Psovodské řeči 2025

Dědictví hor

Příběh o moudrém kavkazském pasteveckém psovi, který předává své zkušenosti další generaci.

​Nad kavkazskými štíty se líně převalovala ranní mlha. Starý Bari, obrovský kavkazský pes s hřívou jako lev, stál nehybně na okraji pastviny. Vedle něj se v mokré trávě povalovala dvě malá štěňata – Argo a Luna. Dnes je nečekala jen hra, dnes měla začít jejich první výcviková lekce.

​Bari hluboce nasál chladný vzduch. Pro člověka to byl jen vítr, pro něj to byly novinky z celého údolí. Štěňata se snažila napodobovat jeho vážný postoj, ale Luna stále padala na nos, jak se snažila očichat každou sedmikrásku. Bari tlumeně zavrčel – nebylo to varování, ale výzva k soustředění. Ukázal čenichem směrem k hustému smrkovému lesu. Tam, před několika hodinami, prošel "narušitel" – pastevec, který schoval kus sušeného masa, aby prověřil jejich bdělost. ​Bari vyrazil kupředu. Jeho pohyby byly navzdory velikosti tiché a úsporné. Zastavil se u starého pařezu a kouskem tlapky odhrnul listí. Argo přiskočil a začal vehementně nasávat pach. (Pachová stopa není jen jedna linka. Je to mrak, který se drží při zemi.) Starý pes ukázal hlavou dál. Stopa nekončí u pařezu, tam se jen "zalomila".
​

Štěňata brzy pochopila pravidla hry. Argo se držel nosem nízko u země, zatímco Luna chytře využívala závanů větru, které pach přinášely z dálky. Bari je sledoval s otcovskou hrdostí. Věděl, že jednou nebudou hledat jen pamlsky, ale vycítí vlka nebo medvěda dřív, než se přiblíží ke stádu.

​Po půl hodině usilovného soustředění se Argo zastavil u hromady kamenů. Začal nadšeně hrabat a vítězně vytáhl plátěný pytlík. Luna se k němu okamžitě přidala a začali se o kořist přetahovat. ​Bari k nim přistoupil, jemně je oba olízl mezi ušima a pak se zahleděl k obzoru. První stopa byla za školáky. V jejich žilách kolovala krev ochránců, a dnes udělali první krok k tomu, aby se stali skutečnými králi Kavkazu.

​Uběhlo první léto a podzim obarvil svahy Kavkazu do ruda. Argo a Luna už nebyli malými štěňaty – jejich postavy zmohutněly a srst jim zhoustla tak, že by v ní zmizela celá lidská dlaň. Bari cítil, že nastal čas na nejtěžší zkoušku. Jedné noci se prostě zvedl a odešel k salaši, přičemž nechal své potomky u stáda samotné.

​Nad horami visel úplněk, který ozařoval hřbety spících ovcí jako bílé balvany. Noc byla nezvykle tichá. Ani cvrčci nehráli. Argo stál na vyvýšeném pahorku, jeho uši se natáčely za každým šustnutím. Luna obcházela protější stranu ohrady. Učili se pracovat jako tým – jeden jako maják, druhý jako pohyblivý stín.
​

Najednou to přišlo. Pach, který znali z rokle, byl zpět. Ale tentokrát nebyl jeden. Vlčí smečka. ​Vlci věděli, že starý Bari je pryč. Viděli jen dva nezkušené mladíky. Začali se stahovat v kruhu. Vlk alfa se ukázal přímo proti Argovi, aby odlákal jeho pozornost. Dva další vlci se kradli z boku, tam, kde byla ohrada nejnižší. Argo nespustil oči z alfy. Cítil, jak se mu v hrudi zvedá prastará síla jeho předků. Nevyrazil však dopředu. Vzpomněl si na Bariho lekci: "Ochránce neopouští ty, které chrání." Když se jeden z vlků pokusil přeskočit ohradu, Luna vyrazila z temnoty jako blesk. Nebyl to štěněcí útok, byla to lavina svalů a odhodlání. Srazila vlka k zemi dřív, než se stihl dotknout jediné ovce. ​Ve stejný moment Argo vypustil své první skutečně bojové zařvání. Nebyl to štěkot, byl to hřmot hor. "Tady vládne rod Bariho!" ozývalo se údolím. Vlci zaváhali. Ti dva mladí psi se ukázali být nebezpečím. Stáli tam, bok po boku, hlavy nízko, připraveni k boji na život a na smrt. Vlci pochopili, že cena ovce by byla příliš vysoká. S tichým zavytím se stíny vlků rozplynuly v lese.

​Když první sluneční paprsky zasáhly pastvinu, objevil se na stezce Bari. Nepřišel na pomoc, celou dobu je sledoval z dálky, skrytý ve stínu skal. Viděl všechno.
​Nepřišel s hlasitým vítáním. Jen k nim přistoupil, otřel se svým mohutným ramenem o Arga a pak o Lunu. Byl to nejvyšší projev uznání. Ten den už Argo a Luna nebyli štěňaty. Stali se z nich skuteční kavkazští pastevečtí psi – strážci, kteří nikdy nespí.

2025

Jak na Nový rok ...

První lednové ráno v Jizerských horách vypadalo jako z pohlednice, ale klid netrval dlouho. Na kraji lesa u chaty "U Zmrzlého kusu" se shromáždila smečka pěti kavkazských psů – obrovských huňatých horalů, z nichž každý vážil skoro tolik co dospělý chlap. Jejich majitel, svérázný Brůna, si právě utahoval tkaničky u bot. Věřil totiž starému heslu: "Jak na Nový rok, tak po celý rok." A protože chtěl mít rok plný pohybu a svobody, nehodlal sedět u televize.​​

Když se ozvalo ostré hvízdnutí, smečka vyrazila. Mezi obrovskými tlapami kavkazáků se mihl rezavý blesk. Byla to Bystrouška, liška, která před lety jako sirotek našla u Brůny útočiště a smečka ji vzala mezi sebe. Byla to bizarní scéna: pět "medvědů" a jedna mrštná liška, všichni v plném trysku letěli zasněženým lesem.

​​První obětí novoročního odhodlání se stal pan Novák s rodinou. Vyrazili na klidnou procházku, aby vyvětrali kocovinu z oslav. ​"Podívej, drahá, jaká idylka," začal pan Novák, když vtom se ze zatáčky vyřítil mrak sněhu. Obrovská bílo-šedá masa svalů a chlupů, která se řítila přímo na ně. Mezi těmi "příšerami" kličkovala liška a vesele poštěkávala. Za nimi se zjevil rozesmátý Brůna a hulákal: "Uhněte z cesty, trénujeme na celý rok!" Pan Novák v mžiku zapomněl na kocovinu a s nečekanou hbitostí vyskočil na nejbližší smrk. Jeho žena se snažila schovat za turistický rozcestník, zatímco děti nadšeně tleskaly, protože si myslely, že jde o natáčení nové pohádky. ​Smečka nikoho nesežrala – kavkazani byli vychovaní a liška měla v hlavě jen to, jak předběhnout nejstaršího psa, Baryka.

Prohnali se kolem skupiny běžkařů, kteří se v úleku svalili do závěje jako kuželky, a u krmelce vyděsili partu myslivců, kteří si zrovna chtěli připít na zdraví lesa. Pohled na smečku psů, kteří vypadají jako grizzlyové, a vedoucí lišku v čele, jim vzal slova z úst.​ "Říkám vám, chlapi," šeptal později jeden z myslivců v hospodě, "ten vaječňák byl letos nějakej silnej. Viděl jsem vlky velký jako telata, jak závodí s liškou o medaili."

​​Když se smečka vrátila k chatě, všichni byli vyřízení, ale šťastní. Brůna se svalil do křesla a psi padli kolem něj jako hromady vyprané vlny. Liška se jim stočila mezi tlapami.​ Brůna si spokojeně otevřel pivo a podíval se do kalendáře. Pokud heslo "Jak na Nový rok, tak po celý rok" skutečně platí, čeká ho dvanáct měsíců absolutního chaosu, děsu v očích turistů a nekonečného běhu lesem. A přesně tak to měl rád. ​

Brůna zrovna dopíjel pivo, když se u jeho chalupy ozvalo rázné zaklepání. Psi ani nezvedli hlavy, jen nejstarší Baryk líně pootevřel jedno oko. Byl to strážmistr Svoboda, místní policista, který měl na starosti pořádek v revíru. Vypadal, že se právě pokoušel o rekord v běhu do vrchu, a jeho uniforma byla mírně pocuchaná od větví. ​"Brůno! Vylez ven!" křikl Svoboda a snažil se popadnout dech. "Mám na stanici čtyři hlášení o útočných medvědech a jedno svědectví o poblázněné lišce se vzteklinou, co vede smečku vlků!" ​

Brůna vyšel na zápraží s nevinným výrazem v tváři. "Á, pan strážmistr! Šťastný nový rok přeju. Nechcete kalíšek na zahřátí? Jak se říká: jak na Nový rok..."​

"...mě trefí šlak, Brůno!" skočil mu do řeči policista. "Pan Novák je doteď na tom smrku u Křížku! Odmítá slézt, dokud mu písemně nepotvrdím, že ty tvoje obludy už jsou doma. A běžkaři? Ti nahlásili, že se po lese pohybuje biologická zbraň převlečená za psy."

​Brůna se podíval na pět chlupatých kopců masa, které spokojeně si pochrupovaly na dvoře. "Ale jdi, Svobodo. Vždyť se jen proběhli. A Bystrouška," ukázal na lišku, která zrovna Barykovi olizovala ucho, "ta nikoho nenapadla. Ta jen dělala vodiče." ​

Svoboda se podíval na lišku, pak na psy a pak zpátky na Brůnu. "Ty máš lišku, co bydlí s kavkazáky. To mi nikdo neuvěří. Musím to sepsat." Vytáhl blok, ale když se podíval na ty obrovské pesany a představil si, jak ho pronásledují lesem, ruka se mu trochu zachvěla. ​"Hele, Brůno," ztišil hlas Svoboda, "uděláme dohodu. Já do hlášení napíšu, že šlo o optický klam způsobený lomem světla na novoroční jinovatce a zbytkovým alkoholem v krvi svědků. Ale ty mi slíbíš, že zítra..." ​"Zítra jdeme znovu," usmál se Brůna šibalsky. "Přece nechceš, abychom zbytek roku jen seděli doma, když jsme to tak pěkně načali."

Policista si povzdechl, schoval blok a mávl rukou. "Víš co? Dej mi ten kalíšek. Jestli tě mám celej rok nahánět po lesích, tak na to musím mít pořádnej základ." ​A tak se stalo, že první lednový večer skončil u Brůny na chalupě celkem v klidu. Strážmistr popíjel režnou, liška mu usnula na botě a kavkazani dál snili svůj sen o nekonečném běhu zasněženou krajinou. V Jizerských horách se zkrátka vědělo, že s Brůnou a jeho smečkou nebude tenhle rok rozhodně nuda.

2025

Řízení pod vlivem

Představme si noc na okresní silnici kdesi na Vysočině.

Scéna: Interiér vozu, noc

Stará, otlučená Škoda Felicia se kymácí ze strany na stranu po prázdné silnici. Zevnitř se ozývá hlasitý ruský hardbass, konkrétně skladba "Tri Poloski". Za volantem sedí BORIS. Kavkazský ovčák o váze asi 70 kilo. Je tak obrovský, že hlavu má vraženou do stropního polstrování a volant drží oběma předními tlapami, přičemž se snaží zaostřit. Na čumáku má nakřivo nasazené sluneční brýle, i když je půl druhé ráno. Je totálně na šrot.

Na sedadle spolujezdce je ELIŠKA, liška obecná. Je namotaná do bezpečnostního pásu, v jedné tlapce svírá skoro prázdnou lahev vodky "Jelzin" a nekontrolovatelně škytá.

Eliška: (škyt) "Borisi, ty chlupatá obludo... (škyt) přidej! Tenhle song je... je... boží! Vrrrr!"

Boris (hlubokým, chraplavým hlasem, který zní jako když se startuje traktor): "Drž tlamu, Eliško. Snažím se... snažím se udržet rovinu. Ta cesta se hejbe. Přísahám, že se hejbe." Boris prudce trhne volantem doleva, protože se mu zdálo, že vidí na silnici obří veverku. Auto málem skončí v příkopu.

Eliška: "Juchú! To je jízda! Seš lepší řidič než ten jezevec minulej tejden. Ten to napálil do kurníku."

Náhle se za nimi rozblikají modré majáky. Zvuk sirény prořízne noc. Boris: "Boha jeho! Fízlové! Do boudy!"

Eliška (zpanikaří a snaží se schovat pod palubní desku, ale zasekne se jí ocas): "A je to v prdeli. Borisi, dělej něco! Sežer techničák! Rychle ho sežer!"

Boris: "Nesežeru techničák, je zalaminovanej! Klid. Zachovej klid. Jsem... jsem profesionál. Vypadám střízlivě?" Boris se narovná, čímž promáčkne střechu Felicie ještě víc, a nasadí "seriózní výraz", což v jeho podání vypadá, jako by měl mrtvici. Auto s kvílením brzd zastaví u krajnice.

Scéna: Venku u auta, policejní kontrola

Z policejního auta vystoupí strážmistr NOVÁK. Je unavený, má za sebou dlouhou noční směnu a těší se do postele. Dojde k okénku řidiče Felicie a zaklepe. Okénko se stahuje dolů bolestivě pomalu a trhavě. Zevnitř se vyvalí oblak pachu, který by porazil vola – směs levného alkoholu, mokrých psích chlupů a něčeho, co voní jako týden stará zdechlina bažanta.

Strážmistr Novák (zakašle a snaží se nedýchat nosem): "Dobrý večer, pane řidiči, silniční kontrola. Předložte mi prosím doklady od vozidla a váš řidičský..." Novák se zarazí uprostřed věty. Rozsvítí baterku a posvítí dovnitř. Zírá na něj obrovská, huňatá hlava kavkazského ovčáka ve slunečních brýlích. Pes se snaží usmát, což odhalí tesáky schopné překousnout pneumatiku.

Boris: "Vrrraf. D-dobrý večer, p-pane orgáne." (Pokusí se zasalutovat tlapou, ale místo toho si srazí brýle z nosu). "J-j-jaký je problém? Jeli jsme... jeli jsme podle předpisů. Všechno v cajku, haf."

Strážmistr Novák nevěřícně zamrká. Podívá se na spolujezdce. Zpod palubní desky vykukuje rezavý čumák a dvě skelné liščí oči. Eliška (vykoukne nahoru a opile zamrká): "Jé, pěknej uniforma. Nemáš cigáro, fešáku? (škyt) My jsme jenom... jeli z tahu. Boris je skvělej řidič, fakt. Jenom trochu... líná."

Novák pomalu skloní baterku. Promne si oči. Znovu se podívá. Pes za volantem tam pořád je. Strážmistr Novák: "Já se asi zbláznil. Řekněte mi, že se mi to zdá. Vy jste... pes."

Boris (uraženě zavrčí): "To je diskriminace! Jsem kavkazský ovčák, s rodokmenem! Mám právo řídit... asi. Kde je ten papír... Eliško, kde je ten papír, co jsme ukradli tomu myslivcovi?!"

Eliška: "Myslím, žes ho poblil na tý benzínce."

Strážmistr Novák (zhluboka se nadechne, ignoruje absurditu situace a přejde do autopilota): "Pane... řidiči. Vyzývám vás k provedení dechové zkoušky. Cítím z vás alkohol." Novák podá Borisovi dýchací přístroj.

Boris: "To je hračka? Kousací?"

Strážmistr Novák: "Ne! Fouknout! Hluboký nádech a plynule foukat, dokud neřeknu dost." Boris vezme náustek do obrovské tlamy. Ozve se zvuk, jako když se vypouští pneumatika traktoru, proložený vrčením a slintáním. Přístroj zapípá. Novák se podívá na displej. Oči se mu rozšíří. "Čtyři celé osm promile?! Vždyť byste měl být mrtvý! I na psa je to smrtelná dávka!"

Boris (pokrčí rameny, což rozhoupe celé auto): "Ruská výchova. A měli jsme... dobrý základ. Špekové knedlíky."

Eliška: "A tu zdechlinu u silnice! Ta byla uleželá!"

Strážmistr Novák už toho má dost. Vytáhne vysílačku. "Dispečink, tady Novák. Potřebuji posilu na kilometr 42. Mám tu... mám tu opilého řidiče."

Dispečink (z vysílačky): "Rozumím. Je agresivní?"

Strážmistr Novák: "Ne, je... je chlupatý. A štěká. A jeho spolujezdkyně je liška, která po mně chce cigarety."

Dispečink: "Nováku? Vy jste zase pil ve službě?"

V tu chvíli Borisovi dojde trpělivost. "Seru na to. Eliško, drž se!" Boris dupne tlapou na plyn. Felicia sebou škubne, motor zařve, auto poskočí dopředu, málem přejede Novákovi nohu a vystřelí do tmy.

Eliška (vyje z okýnka): "Chyť mě, jestli to dokážeš, fízleeee! Juchúúú!"

Novák stojí osamoceně na silnici v oblaku výfukových plynů a dívá se za mizejícími červenými světly, ze kterých se ozývá vzdalující se štěkot a hardbass. Pomalu zvedne vysílačku k ústům. "Dispečink... zrušte tu posilu. Já... já jdu domů. Zítra podávám výpověď."

2025

Jak pan Karel prodával štěňata

Panu Karlovi, chovateli kavkazských pasteveckých psů, právě zazvonil telefon. Už po desáté za tento týden. Karel ví, že jeho štěňata jsou roztomilé chlupaté koule, ale také ví, že z nich vyrostou obrovští terminátoři s vlastní hlavou. Tady je záznam tří typických hovorů:

​Zájemce č. 1: Pan "Hledám dárkový předmět"

​Telefon: "Dobrý den, viděl jsem inzerát na ty medvídky. Dcera má osmý narozeniny a miluje plyšáky. Kolik stojí ten nejsvětlejší?"

​Karel: "Dobrý den. No, ten plyšák bude mít v dospělosti sílu stisku jako hydraulické nůžky. Máte zkušenosti s pastevci?"​Zájemce: "Ale prosím vás, my měli jorkšíra! A tohle je tak chlupatý, to bude určitě mazel."​Karel: "Pane, kavkazák není mazel. Je to samostatně uvažující jednotka, která v noci hlídá teritorium. Pokud k vám přijde na zahradu pošťačka, tak ji neuvítá vrtěním ocasu, ale pravděpodobně ji přinutí k přehodnocení její životní dráhy... ze stromu."​Zájemce: "Takže... na tu oslavu s deseti dětmi to není dobrý nápad?"​Karel: "Jen pokud chcete, aby ta oslava byla poslední věcí, kterou vaši sousedé uvidí. Zkuste raději v hračkářství sekci Lego."

​Zájemce č. 2: Paní "Chci jen doplněk k k vile."

Zájemce: "Dobrý den, stavíme moderní vilu v satelitu a potřebujeme něco reprezentativního za plot. Máme tam ten nízký, designový, asi metr dvacet vysoký..."

​Karel: "Metr dvacet? To ten pes přeskočí při ranním protahování. Kavkazák potřebuje pevný plot, nejlépe s podezdívkou a ostnatým drátem nahoře."​Zájemce: "Ale to by nám zkazilo estetiku! My chceme, aby vypadal hezky na Instagramu. Budeme štěňátku dávat mašličky."​Karel: "Paní, pokud mu dáte mašli, tak se na vás pravděpodobně podívá s takovým opovržením, že se raději sama zamknete v koupelně. Je to ostrý pracovní pes. Pokud k vám někdo strčí ruku přes ten váš designový plot, tak ji už pravděpodobně nikdy neuvidí v celku."​Zájemce: "Oni jsou agresivní?"​Karel: "Nejsou agresivní. Jsou efektivní. Pro ně je každý, kdo není rodina, cíl. Chcete psa, nebo zatykač?"

Zájemce č. 3: Pan "Horal z Beskyd"

Zájemce: "Dobrý den, chci psa na hlídání ovcí v Beskydech. Máme tam problém s vlky a toulavými psy. Jsem pořád venku, v noci spím v maringotce."

​Karel (Konečně pookřeje): "No sláva! Takže hledáte parťáka, co se nebojí konfrontace a zvládne být 24/7 venku v mrazu?"​Zájemce: "Přesně. Chci někoho, kdo mě nesežere, když mu sáhnu do misky, ale sežere kohokoliv, kdo mi sáhne na ovce."​Karel: "Výborně. Ale varuju vás, když ten pes řekne, že se někam nejde, tak se tam prostě nejde. Máte autoritu?"​Zájemce: "Mám 110 kilo a křičím tak, že padá listí ze stromů."​Karel: "Dobře. Přijeďte se podívat. Ale vezměte si s sebou starý kabát. Štěňata si ráda hrají na lov na medvěda a vaše lýtka jsou ideální cíl."​Ponaučení Karla pro zájemce: ​Kavkazský pes není pes. Je to životní styl, ochranka a svérázný filozof v jednom kožichu. Pokud nejste připraveni na to, že váš pes bude mít na věci jiný názor než vy, pořiďte si raději morče. To vás aspoň nepovalí, když uvidí veverku.

Pan Karel pozval na prohlídku onoho rázného horala z Beskyd (zájemce č. 3), ale k jeho překvapení se u brány objevil i pan "Dárkový předmět" (zájemce č. 1), který se rozhodl, že Karel určitě jen přeháněl, a že dceruška toho medvídka prostě musí mít.

Před vysokou, dvojitou branou z poctivého železa stojí pan Novák (horal) a pan Sladký (tatínek s dárkem). Zpoza plotu se ozve zvuk, který připomíná startování náklaďáku v mrazu. Nízké, vibrující zavrčení, ze kterého tuhne krev v žilách.

Pan Sladký: "Slyšel jste to? To mají sousedi puštěnou cirkulárku?"Pan Novák: "To nebyla pila, příteli. To někdo právě přepočítal vaše kosti."

V tu chvíli se u mříží objeví Grom. Otec štěňat. Je to hora plavorezavé srsti, která má místo hlavy chlupatý balvan a oči barvy starého jantaru, ve kterých se zračí absolutní nedostatek smyslu pro humor.

Karel vychází z domu: "Stůjte v klidu! Hlavně nešermujte rukama. Grome, klid, jsou to jen... návštěvníci. Zatím." Grom neštěká. Jen tam stojí, svaly pod srstí napnuté jako struny, a upřeně sleduje pana Sladkého, kterému právě v kapse zazvonil mobil s melodií z Ledového království.

Pan Sladký (třesoucím se hlasem): "On... on je nějaký velký, že? V tom inzerátu ta fotka u štěněte vypadala menší." Karel: "Štěně má osmnáct kilo, Grom má sedmdesát. Grome, sedni!" Grom si sedne. Pomalu. Ne proto, že musí, ale proto, že se rozhodl Karlovi udělat radost. Země pod ním skoro zaduní.

Karel: "Tak co, pane Sladký? Chcete si ho pohladit? Má rád lidi, kteří voní po strachu, připomíná mu to lov na divočáky." Pan Sladký couvá k autu: "Víte... já si uvědomil, že dcera vlastně chtěla... chtěla akvárium. Rybičky. Rybičky nevrčí. Rybičky vás nesežerou, když jim sáhnete na hračku." Karel: "Moudrá volba. Jen pozor na piraně, ty jsou proti Gromovi pořád ještě amatérky."

Pan Sladký naskočí do auta a odjíždí dřív, než stačí Karel zavřít bránu. Na místě zůstává pan Novák z Beskyd. Ten přistoupí k plotu, sundá si klobouk a podívá se Gromovi přímo do očí.

Pan Novák: "Teda, ty jsi pěknej kus hovada. Přesně takovýho potřebuju. Máš rád ovčí sýr?" Grom jednou krátce a hluboce bafne, což v překladu znamená: "Pokud je ho hodně, můžeme o tom diskutovat."

Karel zvesela: "Vidíte to? Normálně se usmál. Pojďte dál, pane Nováku. Štěňata jsou na dvoře. Právě se pokoušejí rozmontovat starou škodovku, tak je musíme zastavit, než se dostanou k motoru."

Pan Novák: "Beru tohle. Jestli jsou po tátovi, tak u mě v Beskydech neprojde ani myš, aniž by se mu nemusela nahlásit." Karel spokojeně pokýval hlavou. Věděl, že tohle štěně nepůjde na Instagram, ale do opravdové služby. A Grom? Ten se naposledy podíval za mizejícím autem pana Sladkého a pak se šel s aristokratickým klidem vyčůrat na Karlovu nejdražší tuji.

Být kavkazákem totiž znamená, že vám patří svět – nebo aspoň všechno, na co dočůráte.

2025

Bude Silvestr!

Jak se blížil poslední den v roce, klid se začal vytrácet. V údolí už občas bouchla první petarda. Kavkazáci, ač jsou to neohrožení obránci, nemají rádi hluk, který nedává smysl.

Na Silvestrovské dopoledne přišla liška naposledy v tomto roce. Boran ji uvítal krátkým zavrtěním ocasu. Všichni tři společně sledovali západ slunce. Liška jako by věděla, že se blíží noc plná hluku, do které se psi nebudou chtít zapojit.

Když padla tma a první rachejtle osvětlily oblohu, liška zmizela hluboko v bezpečí své nory pod kořeny starého smrku. Boran a Sira se uchýlili do své boudy, kde se k sobě přitiskli. Věděli ale, že až se ráno probudí do nového roku a hluk utichne, jejich zrzavá kamarádka se zase objeví u plotu, připravená na další společné dobrodružství v bílých horách.

2025

Neobvyklé přátelství

Tento příběh se odehrává v zasněžených horách, v čase, kdy se dny krátí a noc přebírá vládu nad horami. Je to období mezi dárky pod stromečkem a prvními rachejtlemi nového roku – čas klidu, mrazu a nečekaných přátelství.

Na samotě u lesa žili dva kavkazští psi, obrovský Boran a jeho moudrá družka Sira. Vypadali jako dva huňaté balvany, které někdo zapomněl na zasněženém dvoře. Štědrý den už byl za nimi – dostali každý pořádnou flákotu masa a teď spokojeně trávili, zatímco jejich lidé uvnitř chalupy popíjeli čaj. Zatímco lidé odpočívali, v lese za plotem se pohnul stín. Byla to liška Bystrouška, jejíž kožich zářil v měsíčním světle jako vyhasínající uhlík.

V zimě je v lese málo jídla a vůně vánočních dobrot ji přitáhla až k plotu. Boran zvedl svou masivní hlavu. Cítil ji. Jindy by jeho hluboký štěkot roztřásl okenní tabulky, ale dnes bylo něco jinak. Možná to bylo to vánoční kouzlo, nebo prostě jen plný žaludek. Boran jen líně vyfoukl obláček páry z nozder. Sira pootevřela jedno oko a pozorovala lišku, která se opatrně přiblížila k plotu. Liška se zastavila. Viděla ty dva obry, kteří by ji jedním stisknutím čelistí dokázali zlomit, ale cítila z nich klid. Sira tlapou odhrnula kousek své večeře, kterou si schovala "na horší časy" – velkou morkovou kost se zbytky masa, a prostrčila ji plotem.

Dny mezi svátky utíkaly v podivuhodné harmonii. Každé odpoledne, když se začalo stmívat, se liška vracela. Liška s neuvěřitelnou mrštností kličkovala kolem plotu a psi, ač jsou to obři, se snažili udržet tempo. Vypadalo to jako tanec dvou medvědů a jednoho plamínku. Často se stávalo, že Boran a Sira leželi na jedné straně plotu a liška se schoulila do klubíčka na té druhé, jen pár desítek centimetrů od nich. Společně naslouchali praskání mrazu v okolních stromech.

Lidé si všimli, že psi jsou neobvykle tiší, a tak jim přilepšovali zbytky cukroví a masa. Psi se o tyto dary (samozřejmě tajně) dělili se svou zrzavou návštěvnicí. V horách platí zákon přežití, ale o Vánocích se i ten největší hlídač může stát nejlepším hostitelem.

2025

Nečekaný host

V srdci zasněžených hor, tam, kde mráz kreslí na okna a měsíc svítí jasněji než jinde, žil velký kavkazský pes jménem Bax. Bax byl strážce zimního lesa a hrdý otec osmi neposedných štěňat.

Právě na Štědrý večer se Bax rozhodl pro tradiční rodinnou fotografii. Štěňata, čerstvě vykoupaná v prachovém sněhu, dostala červené vánoční čepičky. Srovnat je do řady byl úkol hodný hrdiny, ale nakonec se to podařilo. Štěňata seděla jako přibitá, očka jim svítila očekáváním a na nosíky je studil mráz. Když už se zdálo, že je vše připraveno, ozvalo se tiché křupnutí sněhu. Zpoza osvětleného smrku se vyhoupl huňatý zrzavý ocas. Byla to liška jménem Jiskra. V lese se o ní vědělo, že je samotářka, ale v tuhle magickou noc nikdo nechtěl být sám. Bax, místo aby začal štěkat, jen moudře pokýval hlavou a udělal Jiskře místo v řadě. Jiskra se nesměle usadila mezi dvě štěňata, která ji okamžitě přijala za svou. I když neměla čepičku, její ohnivý kožich zářil v měsíčním světle jako ta nejkrásnější vánoční ozdoba.

V tu chvíli se zastavil čas. Hory v pozadí ztichly, dárky ve sněhu čekaly na rozbalení a nad nimi bděl velký kulatý měsíc. Nebyla to jen fotka rodiny – byl to důkaz, že o Vánocích je v srdci dost místa pro každého, i pro tuláka z hlubokého lesa.

2025

Štědrý večer roku 2025 na Liškárně

(Jak ho viděla AI. Vše tak bylo, jen liška chyběla.)

Dům na samotě u lesa působil v temné prosincové noci jako nedobytná pevnost. Nebyl to žádný starý barák, ale moderní, bytelné stavení, které budilo respekt. Venku letos nepadal sníh; zmrzlá tráva křupala a holé větve stromů se černaly proti noční obloze.

V rohu prostorného obývacího pokoje tiše bzučel server a na stěně visel monitor rozdělený na několik sekcí. Kamery zabíraly celý pozemek. Na jedné z nich se mihl obrovský stín. Byla to smečka kavkazských ovčáků, která neúnavně patrolovala kolem plotu. Jejich huňaté kožichy je chránily před zimou a jejich hluboký štěkot občas prořízl ticho noci, aby lesní zvěři připomněl, kdo je tady pánem. Uvnitř však vládlo teplo a klid. Karel seděl v křesle a jedním okem sledoval monitory, zatímco druhým kontroloval Zrzku. Domácí liška právě seskočila z pohovky a kradla se k vánočnímu stromečku, kde ji lákaly lesklé řetězy. U krbu ležel Bor – jediný pes, který měl to privilegium trávit Štědrý večer uvnitř s rodinou, zatímco jeho bratři hlídali venku.

"Už je tady," prohodil Karel, když na monitoru uviděl známá světla auta blížící se k bráně. Psi venku se srotili u vjezdu, ale jakmile poznali zvuk motoru a pach, jejich hrozivé vrčení se změnilo v očekávání. Kája vystoupil z auta do mrazivého večera, poplácal nejbližšího huňáče po masivní hlavě a zamířil ke vchodu.

"Čau naši! Tak jsem to stihnul," zavolal Kája, když za sebou zavřel těžké bezpečnostní dveře a zul si boty. "Ahoj Kájo!" Eva vykoukla z kuchyně s úsměvem. "Načasování máš perfektní, zrovna to nesu na stůl." Zasedli k večeři. Vůně smažených řízků a bramborového salátu okamžitě přebila chlad, který Kája přinesl zvenku. Bor se zavrtěl pod stolem a Zrzka vyskočila na volnou židli, odkud pozorovala dění svýma bystrýma očima.
Karel pozvedl sklenku. "Tak, rodino. Nejdřív to nejdůležitější. Evi, všechno nejlepší k svátku. Jsi náš generál i naše srdce," řekl a podal jí dárek. Kája se přidal s gratulací a Eva, ačkoliv to slyšela každý rok, se znovu dojatě usmála.

Večeře proběhla v naprosté pohodě. Bylo fajn být spolu, v bezpečí, daleko od ruchu města. Když dojedli, Karel vstal: "Dojdu dát klukům ven výslužku." Vzal velkou mísu s masem a vyšel na chvíli do tmy, zatímco Eva s Kájou a zvířaty přešli ke stromečku. Rozbalování dárků bylo klidné a radostné. Žádný shon, jen šustění papíru a spokojené oddechování Bora, který dostal novou pískací hračku (kterou mu Zrzka okamžitě začala závidět). Kája dostal vybavení do bytu, Karel technickou vychytávku k systému kamer a Eva svou oblíbenou kosmetiku.

Zbytek večera už jen seděli v obýváku. Na monitorech občas problikla silueta psa střežícího jejich klid, venku panoval mrazivý klid bez jediné vločky a uvnitř bylo všechno tak, jak má být. Rodina byla pohromadě, liška spala stočená do klubíčka a všichni věděli, že tady, na samotě u lesa, je svět naprosto v pořádku.

2025

Pracovním psů kavkazským... Měsíce míjejí, léta ubíhají

Vzešel si z lůna hor. Býval si hrdým tvorem, mocným predátorem, svobodným ochráncem stád před nenasytnými šelmami a veškerými zlosyny. Lidé Tě zušlechtili do podoby nekompromisního, tvrdého strážce a ochranitele všeho, co vydobyli. Jako takový jsi byl pln silné, nezdolné vůle, nenávisti ke všemu zlu.

Dnes Tě nutí do bezduchého pohybu v kruzích výstav, k ležení u gauče a na něm, nutí Tě mluvit slovy mazlíčků, k odmítání Tebe samého.

Zmuž se! Vytrvej, nepolevuj! Vyčkej času, kdy budou Tvoje původní vlastnosti znovu opěvovány, opět budou váženy. Ceněn bude Tvůj silný chrup, Tvá chrabrost, neochvějná věrnost, vždy ochotné podání ochranitelské tlapy slabým.

Sláva a čest kavkazským psům pracovním!

2025