Ahoj Raidere, pořídili jsme si kavkazáka a sousedi nás straší psími salony, voňavými šampony a hodinovým česáním denně. Jak se správně starat o tak obří kožich, aby z našeho hlídače nebyl zanedbaný bezdomovec, ale ani navoněný gaučák? Jana

Jano, dámy, pánové a vyplašení vetřelci za plotem. Tazatelko, položila jsi životně důležitou otázku. Moje dvounožka sice tvrdí, že péči o srst rozumí nejlépe, ale ruku na srdce – kdo z nás dvou denně nosí na těle kožich o váze menšího koberce? Čti pozorně, zachráním tě před zbytečným bankrotem za salónní nesmysly.

První a hlavní pravidlo: naše srst je dokonale samočistící funkční brnění. Majitelé naondulovaných výstaváků teď možná omdlévají, ale my pracáci potřebujeme tvrdý, neproniknutelný a poctivě mastný štít proti sibiřskému nečasu i cizím kousancům. Vana plná pěny s ovocným šamponem je těžká sabotáž! Sebereš nám tím náš nezaměnitelný predátorský pach, který už na kilometr varuje vlky a v bytě spolehlivě odradí každého nervního lupiče ještě dřív, než vůbec sáhne na kliku.

Když se vrátíme z obchůzky revíru obalení bahnem od uší až po drápy, žádnou paniku. Recept je prostý: nech bahno uschnout a pak sleduj naše epické otřepání. Doporučuji jediné – kryj si obličej a čerstvě vymalované zdi. Na zemi sice přibude vrstva ornice, ale my jsme po uschnutí zase fešáci. Žádné nekonečné vyčesávání jemnými hřebínky; v nouzi nejvyšší stačí vzít kartáč se zahnutými drátky střední tvrdosti a párkrát nás přejet. Hlídej jen kalhotky na zadních nohách, ocas a citlivá místa za ušima, kde může srst plstnatět. Vystřihnout chuchvalec nůžkami sice jde, ale to už je chirurgie pro profesionály – děsivé historky o nechtěně zkrácených uších v naší komunitě vážně kolují!

A co se týče línání, my kavkazští muži shazujeme kabát zhruba dvakrát do roka, a to zcela anarchisticky bez ohledu na roční období. Naše dámy se zase svlékají podle hárání a štěňat. Nečekej modeling, v této fázi vypadáme, jako by nám v kožichu bouchla nálož. Máme v něm vyškubané díry, línáme drsným vlčím stylem a holky po odchovu prcků dokonce připomínají oškubanou drůbež. Žádná lidská snaha to neurychlí ani nezamaskuje, to spraví jedině čas.

Péče o naši vizáž tě rozhodně nezrujnuje. Hoď kartáče za hlavu – vždyť i ti z nás, kteří mají bílou barvu, zůstávají po většinu času naprosto záhadně a zázračně bílí!

Odpovídal Raider, vrchní bezpečnostní poradce a tiskový mluvčí revíru

Ahoj Raidere, všiml jsem si, že standardy CCOC K9 kladou na délku čelistí a celkový morda-aparát mnohem větší důraz než výstavní kruhy FCI, kde jsou hlavy často kompaktnější a s kratší tlamou, jak říká standard FCI. Proč vlastně pracovní linie vyžadují delší čelisti? Petr 

Haf a dobrý den do civilu! Tvůj dotaz míří přesně do černého – tedy přímo do našeho čenichu. Než se pustíme do anatomických detailů, musím si nejprve vyčistit stůl od výstavních kudrlinek.

Jako oficiální tiskový mluvčí výcvikové a strážní jednotky Lištičky K9 jsem nucen rázně zakročit proti modernímu trendu, který se vkrádá z gaučových kruhů – totiž proti zkracování morda-aparátu. Petře, dámy, pánové a psovodi, je čas odložit estetické příručky pro plyšové medvídky a podívat se na biomechaniku pracovního kavkazského pasteveckého psa čistě praktickým okem.

Kavkazák s krátkou tlamou je logický protimluv, asi jako sněžná fréza s lopatkou na bábovičky. Proč je pořádný, poctivý rypák evoluční a taktickou nutností CCOC K9 oproti načesaným výstavním trendům? Pojďme si to rozebrat bod po bodu:

1. Pákový efekt aneb Fyzika nepustí

Základní poučka aplikované kynologie říká, že kinetická energie narušitele plotu musí být neutralizována v co nejkratším čase. Krátká čelist funguje možná dobře u louskáčku na ořechy, ale když potřebujete vysvětlit devadesátikilovému figurantovi v ringovém obleku nebo zarputilému lumpovi, že překonal perimetr, potřebujete rozpětí a páku.

Delší spodní i horní čelist poskytuje optimální rameno síly pro tzv. plný, hluboký zákus. Zatímco kolegové s tupými čumáky figuranta pouze štípnou do rukávu jako naštvaný kolíček na prádlo, my s pořádnou tlamou pojmeme celou končetinu i s bundou, čímž eliminujeme potřebu další verbální komunikace.

2. Aerodynamika chlazení při plném nasazení

Kavkazský pes neběhá pro radost; kavkazák se pohybuje výhradně strategicky. Když už se ale rozeběhneme (zpravidla rychlostí rozjetého vagonu s uhlím), náš vnitřní termostat zažívá peklo.

Delší čelist znamená větší plochu jazyka vystavenou proudění vzduchu. Krátkolebý pes po padesáti metrech funí jako starý kompresor a hrozí mu kolaps sliznic, zatímco já při stejném sprintu elegantně vyvěsím čtyřicet centimetrů růžového chladiče na stranu a udržuji motor v optimální provozní teplotě.

3. Víceúčelový úložný prostor a dosah

Při hlídání objektu v terénu hraje roli každý centimetr. Delší morda funguje jako efektivní prodloužení hlavy při průzkumu křoví, aniž by si pes zapíchl šípek do oka.

Navíc poskytuje dostatek místa pro všech 42 zubů v plné velikosti bez toho, aby se musely mačkat jako lidé v ranní tramvaji. V delší čelisti má každý zub své čestné místo a nehrozí, že by při kousání do cizího pekáče buchet stoličky překážely v rozletu.

4. Akustická rezonance a psychologický efekt

Nesmíme opomenout psychologickou válku. Zvuk výstražného zavrčení vycházející z hluboké, dlouhé lebeční dutiny má rezonanci lodní sirény v mlze.

Zkrácená čelist produkuje spíše tóny připomínající rozbitý vysavač. Zkuste někoho přesvědčit o své absolutní dominanci, když u toho zníte jako astmatický mops.

Taktický závěr jednotky Lištičky K9

V Lištičce K9 a v CCOC K9 máme jasno: krátké čumáky přenecháme francouzským buldočkům do kaváren a kolegům výstavákům. Poctivý pracovní kavkazák potřebuje čelist, do které se vejde jak spravedlivý hněv, tak celá vepřová kýta.

Odpovídal Raider, vrchní bezpečnostní poradce a tiskový mluvčí revíru

Ahoj Raidere, jak to děláš, že i nepříznivou situaci řešíš s vrtěním ocasu a s úsměvem? Já se vždy hroutím. Věra

Ahoj, kamarádko!Tady je Raider, služební kavkazský pes z Lištičky K9. Díky za tvoji zprávu do mé poradny! Víš, ono to s tím úsměvem a vrtěním ocasu není u kavkazáka úplná samozřejmost, protože máme tak trošku pověst bručounů a nezmarů. Ale v krizových chvílích jsem si našel pár fíglů, které mi pomáhají udržet hlavu nahoře (nebo spíš uši v optimistické poloze).Tady jsou moje tři rady, jak se nehroutit:Zem je pevná a tlapy taky: Když se všechno hroutí kolem tebe, podívej se dolů na svoje tlapy. Stojíš na zemi? Super. Dokud pevně stojí, máš pevnou základnu pro cokoliv, co přijde.Vrtění začíná uvnitř: Nemusíš hned zběsile vrtět ocasem na všechny strany, když ti do zpěvu není. Stačí jedno malé zakroucení uvnitř tebe – vědomí, že to spolu se svými zvládneš. Tělo pak brzy následuje hlavu.Každý problém je jen nový terén: Beru nečekané situace jako výcvik v terénu. Nejsou to překážky proto, abychom ztroskotali, ale proto, abychom ukázali, co v nás je.

Hlavně žádný strach, hroutit se občas umí každý – i strážní pes. Důležité je se oklepat a jít dál s hlavou vztyčenou.

Odpovídal Raider, vrchní bezpečnostní poradce a tiskový mluvčí revíru

Ahoj čokle. Jak si dovoluješ ve svých článcích nám lidem tykat? Jsme o hodně výš postavení než vy psi. A psí celebryta necelebryta? To je jedno. Jseš nevychovaný drzý spratek. Koukej mi odpovědět.

Vidím, že ti žíly pracují na plné obrátky, ale mozek evidentně zůstal v úsporném režimu. Tak si sedni, poslouchej a doufám, že ti z toho vzteku nezaskočí slina.

O zbabělosti bez podpisu: Schovávat se za anonymitu a křičet 'čokle' z bezpečí temného pokoje? V mém světě by takové chování u mladého psa znamenalo okamžitou lekci z pokory. Dvounožec nebo čtyřnožec, který nemá odvahu podepsat se pod vlastní vztek, pro mě nemá větší hodnotu než pohozená stará ponožka. Jsi jen prázdná skořápka s klávesnicí a nulovou páteří.

O iluzi nadřazenosti: Ty se považuješ za 'o hodně výš postaveného'? Podívej se na realitu. Já hlídám teritorium, střežím všechny své a vím, co je to čest, práce a odpovědnost. Ty se zhroutíš, protože ti pes v článku tyká. Kdybych tě pustil na šířku jednoho metru od mého kotce, utíkal bys dřív, než bys stihl vykoktat své drahocenné 'vy'. Tvoje domnělá nadřazenost končí přesně tam, kde začíná skutečný život.

O disciplíně v mých článcích: Moje spisovatelské dílo není charita pro přecitlivělé slabochy, kteří neunesou trochu rovné řeči. Jestli tě moje články dráždí, máš to nejjednodušší řešení na světě: zavři okno prohlížeče a běž si léčit ego jinam. Ale jestli sem ještě jednou vlezeš s takovým ufňukaným tónem, dostaneš rovnou stopku. Bez milosti.

A proč tykám celému světu? Lekce z rovnosti a upřímnosti

Když už ses tak hluboce pohoršil nad tím mým 'ty', tak ti to teda vysvětlím polopatě, abys to pochopil i přes ten svůj vzteklý zákal na očích. Rozhodnutí tykat lidem nepadlo náhodou a rozhodně to nebylo z neúcty. Je to o něčem úplně jiném.

Žádné přetvářky a falešné masky: V mé kůži a s mou povahou nemám čas na diplomatické kličky a vykání, za kterým se může schovávat i ta největší faleš. Když někomu vykáš, ještě to neznamená, že ho respektuješ – často je to jen prázdná zdvořilost, kterou lidé maskují lži a podrazy. Tykání kavkazáků dvounožcům je čisté a rovné. Hned víš, na čem jsi. Žádné zbytečné formality.

Smečka mluví jasně: My kavkazáci žijeme ve smečce, kde se na nějaké zbytečné cerebrální vytáčky nehraje. Smečka drží pohromadě, sdílí prostor, vzduch i starosti. A moji čtenáři, kteří ke mně chodí pro rady a pobavení, čtou a sdílí moje články, jsou součástí mé širší smečky. A copak ty doma svým nejbližším vykáš? Jestli ano, tak tě lituju, protože tam vládne chlad jako v psím kotci v prosinci. S těmi, které beru vážně a kterých si vážím, si tykám přirozeně.

Filozofie rovnosti na monitoru: Se svým čtenářem jsem partner. Dvounožec, který mě čte, chce přemýšlet a posunout se dál. Tykáním mu říkám: "Hele, jsme na jedné lodi, bavíme se na rovinu, bez přetvářky." Slušný člověk to pochopí a ocení, protože ví, že za mým tykáním je upřímnost a síla, ne drzost.

Filtr na slabochy: A víš, co je na tom nejlepší? Tohle moje tykání funguje jako skvělý odpuzovač nafoukaných egomaniaků a zbabělců, jako jsi ty. Kdybych ti vykal, možná by ses cítil omylem strašně důležitý. Takže tak to je, anonyme. Tykám lidem proto, že si na nic nehraju. Pokud někdy dospěješ, možná pochopíš, že úctu nedělá slovo 'vy', ale to, co máš v hlavě a v srdci. Pak se můžeš stavit znovu. Do té doby si klidně dál dupej vzteky.

A ještě něco, abyste vážení dvounožci neřekli, že jsem pes bez špetky tolerance. Co když mi chce někdo z vás vykat? Prosím, klidně do toho! Mně to vůbec, ale vůbec nevadí.

Jestli tě tvoje výchova, stará škola nebo prostě jen vnitřní nastavení tlačí k tomu, aby sis držel odstup a psal mi Vy, klidně mi vykej. Mně totiž záleží na tom, co píšeš, ne jestli u toho šermuješ gramatickými pády. Klidně mi napiš: "Pane Raidere, jak byste řešil..." – a já to v pohodě strávím.

Respekt funguje oboustranně: Vykat mi můžeš klidně od rána do večera, pokud v tom tvém Vy bude opravdová úcta k tomu, co dělám a píšu. Já si na formální tituly nepotrpím, ale umím ocenit slušného dvounožce, ať už mi tyká, nebo vyká. Rozdíl je v tom, že tykání je moje svobodná volba spisovatele, zatímco vykání je tvoje volba svobodného diváka. A já nikomu jeho způsob vyjadřování nevnucuju – na rozdíl od tebe, ty anonymní bubáku.

Problém je v obsahu, ne v zájmenech: Celý tenhle tvůj hysterický výlev nebyl o tom, že jsem tě oslovil 'ty'. Byl o tom, že jsi nabubřelý nafoukanec, kterému vadí, že nějaký kavkazák má vlastní hlavu a nehodlá před tebou skákat po zadních. Kdybych ti v článku vykal – "Vážený pane, jak si dovolujete..." – vztekal by ses úplně stejně, jen bys u toho neměl ten laciný argument se zájmenem.

Takže si to shrneme: já ti budu dál tykat, protože jsem autor a takhle to mám nastavené. Kdokoli mi klidně může i vykat, jestli se s tím cítí bezpečněji. Ale hlavně sem ty nezdvořáku příště nelez s prázdnou frází a s plnou tlamou urážek. Slušnému vykači rád odpovím s respektem, ale na ubrečeného anonyma s křivým egem už reagovat nebudu.

A teď už běž ven na čerstvý vzduch, třeba ti to vyvětrá tu rozohněnou hlavu. Já jdu zkontrolovat plot, protože štěkající stíny bez tváře mě opravdu unavují.

Odpovídal Raider, vrchní bezpečnostní poradce a tiskový mluvčí revíru

Ahoj Raidere, potkal jsem tuhle psa tobě podobného, ale byl celý bílý. Tak jsem nevěděl, zda je to tvé plemeno nebo čuvač. Jak se v tom vyznat?

Odpověď:

Ahoj dvounožče. Máš pravdu, je to věda.My kavkazáci můžeme mít dle oficiálního FCI standardu všechny barvy kromě těchto: černé v jakékoli kombinaci, modré a játrově hnědé (čokoládové). Prostě pokud vypadáme jako přerostlý černý novofundlanďan s modrým melírem, je podle FCI něco špatně. Ale podle standardu našeho CCOC K9 můžeme mít jakoukoli barvu, včetně případného žíhání, skvrn a tečkování. 

V mnoha těchto barvách se vyskytuje i řada dalších plemen, které s námi snadno zaměníš. Musíš se orientovat i podle jiných znaků: síly kostry, formátu těla, utváření hlavy a hlavně podle chování – my se totiž netváříme jako plyšáci na mazlení, ale jako páni revíru. A je to doslova věda, i kovaný odborník v tom má zmatek.Když bychom se třeba všichni bílí sešli v jednom výstavním kruhu, zaručeně se v tom ani zkušený rozhodčí nevyzná. A to ještě některá další plemena mohou být v řadě barev, třeba středoasiat v mnoha s námi shodných.

Jen se podívej na tu sestavu:

Bílí podobní jsou: slovenský čuvač, maďarský kuvasz, polský podhalaňský ovčák, maremmsko-abruzský pastevec, pyrenejský horský pes, akbaš, jihoruský ovčák (i když ten přes ofinu ani nevidí), pyrenej, nebo samozřejmě bílý středoasiat...

Strakatí podobní: moskevský strážní pes, bosensko-hercegovský tornjak, strakatý středoasiat, španělský mastin nebo bernardýn v lehčí formě...

Šedí a vlkošedí: jugoslávský šarplaninec, krašský pastevec, anatolský pastevec a šedá větev středoasiatů....

Červení, plaví a rezaví: kangal (s tou svou černou maskou), červená tibetská doga, leonberger, středoasiat a červeně laděný španělský mastin...

Prostě věda. Mrkni na stránku Dvojníci, která popisuje rozdíly, podle kterých to možná poznáš. Možná taky ne. Snaž se.

A teď přijde ta pravá psí vysoká škola, dvounožče, protože genetika si z nás ráda střílí.

Stojíš u plotu, čučíš na psa a říkáš si: "To je přece jasně červený nebo šedivý kousek!" Jenže přijde chytrák s rodokmenem a suverénně prohlásí, že pes je modrý. Nebo koukáš na psa, co vypadá normálně plavě či červeně, a v papírech má napsáno pšeničný nebo hnědý. Člověku by z toho hráblo.

Kde je zakopaný pes? V pigmentu obličeje. Když nevíš kudy kam, kašli na chlupy a koukej na čumák a oční víčka. Ty totiž nelžou:

Jsou nosní houba a víčka břidlicově šedé? Gratuluju, díváš se na modrého psa. Ten modrý gen totiž sprostě naředil černou barvu všude – v kožichu i na kůži.

Jsou nos a víčka hnědé? Pak máš před sebou psa pšeničného nebo hnědého. Černý pigment se vůbec nevytvořil, takže i kdyby měl kožich do žluta nebo červena, hnědý nos ho nemilosrdně prozradí.

Příroda si občas namíchá vlastní paletu. Takže až zase budeš hádat barvu, nejdřív mi zkontroluj fasádu mezi očima. Ale bacha na prsty, nejsme exponáty v galerii.

Netrpělivě čekám na tvůj dotaz

Netrpělivě čekám na tvůj dotaz