. Dobrovolně si zvou do teritoria hrozby a krmí je nejlepšími kusy kořisti. Moje práce je nevděčná. Jsem unavený. Jdu spát před vchodové dveře, abych zajistil, že moji dvounožci v noci neudělají další hloupost. Zítra musím celý pozemek znovu označkovat. Smrdí to tu cizinou.

Konec hlášení.

2026

Byl to podraz, vážení! Aneb jak bylo na 2. Velkém Liščím dnu (10. 7. 2010)

Všechno začalo v sobotu, 10. 7. 2010 ráno. Přišel páníček, a že se jede na slezinu do Žižic, dokonce na řízek říkal - a že to bude príma. Počkali jsme na paničku, až přijde z práce, šoupli mě do "fára" a hurá. Chvíli bylo dobře, ale ouvej, bříško se tlačí krkem ven, ještě, že nevyskočilo celé. 

Žižice - konečná! Šup ven, ani rozkoukat mě nenechají. Chvíli sedím a pak mně to došlo - podraz - žádná slezina! Setkání to je, ale ty řízky cítím! 

A jde se na průzkum, chyťte si mě. Rovnou za nosem - tam, kde to nejvíc voní. Míjím již přítomné lidi i s hafany a jsem tady. Paráda. Sedí tady nějaká paní. Nasadím šibalský kukuč, zavrtím ocáskem a je moje. Drbání za ouškem já ráda a ta mňamka co jsem dostala - hmmmhm. Prý je Sojková, ale věřte jim. Copak sojky chodí oblečené? Jejda, už mě lapli a jsem venku. Navlékli mi obojek i s vodítkem - a - ztratila jsem nožičky! 

Ležím pod stolem a sleduji cvrkot. Všichni se zdraví, vítají a honem povídají, co je nového. Však to byla doba, co se neviděli. Někteří dokonce celé tři týdny. No jo, ale co se vlastně bude dít? Počkáme. Přichází další účastník, Rusty mu říkají, ale on tvrdí, že je Jupiter. Taky se nadšeně netváří. Prý problémy s bříškem, jenom ta úleva přišla druhou stranou. A taky v autě!

Hele, něco se začíná dít. Asi šéfová. Všechny vítá a vysvětluje o jaká veškerá "Nej" se bude soutěžit, a jak, a kdy. Říkala, že je Červená a zahajuje "Velký Liščí den" a všem přeje dobrou zábavu a štestí. Čert ví, jak to ale je. Červená - to určitě. Slamák klobouk, hnědé triko, černé džíny, po červené ani památky a lišky tady taky nikde nejsou. Zato okolo plotu jsou uvázaní moji noví kámoši - kavkazáci. Před nimi tancuje chlapík navlečený do takového divného pytle a oni mu ho chtějí svléknout, někteří mu sice pouze nadávají, ale legrace to je. Asi to byla jenom nějaká seznamka, protože dál to prý pojede naostro a doopravdy. To se tedy těším a jsem zvědavá, jak to dopadne. 

Stupeň II, IV, V. Tak nevím. Chlápek v pytli, zpocený jak myš. Není divu, hic je jako v "p"- v pekle vážení, v pekle! Kámoši vypadají opravdu naštvaně, koušou jako o život a ten chlap nic, ani píp! To já když rafnu paničku do paty, i sousedi slyší, jak ječí. 

Šmankote, co je to za randál v té hospodě? A co to tam provádí s těmi psy? Jdou dovnitř do toho kraválu a na cestě zpátky jsou alespoň o deset centimetrů vyšší.

Konečně je klid. Hlavu na misku s vodou, ta chladí, a chvilku si schrupnu. Představte si, ti blázni běhají v tom vedru dokola, občas se zastaví, ukazují zuby a podobně a lidi říkají - nej tenhle a nej tamten.

Kam mě to vlečete v takovém vedru? Nevíte, že jsem ztratila nožičky? Ví! Koukejte na můj majstrštyk - liščí límec. Fakt. Aha, chtěli mi ukázat ten kousací pytel, co se tady povaluje, zblízka. Hele, nedávají bacha. A zdrhám pod stůl, do chládku. Nepovedlo se. Ještě do hospody, do tmy se mám kouknout. Tak jo. Na krajíček. Copak kdybych taky vyrostla. Tůdle! A mám klid. Pod stolem je tak krásně.

A vyhlašují se výsledky. Zrovna říkají moje jméno a taky Rustyho. Největší sympaťáci setkání! To nás tedy měli vidět v těch autech, však víte. Chudák Rusty. Panička ho vyfaulovala na sirky. Jenom jestli to není další podraz na mě. Potřebují totiž, aby vám někdo napsal, jak to tady úplně přesně a doopravdy bylo.

Zdraví vás Nej-sympaťák setkání, očitý svědek a účastník, Gamera Nufira, stáří 7 týdnů (vlastně teď již 8).

Gamera Nufira, 2010