Raiderovy večerníčky
Pohádky pro malé i velké dvounožce
Myslíte, že sedmdesátikilový kavkazák po setmění jen tak bezduše odevzdaně chrápe v kotci? Omyl. Když zrovna nehlídám na jedno oko, můj mozek jede na plné obrátky a otevírám brány do říše fantazie. Vítejte na stránce, kde se mísí psí moudrost s dětskou představivostí. Tady najdete moje autorské pohádky na dobrou noc, které pro vás píšu pod hvězdnou oblohou. Žádný strach, pod mým dohledem se žádná zlá stvoření neobjeví – maximálně tak záchvaty smíchu nebo neodolatelná potřeba okamžitě usnout. Vstup na vlastní nebezpečí!
O kavalérii, která nikdy neodloží službu (protože by mezitím mohl projít podezřelý list)
Byl jednou jeden svět a na tom světě byla spousta míst, která bylo potřeba hlídat. Někteří hlídali poklady, někteří hlídali dveře, ale pak existovala zvláštní kategorie bytostí, kterým v žilách kolovala krev pravých, nefalšovaných kavkazských psů.
V téhle pohádce ale nebudeme mluvit o lidech. Budeme mluvit o kavkazácích – tedy o psech kavkazských, což jsou bytosti stvořené ze štědré dávky husté srsti, obrovské síly, neochvějné spravedlnosti a především z přesvědčení, že odpočinek je zpropadený mýtus.
V čele jedné takové strážní jednotky stál starý pes jménem Bojar.
Bojar měl hlavu jako soudek, tlapu jako bochník chleba a v očích hlubokou moudrost někoho, kdo už na své parcele viděl projít tolik podezřelých koček, ježků a poštovních doručovatelů, že by o tom mohl sepsat třídílnou encyklopedii.
Byl večer. Lidé v domě už dávno zhasli světla, zatáhli závěsy a odešli do měkkých peřin s pocitem, že je o ně postaráno.
Bojar ale nespal. Bojar nikdy nespal. Respektive – spal, ale s jedním okem otevřeným, druhým otočeným dovnitř na kontrolu obvodu a s uchem nastraženým na každé píchnutí špendlíku v okruhu tří kilometrů.
Kolem půlnoci se k plotu připlížil mladý, zmatený zajíc jménem Lojza. Lojza měl na starosti noční průzkum jetelového pole, ale zabloudil.
ťap, ťap, šust...
Bojar sebou ani o milimetr necuknul, ale jeho hluboké, rezonující "Hau." zaznělo noční tichostí jako úder zvonu z katedrály.
Lojza nadskočil leknutím tak vysoko, až málem přistál na střeše kurníku. "T-t-t-t... pane Bojare!" vykoktal zajíc s tlukoucím srdcem. "Já jenom... já jenom hledám zkratku k mrkvím!"
Bojar se pomalu zvedl ze svého velitelského stanoviště na verandě. Jeho bílo-šedý kožich v měsíčním světle připomínal zasněžený horský masiv.
"Zkratky," zahřměl Bojar hlubokým hlase, který zněl jako padající kamenná lavina "neexistují. Existují pouze řádné obchůzky a neschválené průchody cizím územím. A tohle území, mladý muži, je pod přísným dohledem."
Lojza polkl naprázdno a třásl se jako osika. "A... a jak dlouho tu takhle hlídáte, pane Bojare? Dyť je po půlnoci!"
Bojar se na něj podíval pohledem, v němž se mísila hluboká únava z 24hodinové směny a absolutní neústupnost vůči jakémukoliv porušení pořádku.
"Jak dlouho?" pousmál se pes. "Já hlídám od té doby, co jsem poprvé otevřel oči. Až do rána budu hlídat východní křídlo plotu. Pak se otočím, zkontroluji západní křídlo, prověřím, jestli se mezitím neposunula bouda o dva centimetry doprava, a pak začne nová směna."
"Ale... a kdy spíte?" zeptal se zmateně zajíc.
"Spím?" zopakoval Bojar slovo, které v jeho slovníku mělo status přísně tajného pojmu. "Spánek je pouze taktická pauza mezi jednotlivými kontrolami perimetru. Dneska jsem si například zdřímnul od dvou do dvou a čtvrt ráno. To stačí. Strážce nesmí vyměknout."
Lojza pochopil, že s tímhle chlápkem není řeč. Rychle zakdákal cosi o tom, že už vlastně mrkve našel, a ztratil se v křoví tak rychle, až za ním zbyl jen obláček prachu.
Bojar za ním soucitně pohlédl, lehce si povzdechl, udělal dva kroky zpět ke svému stanovišti a s těžkým žuchnutím se opět uložil na zem. Bradu si položil na přední tlapy, hluboce a rytmicky oddychoval, ale jeho uši dál fungovaly jako dokonalý radar.
Nikdo neprošel. Nikdo neprojde. Služba pokračuje.
Konec hlášení. Raider zhasíná baterku, natahuje nohy a posílá pozdrav všem ostatním, kteří dneska taky drží noční.