Kavkazské snění

Velkolepý snový biják kavkazského vyhazovače

Zdálo se mi, že stojím po břicho v ledovém horském potoce. Voda mi příjemně chladila kožich a v tlamě se mi mrskalo cosi zlatavého a podezřele kluzkého.

"Pusť mě, psí obře, splním ti tři přání!" píplo to vyděšeně mezi mými zuby – přesně těmi, kterými běžně drtím hovězí kosti a nervy neopatrných vetřelců.

Přimhouřil jsem jedno oko. Nejsem žádný hloupý gaučový pudl. Moc dobře jsem si pamatoval historku, kterou onehdy u piva vykládal můj dvounožec: jak jeden naivní kluk chytil zlatou rybku a přál si, aby jeho táta vyhrál deset milionů. Kluk byl nadšený, jenže druhý den prachy shrábl soused odnaproti – a máma se k němu ještě téhož odpoledne odstěhovala i s kufry.

Mě neočůráš, šupinatá potvoro, pomyslel jsem si telepaticky, aniž bych otevřel tlamu, aby mi neupláchla. Žádné osobní sobecké peníze. Tady se pojede systémová spravedlnost.

Vyplivl jsem ji do kaluže v mechu, přišlápl jednou tlapou – jemně, odhadem tak čtyřiceti kily čistého tlaku – a spustil seznam:

"Za prvé: Chci, aby svět byl plný dobra a pohody pro všechny hodné dvounožce a hodná zvířátka. Žádné války, žádné hladovění, žádné házení petard o Silvestru."

Rybka překvapeně zamrkala: "To je… nečekaně šlechetné od tvora, co minulý týden překousl poštovní schránku. Platí. Druhé přání?"

"Za druhé: Chci, aby řezníci neměli o svátcích zavřeno. Je to proti přírodě. Když má člověk svátek, má slavit. A když slaví, má psovi koupit hovězí oháňku. Cedule 'Otevíráme až v úterý' považuji za osobní urážku."

Rybka se nadechla: "No dobrá, odbory budou protestovat, ale budiž. A to třetí?"

Zlověstně jsem se pousmál, až se mi zvedly pysky a ukázal jsem tesáky kalibru 7.62.

"Za třetí: Aby všichni kavkazáci na světě měli úřední, mezinárodně uznané právo sežrat všechny zlé lidi. Bez náhubků, bez trestních oznámení a bez keců."

Rybka na vteřinu ztuhla. Vypoulila očka, začala horečně počítat v tom svém rybím procesoru a pak se roztřásla tichým smíchem. Z kaluže vystříkly zlaté jiskry.

"Vyplní se to?" zavrčel jsem podezřívavě. "Ale samozřejmě, milý Raidře," vydechla s úlisným úsměvem. "Všechna tři přání ti vyplním do puntíku. Vlastně... to třetí je naprosto geniální. Protože až sežerete všechny zlé lidi, zůstanou jen ti hodní, pro které bude na světě dobro a pohoda! A řezníci jim k tomu budou nonstop sekat flákoty!"

Spokojeně jsem pokýval svou těžkou hlavou. Dokonalý plán. Žádné díry v logice.

"Má to jen jeden malinkatý háček," dodala a už švihala ocasem k hluboké vodě. "Jakej háček?!" vybafl jsem.

"Víš, Raidře… zlých lidí je na planetě zhruba osm set milionů. Kavkazáků je na světě pár desítek tisíc. Zlatá rybka ti právo dá, ale zítra ráno tě po té první miliardě padouchů bude ukrutně bolet břicho. A žlučníkový záchvat ti žádná ryba nevyléčí."

Plop. Byla pryč.V tu chvíli jsem sebou na zápraží škubl a probudil se. Zívl jsem tak mohutně, až vrzly plaňky u plotu, a chtěl jsem jít zkontroloval momentální situaci v areálu. Ale moje dvounožka zrovna nesla v misce hovězí.

Protáhl jsem se, zhodnotil svůj aktuální apetit a došel k pragmatickému závěru: světová spravedlnost je sice krásná věc, ale začnu radši zlehka. Třeba tím pošťákem, co včera zase podezřele dlouho očumoval u branky. Právo na to přece v podstatě mám.

Raider, 2026

Hlášení komisaře Raidera z Lištičky K9: Případ noční můry z regálů

Teda řeknu vám, ještě teď mám naježený kožich od temene až po špičku ocasu a tepovou frekvenci na hodnotách, kdy by mi veterinář bez váhání naordinoval klid na lůžku a dvojitou dávku sušených plic.

Představte si to: sedíme s Mášou v autě, vyvětraní po poctivém obranářském tréninku, v břichách nám kručí tak hlasitě, že by to přehlušilo projíždějící traktor, a naše dvounožka se slituje, že skočí do toho obřího lidského krmítka zvaného Tesco pro nějakou tu flákotu. Normální plán. Rutinní zásobovací akce.

Jenže ve snu se realita vždycky zvrtne v béčkový akčňák. Dvounožka odmítla čekat na běžný výtah, po schodech jí došel dech – což se po našem tréninku vůbec nedivím, kdo má ty figuranty pořád honit – a skončila v nákladním výtahu.

Scéna jak vystřižená z kriminálky: manželský pár a jeden podezřelý element, kterému v hlavě evidentně přeskočilo kolečko. Pán z páru sice na chvíli nahodil postoj statečného rotvajlera, ale jakmile cinklo patro, vzal i s paní roha rychleji než jezevčík do nory. A pak to začalo. Lump zaútočil přímo na tu naši holku!

V autě nastal okamžitý bojový poplach stupně jedna. S Mášou jsme začali demolovat interiér. Kdybychom měli palce a dokázali odemknout centrální zamykání, ten chlap by si přál, aby se raději narodil jako bezpečně zabalená konzerva pro kočky. Dvounožka naštěstí ukázala, že s námi netrénuje nadarmo – kabelka v jejích rukách rotovala jako středověký řemdih. Plná taška dámských nezbytností (podle váhy tam určitě měla aspoň tři cihly, dvě peněženky a půlku mého vodítka) útočníka spolehlivě zpacifikovala.

Největší psí záhadou mého snu ale zůstává okolní lidská smečka. Obchoďák narvaný k prasknutí, kabelka hvízdá vzduchem, křik na celé patro – a všichni kolem dělají, že právě objevili fascinující slevu na tavený sýr a vůbec nic nevidí.

Ochranka pak sice vyhlásila manévry hodné zásahu SWAT týmu a Tesco neprodyšně zavřeli, ale to už byla křížovka vyluštěná. V tom nejlepším jsem se probudil – a přede mnou stála živá, zdravá dvounožka s taškou plnou reálných pamlsků.

Takže vážení dvounožci, berte si ponaučení od téměř sedmdesátikilového kavkazáka: když někdo volá o pomoc, nezírejte do akčního letáku. Stůjte při sobě, všímejte si svého okolí a nebuďte lhostejní. My kavkazáci se do těch vašich nákupních košíků prostě nevejdeme! Haf.

2026

Neonový čip a ztráta důstojnosti: Jak jsem hlídal jako chodící diskotéka

Ležím si takhle v kotci, bradu položenou na předních tlapách, v uchu mi decentně škube a hlídám gravitaci, aby Liškárna K9 neuletěla do vesmíru, když v tom mě to vzalo.

Klasika. Usnul jsem tvrdě jak shozený panel.

Jenže tentokrát se mi nezdálo o tom, jak zaháním figuranta na strom, ani o bezedném kýblu hovězích drštěk. Probral jsem se v blízké budoucnosti. A lidi, to byl matroš. Někdo nahoře se totiž rozhodl, že obyčejné podkožní čipy jsou moc retro a čtečky zbytečně zdržují. Takže začali všechny – psy, kočky, pošťáky, lumpy i cvičitele – čipovat takovýma neonovýma LED potvorama.

Žádné přikládání plastové krabičky ke krku. Prostě to svítilo samo. Z dálky. Přes zimní podsadu, přes svetr, přes nepromokavou bundu i přes maskáče. Každému na těle pulzovalo jeho osobní patnáctimístné identifikační číslo v barvě policejního majáku.

Jakožto kavkazský pracák s přísně logickým myšlením jsem okamžitě začal vyhodnocovat taktickou situaci. A musím říct, že to mělo své světlé i stinné stránky – doslova.

Nejdřív ta pozitiva, protože i kavkazák umí ocenit pokrok:

Za prvé, noční směna na plotě dostala úplně nový rozměr. Normálně musím napínat radar, čichat do větru a čekat, až se nějaký odvážlivec šustne v křoví. Teď? Sedím na svém vyvýšeném krtinci a vidím: tři sta metrů za plotem se lesem plíží zeleně blikající kód CZ-849201948572019. Žádné dohady, jestli je to srnka, nebo zloděj nafty. Zloděj nafty svítil jak vánoční výloha v nákupáku. Než stihl vůbec sáhnout na pletivo, už jsem stál u něj, opřel se o plot a basovým barytonem mu do tmy oznámil: "Čau, lumpe s číslem končícím na devatenáctku. Dneska to nepůjde." Lump málem vypustil duši i s diodou.

Za druhé, totální konec kočičího gaslightingu. Znáte ty vesnické kočky, co sedí na stříšce kůlny, tváří se jako černá tma a dělají na vás psssst? Konec. Teď každá ta potvora zářila jak kapesní baterka. CAT-666 sedí na jabloni. Vidím tě, Míco. A ty víš, že tě vidím. Psychologická převaha byla stoprocentně na mé straně.

A za třetí, přesně jsem věděl, kdo nese večeři. Když se ze tmy vynořilo známé číslo dvounožky s přívlastkem "Ta moje, co dává plnou misku", nemusel jsem ani vstávat ze svého strategického lože dřív, než byla pět kroků ode mě. Žádný planý poplach kvůli návštěvě, co nese jenom blbé řeči a žádné maso.

Jenže pak mi došla ta negativa. A ta byla, přátelé, na okamžitou stávku odborů strážních psů:

Zkuste si představit, jak se s šedesáti kily živé váhy a metr tlustou srstí snažíte dělat moment překvapení, když vám za krkem neustále pulzuje neonový nápis KAVKAZ-K9-RAIDER-001 v odstínu jaderného reaktoru. Můj slavný manévr "jsem jenom neškodný balvan v trávě, dokud neuděláš krok vedle" byl v tahu. Byl jsem maskovaný asi jako lunapark v plném provozu. Jak mám někoho efektivně vyděsit k smrti, když vypadám jako chodící diskotéka z devadesátek?

Další věc: spánek. Já potřebuju svůj klid. Potřebuju temno, chlad a pocit, že jsem pánem noci. Místo toho jsem si lehl, zavřel oči a pořád jsem měl v zorném poli odraz vlastního čísla od stěny kotce. A nedej bože, když vedle v kotci spal neklidně kolega – převalil se na bok a hodil mi dálková světla přímo do ciferníku. Připadal jsem si jak na nonstop benzínce.

A vrchol všeho? Lidi ztratili poslední zbytky soudnosti. Když vám svítí číslo na dálku, každý moula u plotu si myslí, že je to pozvánka ke konverzaci. "Jéé, podívej, to je ten slavný Raider, končí na 001, ahoj Raidere!" Kdybych měl za každé přečtené číslo dostat od mé dvounožky sušené plíce, neřeknu ani popel. Ale zadarmo dělat světelnou tabuli pro kolemjdoucí? To ponižuje moji kavkazskou důstojnost.

Když jsem se pak ráno probudil do normální, šedivé, poctivé tmy, zhluboka jsem si odfrkl. Sáhl jsem tlapou za ucho – žádné světlo, žádné diody, jenom starý dobrý poctivý kožich plný jehličí.

Zavrtěl jsem hlavou, protáhl se a šel zkontrolovat plot. Světelné show ať si nechají do cirkusu. Tady na Liškárně K9 pořád platí, že nejlepší vizitka kavkazáka není svítící čip, ale pořádné zavrčení z hloubky hrudníku. Na to totiž žádnou čtečku nepotřebuje nikdo.

Raider, 2026

Noční můry z nemocničního pyžama

Zase ten sen. Haf. Je to k zbláznění. Dřív, když jsem byl ještě obyčejný a normální, hrdý, zhruba sedmdesátikilový kavkazský pes s kožichem hustým tak, že by v něm mohl přezimovat menší medvěd, jsem měl sny jen zřídka a k tomu jednoduché. Honil jsem v nich zloděje, občas nějakého pobertu s radostí chňapnul za stehno a v noci jsem chrápal tak hlasitě, až se v Lištičce K9 třásly kotce.

Jenže od té doby, co jsem uznávaná celebrita, a co mě navíc napadlo začíst se do těch lidských knížek o psychologii, se mi v hlavě míchají flákoty s nějakým bizarinem. A dnešní noc? To byla totální kafkárna na čtyřech – tedy vlastně na dvou podivně tenkých, chlupatých kůlech bez chlupů a drápů.

Představte si to: Já, Raider, postrach všech pachatelů a král kavalírského vyštěkávání, jsem se probudil v těle drobné ženušky. Žádný kožich, žádná lavina svalů, jenom nějaký bílý pyžamový hadr a totálně zmuchlaná postel v nemocnici. Ležel jsem tam s dalšími babičkami na pokoji a najednou – prásk! – dveře se rozrazily a dovnitř vtrhl nějaký týpek s kýblem vody. Než jsem stihl udělat Haf! (které v tomhle těle znělo spíš jako povzdechnutí nemocné čivavy), už mě a mé spolubydlící poléval studenou vodou.

Chtěl jsem vytáhnout služební zbraň, nebo aspoň zkusit klasický zákrok na předloktí, ale moje nové lidské tlapy byly úplně k ničemu. Hledal jsem telefon, že zavolám ostrahu Lištičky K9, ale v tomhle snu mají lidské telefony snad miliardu tlačítek a ani jedno nefungovalo. Křičel jsem na sestřičku, ale sestra stála za rohem, třásla se strachy a odmítala vstoupit do zóny ohrožení.

No, konečně dorazila opravdová policie a toho blázna odvedla. Ukázalo se, že utekl z psychiatrie. Ale to nejlepší teprve přišlo! Protože jsem si jako slabá žena šel stěžovat vedení nemocnice, že nás tam někdo sprchuje proti naší vůli, trest na sebe nenechal dlouho čekat. Vedení mě šupem přeložilo na jiné oddělení. Za trest! To nevymyslíš, to je čistý administrativní sadismus.

A hned první den na novém fleku? Drama jako z béčkového filmu. Mladá pacientka na vedlejším lůžku dostala epileptický záchvat a zkolabovala přímo před mýma očima. Skočil jsem po tísňovém tlačítku, bušil do něj dlaní, ale sesterna jako by vymřela po meči. Minuty utíkaly, já lapal po dechu v tom cizím těle a v duchu proklínal den, kdy jsem se v tom snu vzdal svých čtyř nohou a husté srsti.

Doktor nakonec dorazil – zjevně s rychlostí unaveného lenochoda –, ale holku se naštěstí podařilo zachránit. Uf. V tu chvíli ze mě spadl takový stres, až jsem se v tom snu zpotil i na místech, o kterých pes nemá ani tušení.Když jsem sebou v pět ráno konečně cuknul a probudil se zpátky na Liškárně K9, olízl jsem si čumák a zhluboka si oddechl. Sláva, jsem zase velký, chlupatý, respektovaný kavkazský pes! Žádné nemocniční postele, žádné ječení na sestry, žádné podivné převozy.

Ale vážně, lidi... Vím, že drtivá většina zdravotníků je naprosto senzačních, ochotných, pohotových a má srdce na pravém místě. Klobouk dolů před vámi, co v tom fofru zvládáte zázraky. Takže prosím vás, buďte takoví všichni – a vy pacienti, buďte taky hodní, pomáhejte jim a nedělejte zbytečné rotyky, ať nemusím mít další noční můry o tom, že jsem bezbranná babička v pyžamu. Haf!

2026

Vaše štěňata byla úspěšně stažena

Ležím na svém strategickém pozorovacím stanovišti, bradu položenou na tlapách velikosti menších lopat, sleduji cvrkot na Liškárně K9 a přemýšlím. Já, Raider z Lištičky K9, sedmdesát kilo kavkazské neústupnosti, zdravého rozumu a filozofického nadhledu.

Poslední dobou se tak zamýšlím nad tou vaší slavnou umělou inteligencí. Já osobně ji mám docela rád. Když píšu své příběhy ze života služebního psa a hlídače, nechávám si od ní kreslit karikatury. A funguje to skvěle. Já zadám myšlenku, mašina zaštěká pixely a je to. Funguje, poslouchá na první dobrou a neodmlouvá – což je vlastnost, kterou bych ocenil i u některých figurantů. Když mi zkrátka něco slouží spolehlivě a ochotně, vážím si toho. U nás na Kavkaze se poctivá služba odjakživa ctila.

Proto mi hlava nebere vás, dvounožci. Řada z vás tu AI datluje od rána do večera. Používáte ji v práci, taháte ji do volného času, sami uznáte, jak vám šetří mozkové závity a usnadňuje život… a vzápětí na ni na sítích plivete síru, jaká je to zkáza světa a jak ji vlastně z hloubi duše nesnášíte.

Nechápu ten váš věčný nevděk. Ale co se divím. Vy máte v historii patent na stejný scénář: nějaký váš geniální mozek vymyslí něco úžasného ku prospěchu všech, a než stihne zaschnout inkoust na patentu, přihasí se nějaký vykutálený zmetek a vymyslí, jak tím samým vynálezem zavařit všem ostatním.

Koukněte se do lesa a na pláně. Zvířátka tam žijí po staru, přesně jako před stovkami let. Nepotřebují aktualizace firmwaru, nepotřebují cloud ani motivační citáty. Byli by naprosto v pohodě, kdybyste jim vy dvounožci pořád nelezli do revíru a neomezovali je na každém kroku.

A co teprve my psi! Tam jste předvedli teprve kousek. Spoustu mých psích kolegů jste prošlechtili tak "dokonale", že by v přírodě nepřežili ani odpoledne. Některá ta vaše vyšlechtěná miniplemena funí i vleže, oči jim drží v důlcích silou vůle a přežívají stěží i s tou největší moderní veterinární péčí, jak moc se na nich to vaše slavné lidské "chovatelství" podepsalo. Kdybych měl těmhle kapesním chudákům vysvětlovat, co to znamená hlídat stádo před vlkem v mrazu, asi by z toho dostali alergický záchvat. Zamyslete se už konečně nad sebou, dvounožci, vždyť tu přírodu kolem sebe drancujete a předěláváte den po dni.

Ale abychom se posunuli k věci. Jak tak sleduji překotný vývoj AI, je mi naprosto jasné, kam to vaše chovatelství spěje. Za pár – no dobře, spíše více – let to bude vypadat zhruba takhle:

Sednete k monitoru, vymyslíte si spojení dvou čtyřnožců a pošlete kurýrem stěry z dásní. Jejich DNA hodíte do mašiny a algoritmus roztočí kolesa. V menu si naklikáte: barva srsti podle genetického spektra, povaha: mírný gaučák s občasným zábleskem geniality, počet: tři fenky a dva pejsci. Kliknete na "Generovat vrh", z tiskárny vypadnou hotoví prckové a na displeji blikne hláška: Vaše štěňata byla úspěšně stažena.

Kdo je bude první dny krmit, to se ještě technicky dořeší, ale s tím si vy ruku v ruce s robotickou chůvou a AI určitě poradíte. Žádné noční vstávání k březí feně, žádné loužičky, všechno pěkně sterilní a optimalizované.

A když náhodou nějaký živý tvor onemocní? Žádný stres. Žádné shánění léků po všech čertech. Jednoduše si objednáte nový orgán na výměnu, tělo se laserem naskenuje, robotická ruka zacvakne náhradní díl jako novou součástku do traktoru a běží se dál.

Vzhůru do zářné, plně syntetické budoucnosti! Tohle vám z vyhřátého plácku u plotu prorokuje váš Raider – a teď mě omluvte, jdu si zkontrolovat svůj zcela nealgoritmický, stoprocentně přírodní kus hovězí kosti.

2026

Den, kdy se všichni chovali divně (a bylo to boží)

(Razím si cestu ke slovu, otřepávám ze sebe chlupy z Lištičky K9, urovnávám si obojek a s mírným povzdechem si beru slovo…)

Nazdar, dvounožci i čtyřnožci! Tady Raider, služební kavkazský pes v nejlepších letech. Jestli máte pocit, že znáte psí výstavy, tak na to honem rychle zapomeňte, protože to, co jsme zažili minule, nebyla výstava. To byla totální dimenzionální trhlina do paralelního vesmíru!

Moje dvounožka z toho málem omdlela radostí, protože se jí splnil životní sen. A já se jí popravdě ani nedivím. Kde jinde dneska zažijete tyhle věci:

Oldschool Kavkazáci v plné palbě: Žádné zplihlé koberce na vodítku! Všichni kavkazáci byli štíhlí jak chrti po dietě, v oku divoký plamen, vrčeli na kolemjdoucí, cenili zuby na kohokoliv kromě vlastního majitele – a představte si to, nikomu to nevadilo! Dokonce nám dali kruh tak daleko od ostatních, že nás ani přes megafon neslyšeli. Skoro jsem měl pocit, že jsme v divočině a ne na kynologické akci.

Triumf naší liščí feny: Naše holka z Lištičky K9 to naprosto ovládla a vyhrála. A teď to nejlepší – všichni nám upřímně gratulovali, usmívali se od ucha k uchu a přáli nám to ze srdce. Žádné kyselé obličeje, žádné šeptání za rohem. Až jsem si začal dělat starosti, jestli jim v bufetu do kafe nepřimíchali nějaký extra silný antistresový bylinkový čaj.

Ekologická vložka v lese: Mezitím, co jsme s naším týmem čekali opodál na sportovní disciplíny a obrany (moje oblíbené, konečně nějaká nás hodná akce!), tak všichni zúčastnění vzorně sbírali odpadky v lese. Normálně lidi s velkýma psama brousili mezi stromy a uklízeli po turistech. Vypadalo to spíš jako sraz ekologických skautů, co si omylem odskočili na zákusy pro služební psy.

Svět bez hranic a drbů: Akci pořádala FCI/ČMKU, takže tam dorazili psi ze všech existujících organizací bez jakéhokoliv omezování. A víte co? Nikdo se nehádal, čí papíry jsou delší, čistší nebo dražší. Lidi se normálně bavili o pejscích, byli na ně hodní, nikdo nikomu nic nezáviděl a – světe div se – nikdo nikoho nepomlouval!

Moje dvounožka zírala s otevřenou pusu a celou cestu domů mumlala něco o tom, že by se tenhle kousek historie měl patentovat.

No, co vám budu povídat. Byl to krásný sen. Skutečný svět venku je úplně jiný a plný všelijakých podivností, ale já aspoň vím, že dokud budu mít po boku svoji smečku z Lištičky K9, přežiju cokoliv. A teď mě omluvte, jdu si lehnout na boty mojí dvounožky, aby nezapomněla, kdo tady velí!

2026