Kavkazští psi pod Řípem
Historie kavkazských psů v Česku: Od prvních pionýrských kroků po tvrdou realitu revírů
Česká kynologie prošla od roku 1980 fascinující proměnou – od tuhého centralizovaného systému pod dohledem státu až po dnešní roztříštěný, demokratický a občas poněkud nepřehledný svět desítek chovatelských klubů. Právě na plemeni kavkazský pastevecký pes (KPP / KAO) lze tuto strukturální i chovatelskou evoluci demonstrovat naprosto učebnicově. Jeho historie u nás je sice relativně krátká, ale o to intenzivnější, bouřlivější a plná nekompromisního nasazení.
Od pionýrských kroků k éře Svazarmu (1965–1989)
Masivnější šíření kavkazských psů do střední a západní Evropy odstartoval rok 1969, kdy armáda NDR naplno využila tyto psy k ostraze vnitroněmecké hranice a Berlínské zdi. Do Československa však první vlaštovka dorazila ještě o něco dříve.
Pionýrská fenka (1965): Úplně prvním kavkazským psem na našem území byla fenka jménem Zarul, přivezená v roce 1965 přímo ze Sovětského svazu.
První chovný pár (1980): Skutečný základ organizovaného chovu položil až přelom dekády. Paní Jiřina Řapková z Rokycan dovezla v roce 1980 z tehdejší NDR první oficiální pár – psa Finna von Gräuen Räuber a fenu Dunju von Gräuen Räuber.
První česká štěňata (1983): Na historicky první československý vrh se nečekalo dlouho. Štěňata se narodila v roce 1983 v chovatelské stanici paní Řapkové s příznačným názvem Ohrožený Ranch, který tehdy trefil hřebíček na hlavičku.
V 80. letech byla československá kynologie pracovních a společenských plemen psů pevně ukotvena v rámci Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) a Českého svazu chovatelů (ČSCH). Systém měl parametry centrálně plánovaného hospodářství: neexistovala konkurence klubů, vše podléhalo jedné plemenné knize a přísné ideologické i administrativní kontrole.
Kavkazský pes byl v té době raritou a strategickým artiklem. Importy probíhaly téměř výhradně z NDR a tehdejšího Sovětského svazu (často přes kontakty armády, pohraniční stráže nebo diplomatické kanály). Vzhledem k nízkému počtu jedinců neměli kavkazští psi vlastní klub a spadali pod Klub málopočetných plemen psů.
Devadesátá léta: Sametová revoluce v kotcích a vznik ČMKU (1990–1999)
Po listopadu 1989 se kynologická struktura rozpadla a znovu poskládala na demokratických principech. Vznikla Českomoravská kynologická unie (ČMKU) jako střešní organizace zastupující Českou republiku v mezinárodní federaci FCI (Fédération Cynologique Internationale) a pod ní začala fungovat samostatná pracoviště plemenné knihy.
Pro kavkazské psy znamenala 90. léta doslova zlatou horečku – a zároveň počátek strukturálního štěpení:
Exploze populace: Hranice se otevřely, do země proudili psi především z Ruska, Ukrajiny i Pobaltí, bohužel někdy i s nejasným původem nebo falšovanými rodokmeny. Kavkazský pes se stal symbolem nově nabytého majetku podnikatelů, kteří potřebovali hlídat své vily a autobazary.
Založení samostatného klubu: Nárůst členské základny umožnil odtržení od málopočetných plemen a vznik specializovaného Klubu ruských a asijských ovčáckých psů (KRaAOP).
Změna terminologie (1999): V počátcích se plemeno u nás zapisovalo pod názvem kavkazský ovčák. Tuzemští odborníci však prosadili přejmenování, které ČMKU v roce 1999 schválila, a zrodil se kavkazský pastevecký pes. Důvod byl prostý: na rozdíl od klasických ovčáků (jako je německý ovčák), kteří se stády aktivně spolupracují a usměrňují je, kavkazský pes funguje jako samostatný, nekompromisní strážce revíru, stáda a obránce před predátory.
Nové tisíciletí: Pluralita klubů a rozkoly (2000–současnost)
Současná struktura české kynologie je postavena na spolkovém právu. Kdo splní zákonné či svazové podmínky, může založit spolek nebo klub. To přineslo zdravou konkurenci, ale i typicky české sváry o to, kdo vlastní "tu jedinou správnou" chovatelskou pravdu.
Přehled vývoje podle období:
1980–1989: Zastřešující strukturou pro pracovní a společenská plemena psů byl Svazarm a ČSCH. Kavkazští psi spadali pod Klub málopočetných plemen. Hlavním rysem chovu byla přísná regulace, importy z NDR a SSSR a důraz na ostrost i služební využití.
1990–1999: Zastřešující strukturou se stala ČMKU. Vznikl první specializovaný klub (KRaAOP) a došlo k úpravě názvu plemene. Hlavním rysem byl masivní nárůst populace, komerční chov a nejednotná kvalita importů.
2000–2026: Zastřešující strukturou je ČMKU (pluralita spolků) se dvěma specializovanými kluby (KRaAOP a KKPP – Klub kavkazských pasteveckých psů) a vedle nich stojí samostatný CCOC K9 (Czech Caucasian Ovcharka Club K9). Hlavním rysem je rozdělení chovatelské základny a posun k odděleným typům – výstavnímu a pracovnímu. Kavkazští psi jsou omezeně chováni i v dalších spolcích mimo FCI a CCOC K9.
Chovatelské organizace v ČR: Kdo je kdo?
Domácí scéna se v průběhu let rozdělila na dva naprosto odlišné světy a několik menších proudů, což pro nezaujatého pozorovatele představuje fascinující sociologický fenomén:
FCI kluby (KRaAOP, KKPP): Zastřešují chov pod hlavičkou ČMKU a FCI. Převážně se orientují na exteriér a moderní, mohutný, bohatě osrstěný výstavní typ psů (často ovlivněný ruskou výstavní školou).
Czech Caucasian Ovcharka Club K9 (CCOC): Samostatná platforma mimo FCI zaměřená na původní, aboriginní a pracovní typ psů – lehčích, pohyblivějších jedinců s krví, která má sílu, řád a schopnost reálné práce.
Širší scéna: Mimo FCI a CCOC K9 operuje v ČR i ve světě řada dalších spolků (např. MOSZ MADA, IKC, FCE, WFCU, UCI, KOSD, KUČR, WCHSA, IHV, IHR, IBC, BKV, PRV a další).
Šedá zóna "bez PP": Vedle organizovaného chovu navíc v Česku existuje rozsáhlá paralelní scéna chovu kavkazských psů bez průkazu původu. Neřízená produkce představuje zásadní bezpečnostní i etický problém.
Charakteristika "českého" kavkazského psa a závěrečný pohled
V českém prostředí si plemeno vydobylo pověst nejtvrdšího a nejnekompromisnějšího hlídače vůbec. Zatímco v 80. a 90. letech se v tuzemských chovech kladl extrémní, občas až bezhlavý důraz na ostrost, dnešní situace je jasně diferencovaná. Zatímco výstavní tábor tlačí plemeno k tichým, maximálně klidným a málo vzrušivým jedincům, pracovní linie usilují o vyrovnané, sebevědomé psy, kteří zůstávají neúplatnými strážci, ale psovodovi umožní plnou a spolehlivou součinnost.
Cesta české kynologie od roku 1980 tak připomíná kyvadlo. Z extrému naprosté státní kontroly a nedostatku jsme se přehoupli do extrému absolutní spolkové svobody, kde má téměř každá názorová skupina vlastní výbor, vlastního poradce chovu a vlastní podmínky chovnosti.
Samotný kavkazský pastevecký pes je však u nás i ve světě oprávněně považován za přírodní plemeno, jehož genetiku lidská ruka a byrokratická razítka zkazily jen minimálně. V pracovním typu si tito psi uchovali bleskové reakce, tvrdost oceli a schopnost samostatného myšlení. Kdo jednou propadl českému stylu chovu ostrých kavkazských psů, už nikdy nechce měnit – je to totiž zkouška charakteru pro obě strany, pro psa i pro člověka.








