Štěky 2010, 2011
Pravěk před Raiderem a Mášou a první depeše
Každý archiv má svůj nultý bod – a tohle je ten náš. V těchto letech jsme ještě nebyli na světě, neplánovali převzetí revíru a o naší budoucí existenci věděly možná tak hvězdy nad Kavkazem. A tak celou naši kroniku zahajují jen dvě úderné depeše. Reportáže z akce psané tehdejšími psy, kteří ještě netušili, jakou laťku jednou nastavíme my. Naši vážení kolegové kavkazáci tehdy vyrazili do akcí, zmapovali terén a zanechali po sobě jedinečné svědectví o tom, jak vypadají Liščí dny.
Berte to jako historický prolog k velkým štěkům – ochutnávku toho, jak vše vypadalo, když svět na příchod pořádných kavkazáků teprve čekal.
Žádné zbytečné řeči kolem – dvě akce, dvě ostrá hlášení a základní kámen Kavkazských štěků položen.
3. Velký Liščí den (28. 5. 2011)
Z mého pohledu...
Kde začít ? O přípravách nemá cenu psát, však to všichni znáte nejlíp, jak jsou páníčci nervozní před jakoukoliv akcí, kdyby týden, dva, ale u nás minimálně měsíc před drnčí neustále telefony, panička vysedává u počítače a pořád si s někým dopisuje, konzultuje, radí se, na mě se usmívá, ale nic mi nechce prozradit, mám se nechat překvapit. Tak jo, dělám, že nic a čekám, čím mě ta moje panička překvapí.
Ráno ti naši celkem brzy vstali, na to, že je sobota, panička mě šupne do auta se šibalským úsměverm, že dnes něco príma zažiju, tak tedy jedeme a jedeme a jedeme… Hmmm, cesta je fakt daleká, ale musím říct, že cestou byla jediná starost těch mých lidí, jestli se mi dobře leží, jestli mě nebolí bříško, jestli se mi nechce čůrat, jestli bych se nechtěl projít nebo napít voděnky… dělá mi to moc dobře u srdíčka, ale nejsem přece žádnej rozmazlenej kluk, abych cestu nepřečkal a vymýšlel si, jsem kavkazák a umím být nejen trpělivý, ale i ohleduplný a taktní a tak jen tiše s napětím čekám, kam pojedeme a co tak velkého se bude dít ?!
No, konečně, už jsme na místě, před velikým cvičištěm, na kterém jsem ještě nikdy nebyl, asi jsme tu první, tak jsme si rozdělili úkoly: páneček zaparkuje auto a my s paničkou se jdeme projít, protáhnout se a trošku se poohlídnout po okolí.
Jenže to už se pomaloučku sjíždějí další auta, plná kavkazáčků, různého věku a z různých konců republiky, dokonce i z Belgie dojeli (to musím uznat, že to měli asi opravdu dál, než já).
No těch krásných kavkazích feneček, co se přijelo podívat, až se mi z nich hlava zatočila, a z "kavkazího potěru" jsem měl radost největší, byli všichni moc krásní, baculatí, očepýření a všech možných barev, prostě radost se koukat.
Panička mi pošeptala, že je to překvapení pro mě, že jsou to všechno moji příbuzní, že je to můj velký den a den všech Lištiček, který se slaví už 3.rok a že si dnes všichni užijeme spoustu legrace a soutěží, do kterých mě okamžitě (ovšem pochopitelně s mým souhlasem) běžela přihlásit. No přece tu nebudu jen tak sedět, když program dne je tak pestrý a každý si může vybrat podle svého gusta.
Tak jo a jdeme na to... Jsem přihlášený do soutěže Povaha II. stupně a tu taky s přehledem vyhrávám!!! Jupí, panička je šťastná a já taky, když vidím, že je na mě tak strašně pyšná. Taky soutěžím o Nej psa, tady se vybírá nejpěknější exteriérový jedinec, a si představte, že vyhrávám - já, Idol Lištička, jsem vyhlášený NEJ PSEM 3. Velkého Liščího dne. O paničce ani mluvit nebudu, její rozzářená očenka mluví za všechno a tak se jí ani neptám, jestli má radost, protože vím, že má a děsně obrovskou!
A korunu mému soutěžení dala Soutěž o NEJ sympaťáka, kterou jsem opět vyhrál já. Panička říkala, že jsem musel dostat spoustu hlasů i od majitelů jiných pejsků od Lištiček, o to je to prý cennější. No já tomu nerozumím, ale když to říká moje panička, tak je to zcela jistě pravda, no ne?!A pro mě a naše lidi se bohužel blížil konec…. museli jsme domů, ostatní zůstávali, program byl v plném proudu, jenže nedá se nic dělat, čekala nás dlouhá cesta domů.
Panička se šla rozloučit se všemi novými kamarády, předlouho se loučila s paní Evou – Největší Lištičkou, naposledy si zašpitala narychlo s paničkou Regenta a se všemi, kteří přijeli, tak jako my, strávit překrásný den, v kruhu takřka "rodinném".
Páneček s námi jel jako o závod, takže jsme po půlnoci dorazili domů. A mě se zdály tu noc ty nejkrásnější kavkazí sny, plné kavkazích príma kluků a krásných kavkazích slečen, kavkazích naducaných miminek……. prostě kavkazích Lištiček.
A taky vám řeknu jedno malé tajemství, je jedno, jestli Velký nebo Malý, hned na ten příští Liščí sraz jedu zase, to mi panička už dnes slíbila a že jsem ji vůbec, ale naprosto vůbec nemusel přemlouvat, to si teda pište !!! Přísahám na můj chlupatý pupík, že nelžu, tak v říjnu zase ahoj všechny LIŠŤIČKY, já nebudu chybět určitě!
Idol Lištička, 2011
Byl to podraz, vážení! Aneb jak bylo na 2. Velkém Liščím dnu (10. 7. 2010)
Všechno začalo v sobotu, 10. 7. 2010 ráno. Přišel páníček, a že se jede na slezinu do Žižic, dokonce na řízek říkal - a že to bude príma. Počkali jsme na paničku, až přijde z práce, šoupli mě do "fára" a hurá. Chvíli bylo dobře, ale ouvej, bříško se tlačí krkem ven, ještě, že nevyskočilo celé.
Žižice - konečná! Šup ven, ani rozkoukat mě nenechají. Chvíli sedím a pak mně to došlo - podraz - žádná slezina! Setkání to je, ale ty řízky cítím!
A jde se na průzkum, chyťte si mě. Rovnou za nosem - tam, kde to nejvíc voní. Míjím již přítomné lidi i s hafany a jsem tady. Paráda. Sedí tady nějaká paní. Nasadím šibalský kukuč, zavrtím ocáskem a je moje. Drbání za ouškem já ráda a ta mňamka co jsem dostala - hmmmhm. Prý je Sojková, ale věřte jim. Copak sojky chodí oblečené? Jejda, už mě lapli a jsem venku. Navlékli mi obojek i s vodítkem - a - ztratila jsem nožičky!
Ležím pod
stolem a sleduji cvrkot. Všichni se zdraví, vítají a honem povídají, co
je nového. Však to byla doba, co se neviděli. Někteří dokonce celé tři
týdny. No jo, ale co se vlastně bude dít? Počkáme. Přichází další
účastník, Rusty mu říkají, ale on tvrdí, že je Jupiter. Taky se nadšeně
netváří. Prý problémy s bříškem, jenom ta úleva přišla druhou stranou. A
taky v autě!
Hele, něco se začíná dít. Asi šéfová. Všechny vítá a vysvětluje o jaká veškerá "Nej" se bude soutěžit, a jak, a kdy. Říkala, že je Červená a zahajuje "Velký Liščí den" a všem přeje dobrou zábavu a štestí. Čert ví, jak to ale je. Červená - to určitě. Slamák klobouk, hnědé triko, černé džíny, po červené ani památky a lišky tady taky nikde nejsou. Zato okolo plotu jsou uvázaní moji noví kámoši - kavkazáci. Před nimi tancuje chlapík navlečený do takového divného pytle a oni mu ho chtějí svléknout, někteří mu sice pouze nadávají, ale legrace to je. Asi to byla jenom nějaká seznamka, protože dál to prý pojede naostro a doopravdy. To se tedy těším a jsem zvědavá, jak to dopadne.
Stupeň II, IV, V. Tak nevím. Chlápek v pytli, zpocený jak myš. Není divu, hic je jako v "p"- v pekle vážení, v pekle! Kámoši vypadají opravdu naštvaně, koušou jako o život a ten chlap nic, ani píp! To já když rafnu paničku do paty, i sousedi slyší, jak ječí.
Šmankote, co je
to za randál v té hospodě? A co to tam provádí s těmi psy? Jdou dovnitř
do toho kraválu a na cestě zpátky jsou alespoň o deset centimetrů vyšší.
Konečně je klid. Hlavu na misku s vodou, ta chladí, a chvilku si schrupnu. Představte si, ti blázni běhají v tom vedru dokola, občas se zastaví, ukazují zuby a podobně a lidi říkají - nej tenhle a nej tamten.
Kam mě to vlečete v takovém vedru? Nevíte, že jsem ztratila nožičky? Ví! Koukejte na můj majstrštyk - liščí límec. Fakt. Aha, chtěli mi ukázat ten kousací pytel, co se tady povaluje, zblízka. Hele, nedávají bacha. A zdrhám pod stůl, do chládku. Nepovedlo se. Ještě do hospody, do tmy se mám kouknout. Tak jo. Na krajíček. Copak kdybych taky vyrostla. Tůdle! A mám klid. Pod stolem je tak krásně.
A vyhlašují se výsledky.
Zrovna říkají moje jméno a taky Rustyho. Největší sympaťáci setkání! To
nás tedy měli vidět v těch autech, však víte. Chudák Rusty. Panička ho
vyfaulovala na sirky. Jenom jestli to není další podraz na mě. Potřebují
totiž, aby vám někdo napsal, jak to tady úplně přesně a doopravdy bylo.
Zdraví vás Nej-sympaťák setkání, očitý svědek a účastník, Gamera Nufira, stáří 7 týdnů (vlastně teď již 8).
Gamera Nufira, 2010





