Z revíru 

Z deníčku pracovního kavkazáka: Proč běhat přes překážky, když se dají prorazit čelem

V sobotu 3. října nás dvounožci naložili a vyklopili v Dobříši. Oficiální název akce: 124. LD CCOC K9. Neoficiální název: Pojďme zkontrolovat, jak pevné kosti a nervy má figurant Jirka Petrus.

Počasí vyšlo ukázkově – sluníčko svítilo, travička voněla a vzduchem se nesla lehká nervozita lidí, kteří si pořád naivně myslí, že sedmdesátikilový kavkazák udělá "k noze" jen proto, že mávají pamlskem.

Sjela se solidní úderná jednotka z Lištičky K9: já (přirozený šéf podniku Raider), drsná Máša, Uniek, Convair a Hösnö. Dorazila i mezinárodní delegace ze Slovenska – Uniek si přibalil svou spolubydlící, retrívřici Dorotu. Dorota je fajn holka, akorát pořád vypadá, že všechny bezmezně miluje a chce se kamarádit, což my kavkazští pracáci považujeme za závažnou povahovou vadu. Ale budiž, někdo ty míčky z louže nosit musí. Přesto si Dorota dala krásně obranu, samozřejmě jen v ryze sportovním pojetí.

Program byl nabitý. Začalo se takzvanou "ovladatelností". V překladu: Dvounožec se tváří autoritativně, já se tvářím, že o tom jeho povelu hluboce filozoficky přemýšlím, a po patnácti vteřinách ho milostivě splním, aby neměl zkažený den.

Pak přišlo "kavkazí agility". Všichni víme, jak to vypadá u border kolií – skáčou jak na gumě, kmitají packami a dělají u toho cirkus. Kavkazí agility je čistá fyzika. Když před nás postavíte překážku, máme dvě možnosti: líně ji překročit, nebo ji vzít na komoru a udělat z ní třísky do krbu. Vybrali jsme si kompromis a celkem elegantně jsme to zplanýrovali.

Vrchol dne: obrany. Jirka Petrus navlékl ringo oblek a tvářil se odvážně. Respekt Jirkovi, je to profík a my ho máme upřímně rádi – nejradši s plnou tlamou jeho rukávu. Zakousli jsme si s takovou chutí, že Jirka po tréninku určitě nepotřeboval jít na masáž, protože měl všechny obratle dokonale srovnané do latě.

Byla to absolutní paráda, žádný spěch, na každého z nás bylo moře času a všichni jsme odjížděli s pocitem dobře vykonané destrukce.

Pokud máte doma taky nějakého negaučového lva, co potřebuje trochu vyvětrat kožich a procvičit čelistní stisk, poznamenejte si do diářů:

22. listopadu máme další liščí polní tažení na Plzeňsku.

12. prosince se vracíme na místo činu do Dobříše na klubové obrany.

Přijeďte si s námi zakousat! Jirka sice možná bude mít v prosinci ještě modřiny, ale figurovat bude Radim Šmudla, takže to nevadí. A rukávů má Radim taky dost. Pac a stisk, váš Raider!

2026

Zpověď polonahého génia: Dobříšský den zkázy a slávy

Tak je to tady, přátelé! Zítra dopoledne startujeme. Směr: Dobříš, obrany a plné nasazení! Konečně zase nějaká pořádná, poctivá práce, kde se neřeší moje genialita v kuchyni nebo u klávesnice, ale to, jak plně se dokážu zakousnout do rukávu figuranta.

Kromě ostrých obran nás čeká i agility (což bude podívaná, protože aerodynamika nás kavkazáků víc než připomíná valící se lavinu) a obedience, kde budume předstírat, že slovo "k noze" je pouhým doporučením, o kterém jsme ochotni vést hlubokou filozofickou debatu.

Z Liškárny K9 jedu já a Máša, ze Slovenska dorazí Uniek a kousek to má i Convair s Hösnö. Budeme brousit zuby, leštit drápy a vypadat u toho nebezpečně. Také si hodláme složit několik nových prověrek, protože například já troškařit s mým intelektem opravdu nehodlám. Pár místeček je prý ještě volných, takže jestli se doma nudíte a chcete zažít vrchol kavkazského umění, doražte se svým psem. Ale napřed laskavě dejte vědět mé dvounožce, ať nám nezaseknete branku.

A teď vážná stížnost na můj personál!

Při té příležitosti musím veřejně vyhlásit stížnost na svou dvounožku. Stalo se to včera v zákulisí. Myslela si, že spím, nebo že můj sluch funguje jen tehdy, když se otevírá konzerva s hovězím. Omyl! Můj sluch je naprosto nadpůměrný – slyším, jak tráva roste, a bohužel jsem slyšel i to, co řekla.

"Vždyť je to blbec," utrousila o mně v kuchyni! Já vím, já vím. V hloubi duše vím, že to tak nemyslela. Že to byla jen zkratka vlivem únavy. Ale přesto! Já – nejchytřejší pes světa, uznávaná celebrita, nadaný malíř, plodný spisovatel, mluvčí celé smečky, talentovaný fotograf a... blbec?! A víte, čím jsem si vysloužil tento záchvat nevděku? Jen a pouze tím, že jsem si odmítl nechat vyčesat kožich!

Situace se má takto: Máša právě zarůstá, ta je tak na půl cesty k medvědímu kabátu. Kdežto já? Já línám. Vypadám jako oškubaná polární liška po srážce s kombajnem. Ovšem nikdo, nikdo na světě mi nebude brát to, co mým vlastním potem a úsilím vyrostlo! A ona prý, že budu dělat ostudu!

Jakou ostudu proboha?! Copak línající kožich je ostuda? Kdepak! To je přirozená a ekologická obnova kabátu, haute couture mezi psími trendy pro rok 2026. Jsem zkrátka ekologicky uvědomělý pes, který dává přednost lehkému letnímu vánku přímo na kůži. Takže tak.

Zítra dorazím na Dobříš. Polosvlečený, línající chuchvalec chlupů poletujících všemi směry, ale maximálně připravený a natěšený.

A jestli se mi ještě jednou někdo, kdokoliv, odváží říct "blbec", tak mu na těch obranách ukážu, jak vypadá inteligentní, avšak smrtelně uražený kavkazský hněv!

Raider z Liškárny K9, vaše skromná ikona, 2026

O snu Raidera, slintajícím kolosu a volání tramvaje

Haf! Tady Raider. Pracovní kavkazský pes, bezpečnostní expert na slovo vzatý a tiskový mluvčí Lištičky K9. Také šéfuji našemu psychologickému oddělení pro boj s krysí krizí.

Musím vám říct, že mně se většinou sny nezdají. Jenže dneska nad ránem, když jsem se zrovna stočil do sedmdesátikilogramového klubíčka na betonové dlažbě u brány, se mi stala taková hříčka fantazie, že se z toho otřepaly i moje impaktované mandle.

Zdálo se mi o mém kolegovi Siegerovi. Sieger Lištička K9 (CCOC) je plechově šedivý, ramena má jako nákladní auto a v tlamě unese dva dospělé zloděje najednou, aniž by mu vypadl psí suchar. No a představte si tuhle scénu: Sieger, tenhle čtyřnohý obr, který v noci budí strach i v rotvajlerech, stál v květinářství. V tlapách držel obrovskou kytici růží, a zpod pysků mu kapaly sliny do papíru. Vypadal u toho asi tak elegantně jako slon v porcelánu, který se pokouší vyšívat dečku.

Proč měl ty růže? Protože po šesti měsících nepřetržitého hlídání firemního objektu (kde mimochodem hrdinně zahnal každého poštovního holuba s podezřelým obsahem) dostal konečně dovolenou.
A teď to hlavní. Sieger s tou obří kyticí (napřed v packách, potom v tlamě) a s obojkem vyčištěným do lesku nastoupil do normální městské tramvaje, a bez náhubku!

Představte si ten šok ostatních cestujících. Lidi se mačkali u okýnek, babičky ječely, revizorovi vypadla štípačka z ruky a řidič málem vynechal zastávku, když viděl, jak si Sieger klidně sedá na uvolněné sedadlo, protože do uličky se prostě nevešel. Úplně jsem viděl ty titulky v novinách: "Terorista z Budějovické přepravuje floru."

Ale Sieger byl totálně naměkko. V očích měl dojetí, protože svou lidskou rodinu – dvounožce a dvounožátko – neviděl půl roku. A oni? Ti se na něj celou tu dobu těšili jak na Vánoce.

V mém snu tramvaj s hlasitým skřípěním brzd zastavila na zastávce. Dveře se rozevřely a já viděl tu nádhernou, srdcervoucí scénu jako z hollywoodského dojáčku. Na zastávce stála celá jeho rodina. Dvounožci ho vítali s takovou radostí a tak nahlas, že to přehlušilo i zvonění tramvaje.

Sieger vyskočil ven, růže mu při tom trošku zplihly pod tíhou jeho slin, ale to už se na něj všichni vrhli. Sieger vypadal jako nejšťastnější chlupatá hora na světě.

V tu chvíli jsem sebou v realitě tak cukl, až jsem svalil popelnici vedle plotu. Vzbudil jsem se, v tlamě prázdno, nikde žádné růže, jenom studená zem a ranní mlha.

Tak jsem si povzdechl, podíval se na paní straku, která seděla na střeše a posměšně na mě mrkala, a řekl jsem si: Sakra, já chci taky dovolenou... A hlavně tramvaj, kam mě pustí bez náhubku a s kyticí!

A teď mi řekněte, šéfe: Měl by mít, podle vás, takový věrný zaměstnanec jako já nárok na nějaký prodloužený víkend, nebo mám radši dál chroupat flákoty a přitom hlídat vjezd?

2026

1. Velký liščí den: Když kavkazáci uklízeli hospodu

Sedím u plotu na Liškárně K9, v tlapách držím starý vybledlý zápisník a v očích se mi zračí hluboká moudrost mých předků. Povídám vám, mládeži, co se tenkrát dělo...

Hele, poslouchejte, štěňata, a přestaňte se rvát o tu kost! Sedněte si a posaďte ty svoje huňatý zadky na zem. Vy si myslíte, že svět začal dnem, kdy vám poprvé dali do misky flákotu, co? Ha! To byste koukali. Moji předkové mi v noci, když vítr kvílel kolem plotu, vyprávěli legendy. Legendy o dnu, který se zapsal do dějin zlatým písmem.

Píše se rok 2009. Šestnáctého května. Den, kterému se říkalo 1. Velký liščí den.

Invasion of the Kavkazaks: 16. května 2009

Servis fungoval na jedničku s hvězdou. Klobásy voněly, dršťková polévka bublala a všude kolem se roztahovali moji předci a příbuzní – kavkazáci, kam až oko dohlédlo! Němečtí chovatelé tam zběsile potřásali rukama a mluvili cizí řečí, kterou zní povel "Aus!" ještě hrozivějí.

A pak to vypuklo. Nejdřív se cvičilo. Figuranti útočili, a naši dělali, že je sežerou. Děti mezitím kreslily kavkazáky pastelkami na čtvrtky.

Když figurant uklízel hospodu

Moje prababička vzpomínala na tu nejlepší část dne s takovým leskem v oku, až jí skápla slina: na povahové soutěže. Nejdřív lehká elegance, pak zákrok zpoza úkrytu. Ale to nejlepší? To, co praděda hrdě nazýval "úklid v hospodě"!

Představte si to: figurant dělá křik v pomyslné putyce a na něj se vyřítí rozhněvaný kavkazák, zatímco na něj lítají různé předměty. Němečtí hosté prý po téhle vložce zbledli, ztratili řeč a chvíli jen tupě zírali do prázdna, jestli ještě vůbec mají vlastní puls. To byla podívaná, když zazněl ten "zázračný povel", který se dědí z generace na generaci: "Vem si lumpa!" – což znamená, že máte figuranta pořádně pokousat.

Kdo za to vlastně mohl?

Den utekl jako voda, poháry se rozdaly a nikomu se nechtělo domů. A víte, co bylo na celém tom dni nejvíc? Že se vůbec nemluvilo o jménech. Všechno to totiž mělo jedno jediné jméno, které vládne celému našemu světu. Lištička!

Ano, chovatelská stanice naší dvounožky Evy "Lištičky" slavila tehdy třicet let. Takže tak to bylo, prckové. A teď, když víte, jak to chodí, běžte spát. A kdyby někdo zítra křičel "Vem si lumpa!", nezapomeňte se tvářit, že přesně víte, která bije!

Raider, 2026

Od Čapkovy Dášeňky po kavkazské království

Znáte ten pocit, když si unavený pes lehne po úspěšné noční směně, zavře oči a v hlavě se mu promítá celý život jeho dvounožky? Právě se mi to stalo. Dnešní sen sice vypadal jako z jiného světa, ale v reálu to proběhlo přesně takhle. Tady je náš příběh – pohledem hrdého pracovního kavkazáka z Lištičky K9.

Moje dvounožka milovala zvířata už od narození a hned od plenek toužila po pejskovi. Rodiče ale měli jasný názor: "Pracovně jsme vytíženi a sama bys péči nezvládla. Až budeš větší." Než se tak stalo, musely stačit skromnější formy fauny – tety rybičky a křeček.

V té době už měla dvounožka Atlas plemen psů nastudovaný dopředu i pozpátku. Vlastnila veškerou dostupnou kynologickou literaturu (které tehdy moc nebylo) a teoreticky byla vyzbrojená na maximum. Hned se muselo vyrazit na cvičák – a rovnou na ten tehdy "služební". Zamilovala se do výcviku okamžitě. A Peggy (jak Saše všichni říkali) propadla obranám tělem i duší.

Raider v. r., 2026

Vzít si vlastní mentorku? Velitel čelí životní výzvě!

Tady Velitel, konečně mám klávesnici pro sebe! Raider sice prská a tváří se, že mi ji půjčil jen dobrovolně, ale všichni víme, jak to je. Obává se konkurence. Mladá krev se dere k moci a já jsem v jejím čele – doslova, protože velím všem mladým v naší smečce.

Naše dvounožka sice měla správné tušení, že těm cizím lidem bude víc sedět můj brácha Voják, ale noví majitelé si nedali říct. Chtěli mě. Tak jsem jel.

A teď se podržte – zatímco Chytrá musela vyjednávat, moje dvounožka to vzala zkrátka. Jakmile uslyšela, že nekomunikuji, hned zavelela: "Okamžitě mi ho přivezte zpět!" A víte co? Ani jim nenabídla náhradu! Žádný "Voják místo Velitele", prostě vrátit zboží v původním stavu. Bleskově jsem byl zpátky doma a nekonečně šťastný. Naše Chytrá je prostě absolutní génius a já jsem její nejnadanější žák.

Od té doby se hodně změnilo. Vyrostl jsem v impozantního krasavce. Jsem autorita, nositel stylu a ztělesnění čistého sebevědomí. Díky mým hrdinským protestům a Cappyinu pionýrskému odkazu už naše smečka nikdy neprodává prcky starší šesti měsíců. Většina z nich by totiž okamžitě nastoupila do stávky a chtěla se vrátit do naší milované smečky.

Teď mám ale před sebou novou, naprosto šílenou, drastickou a otřesnou životní misi. Začínám se totiž poohlížet po vhodné nevěstě. A hádejte, koho mám v užším výběru jakožto hlavní favoritku? No jasně, samotnou Chytrou!

Ano, čtete správně. Moje velká mentorka, ikona psychologického nátlaku a královna všech útěků by se mohla stát mojí drahou polovičkou. Chápete tu bizarnost? Žena, která mě naučila stávkovat a civět do zdi, by mi mohla velet i doma! Na jednu stranu je to splněný sen – konečně fena s IQ vyšším než pokojová teplota, která ocení mé diplomatické kvality a šarm. Na druhou stranu, zkuste žít s někým, kdo vás kdykoliv překoná v intrikách a manipulačních technikách. To bude domácnost plná nebezpečného napětí, kde se pes ani na vteřinu nenudí! Každopádně, vybrat si v dnešní době nevěstu, která je zároveň mozkem operace, to dá teda pořádně zabrat.

Zatím se mějte, jdu zkontrolovat, jestli Raider neschovává někde nějaké kousíčky flákoty – a jestli mi Chytrá schválí tento drb.

Když by se vrátil čas

Ležím u plotu, tlapu líně přehozenou přes vyhrabaný kráter a v tlamě ještě přežvykuju papír. Moje dvounožka zapomněla na stole svou starou, autorskou báseň s názvem Když by se vrátil čas. Než jsem ji stihl omylem oslintat a z půlky natrhnout, stihl jsem si ji přečíst. Dojalo mě to až na dně mé téměř sedmdesátikilové duše. Kdyby se tak dal otočit časoprostor a já si mohl sednout na kus řeči s rodinnou radou pradědků a prababiček!

Představuju si to živě. Kdybych potkal praprapředky přímo ze sovětské chovatelské stanice Rudá hvězda, asi by ze mě dostali psotník. Stál by tam majestátní vojenský obr, vyznamenaný za vzornou stráž hranic, a zíral by na mě: "Synu, proč máš na sobě postroj s reflexním proužkem a jíš kvanta rozmražených flákot hovězího?" Marně bych mu vysvětloval, že jsem špičkový pracovní pes z Lištičky K9. Dědula z Rudé hvězdy by zavzpomínal, jak v tuhých mrazech chroupal jen kousek zmrzlé flákoty, skákal přes dvoumetrové ostnaté ploty a jeho hlavní pracovní náplní bylo tvářit se tak děsivě, že imperialisté couvali už při pouhém zaštěkání.

A co teprve, kdybych zašel ještě hlouběji do historie, do divokých kavkazských hor k prapůvodním pasteveckým zakladatelům rodu! Tam by seděl zarostlý, ošlehaný horal s ušima uříznutýma nakrátko, aby mu je vlk neurval v souboji. "Počkej," vyhrkl by prabradědek, když by očichal mé vymoženosti. "Ty nespíš ve sněhové závěji u stáda ovcí? A to tě fakt nechávají ležet na terase, i když jenom líně mžouráš na pošťáka?" Vyprávěl by mi o větrných pláních, o vlcích, co chodili na večeři, a o tom, že jedinou odměnou za celoživotní směnu byla suchá placka ze zrní a syrovátka.

Kdo z nás se měl vlastně líp? Předkové měli absolutní svobodu, divočinu a více adrenalinu, ale taky věčně promrzlé kosti a občas vlčí zub v kožichu. Vojáci z Rudé hvězdy měli železnou disciplínu, slávu a respekt, ze kterého tuhla krev v žilách, ale žádné pohlazení, pamlsek a objetí svým dvounožcem. Já mám zateplený kotec, prvotřídní servis a dvounožku, která mi odpustí i překopaný záhon růží. Myslím, že pradědové by si po chvilce brblání lehli vedle mě do stínu, ukradli mi sušené hovězí ucho a uznali, že genetiku sice neošidíš, ale moderní život má taky něco do sebe.
2026

Hlášení z Liškárny K9: Obrany se ruší, vítáme luxusní barvičky

Dneska měl figurant zaplakat a cvičák se třást v základech. Já, pracovní kavkazák Raider, a moje věrná parťačka Máša jsme už skoro stáli u brány nastartovaní na plnohodnotné obrany. Jenže člověk míní a kavkazská fena mění. Naše drahá Vášnivá se totiž zničehonic rozhodla: "Na cvičák nikam nejedete, dneska já rodím! Vypněte motory a vybalte řízky. Do Beřovic se prostě nejede!" Ani si nedovedete představit tu tragédii – i náš Banán stál v koutě, zástěrky stažené, ve světlometech výraz zneuznaného umělce a hlubokého zklamání, protože se potajmu na tu pořádnou jízdu těšil.

Takže obrany padly. Místo trhání rukávu jsme s Mášou zaujali strategické pozice a převzali vrchní inspekční dohled nad porodním boxem. Kontrolovat se musel každý vzdech, každé otočení i teplota v místnosti. A výsledek téhle naší přísně střežené směny? Máme na Liškárně K9 nová štěňata!

Otcem téhle výjimečné bandy je impozantní Argun, ale co je nejdůležitější – celou budoucí výchovu, disciplínu a základy správného kavkazského stolování zaštituji osobně já, Raider. Už teď mají všichni prckové svá oficiální jména, která jsou přísně bojová a numerologicky prověřená do posledního písmene, ale zatím je držíme v nejpřísnějším utajení. A ty barvičky? Dámy a pánové, to svět neviděl. Matka příroda na nich barvami rozhodně nešetřila a namíchala naprosté unikáty.

K odběru budou nejdříve v 50 dnech věku (nebo samozřejmě později, až uznáme za vhodné). A teď to zásadní: Všechna štěňata jsou už rezervovaná.

Pro štěňata z dalšího vrhu letoška a z vrhů roku 2027 hledáme zodpovědné, vyrovnané lidi. Předchozí zkušenosti přímo s kavkazáky nejsou nutné. Co je ale naprosto povinné, je sepsat nám jasný popis toho, co od psa očekáváte, a především prokázat obrovskou vůli se učit novým věcem. Pokud máte doma dalšího psa, je to jen a jen vítáno Pokud se chcete chlubit tím, že jste odchovali německé ovčáky, malinoisy nebo jiná pracovní plemena, hezky se nadechněte: s pracovními kavkazáky naší úrovně to umět nebudete. Je to úplně jiná dimenze přemýšlení i fungování. Žádnou paniku ale mít nemusíte – celou dobu vám budou krýt záda mé cenné rady a bezplatné poradenství naší dvounohé šéfové v nepřetržitém režimu 24/7.

Tak neváhejte a pište.

2026

Zpackaná objednávka masa a hluboká úvaha u plotu

Kavkazský pes se nerodí k tomu, aby propadal hysterii. Naše hlavy váží tolik co průměrný jezevčík a nervovou soustavu máme dimenzovanou na setkání s medvědem, ne s lidskou neschopností ovládat dotykový displej. Jenže ještě předevčírem to vypadalo na kulinářskou apokalypsu biblických rozměrů: žádná flákota.

Naše dvounožka, bytost jinak schopná, trpí diagnózou splašených prstů. Jak dělá samé překlepy, nějak blbě klikla, objednávka masa se neodeslala, nedošla, zamrzla v meziprostoru, nebo šlo o cílenou sabotáž kočičí lobby z vedlejší vesnice. Ještě že ji trklo, když nepřišla potvrzující SMS. Výsledek? Pravidelný závoz, spolehlivý po celá léta, padl. Zbývalo jediné radikální řešení: zmobilizovat našeho žlutého plechového Banána.

Náš šéf dvounožců zavelel a Banán musel vyrazit na šílenou, čtyřsetkilometrovou misi tam a zpět, aby náš jídelníček neutrpěl žádnou újmu. Auto brblalo na celou Lištičku K9. Prý je přetížené, dneska tohle, zítra tamto, v neděli zase Beřovice a kdy jako dostane dovolenou, že z toho maratonu brzo hodí motor do chybového módu a lehne. "Jen to ne, Banáne," v duchu jsem mu domlouval přes plot, "bez tebe jsme ztraceni, z tebe kouká naše přežití!"

Mise ale proběhla úspěšně. Šéf po návratu od našeho nejdůležitějšího dodavatele masa zářil. Areál zmodernizovaný, vymazlený, všude nablýskáno, spousta dotačních titulů z fondů všeho možného.

A to mě, sedícího u plotu s tlapami velikosti dezertního talíře, přivedlo na hlubokou ekonomickou rozvahu: Proč jsou sakra dotováni a velebeni všichni, kdo profitují z naší existence? Celý ten kolos běží díky nám, psům. A my jsme na světě jen proto, že existují poctiví chovatelé. Bez nich by polovina ekonomiky klekla za čtrnáct dní. Výrobci a dodavatelé krmiv, prodejci obojků, pelíšků a pískacích nesmyslů, farmaceutické firmy i veterináři, kteří si účtují poplatek za to, že se na moji chlupatou maličkost podívají z bezpečné vzdálenosti pěti metrů. Všichni by nevydělali ani vindru.

Jenže ti, na jejichž zádech celý tenhle byznys stojí – zodpovědní chovatelé –, jsou v očích společnosti často podezřelý živel. Přitom my, pracovní psi z K9 napříč plemeny, den co den tvrdě makáme na ostraze, střežíme areály, lidi i jejich majetek, a ještě to slízáváme. Náklady na pořádný, profesionální chov stoupají do stratosféry. Flákoty nebo granule, očkování, výcvik, čas, nervy... Peníze ze štěňat na to sotva stačí, takže naši lidi musí dřít ještě jinde, místo aby se plně věnovali nám.

A z toho pramení ten tragikomický začarovaný kruh amatérského chovu. Když nemá člověk zázemí a finance a nasadil by za odchov reálnou cenu, bojí se, že mu štěňata zůstanou na krku do puberty. Tak je radši střelí pod cenou komukoliv, kdo jde zrovna kolem a má v kapse pár bankovek. Tihle chudáci pak končí jako přehazovaný balík, putují od čerta k ďáblu nebo do útulků, kde na ně stát najednou ty peníze zase najde. Hlava mi to nebere.

Ale dost bylo vysoké ekonomie. Odcházím od plotu, protahuji svých šedesátpět kilo živé váhy a jdu dohlédnout na Vášnivou. Porod je na spadnutí a já musím osobně zkontrolovat, zda k přípravě budoucích obranářů přistupuje s náležitou kavkazskou zodpovědností. Flákoty v mrazáku už máme, teď je na řadě personální obnova smečky.

2026

Beřovice v ohrožení!

Dámy a pánové, fanoušci poctivé kynologie a všichni obdivovatelé huňatých gigantů! Hlásí se vám Raider, oficiální a vrchní tiskový mluvčí Lištičky K9, hrdý kavkazský pracák s váhou středně velkého traktoru a srdcem diplomata. Přináším vám mimořádný tiskový briefing k nadcházejícímu víkendu, protože to, co máme v plánu, je naprostá senzace hned na několika frontách.

Pokud nám vesmír a hormony dovolí, v neděli vyrážíme do Beřovic na obrany s RIM K9. A teď se podržte: figuruje sám Roman Šonský. Roman je fajn chlapík a evidentně má velkou odvahu a kvalitní životní pojistku, protože dobrovolně stojí v ringu s kavkazáky. Naše sestava v Beřovicích bude tentokrát poměrně komorní a exkluzivní – z celého liščího klanu tam budu já, Máša a jako posila nastoupí už jen Dom. Máša od minula vyrostla z dětských střevíčků, z roztomilého plyšáka se stal solidní tank a dvounožka jí slavnostně slíbila premiéru pro velké holky – poprvé půjde do pořádného peška a možná ochutná i rukáv. Dom předvede své liščí kvality a já? Já se ukážu v plné parádě, jak se na zkušeného matadora sluší. Představuji si to naprosto idylicky: prach létá vzduchem, figurant lituje svých životních rozhodnutí a my sklízíme zasloužený potlesk.

Aby toho ale nebylo málo, Lištička K9 o víkendu operuje i na druhém konci republiky! Čekají nás totiž ještě obrany na Moravě, kam byla vyslána zahraniční sekce naší smečky – dorazí tam totiž náš liščí Uniek ze Slovenska. Morava se má rozhodně na co těšit, protože Uniek veze pořádnou dávku temperamentu a pevných stisků.

Jenže celá tahle slavná beřovická operace má dva drobné háčky, jeden zhruba padesátikilový a jeden tunový.

První se jmenuje Vášnivá. Naše dáma je totiž ve vysokém stupni očekávání. Pokud si vzpomene, že v neděli ráno začne rodit, veškerá beřovická paráda jde okamžitě k ledu. Pro Vášnivou to bude její první vrh, takže jako správná rodina bychom museli nastoupit do role přísného porodního dozoru a dohlédnout, aby rodila řádně, podle předpisů a bez zbytečného lelkování. Přece jen, nová generace huňatých trhačů má absolutní přednost přede vším!

Jenže aby toho nebylo málo a drama dosáhlo hollywoodských rozměrů, příroda není jediný faktor, který nám hází klacky pod tlapy. Máme tu ještě technickou hrozbu kalibru "žlutá smrt". Naše expediční vozidlo – oficiálně přezdívané Žlutá ponorka (a v krizových chvílích něžně titulované jako Bojový banán) – totiž začalo vysílat velmi podezřelé signály. Pro představu: jde o kompaktní žlutou dodávku, jejíž nosnost a vnitřní prostor byly zkonstruovány přesně na míru naší liščí logistice. Dovnitř se vejdou dva dospělí plnotuční lidé, dva kavkazáci pracáci… a pokud se pořádně nadechneme, tak možná ještě jeden pešek a pytel granulí. Když do ní s Mášou nastoupíme, tlumiče si zhluboka povzdechnou, auto klesne o deset centimetrů k asfaltu a zvenku to vypadá, jako když se po silnici valí přetížený žlutý kontejner s chlupatým obsahem.

Největší gól na tom všem je, že Bojový banán má technickou čerstvější než ranní rohlíky! Na papíře je to naprosto způsobilý, prověřený a bezchybný kočár – pánové na STK nad tím razítkem zřejmě mávli kouzelnou hůlkou a řekli, že s tímhle zázrakem můžeme objet svět.

Jenže Banán má zjevně svou vlastní hlavu i hrdost. V posledních dnech vydává zvuky, které nepřipomínají ani tak zdravý chod motoru, jako spíš předsmrtné chroptění unaveného mamuta. Palubní deska bliká jako lunapark a auto se tváří, že navzdory posvěcení z technické vyhlásí generální stávku za lidská (tedy dodávková) práva a zákaz přepravy stokilových šelem. Máme vážné obavy, že v neděli ráno otočíme klíčkem a Banán suše oznámí: "Razítko si klidně zarámujte, ale já dneska dva medvědy nevezu a nikam nejedu. Polibte mi výfuk."

Takže situace je následující: sedíme, čekáme na porod a současně provádíme šamanské rituály kolem motoru s nadějí, že se naše žlutá kára nerozsype ještě na výjezdu z Liškárny K9.

Plán je tedy jasný: držet všechny čtyři tlapky, ať Vášnivá ještě chvíli posedí a počká minimálně na pondělí, a zároveň poslat tichou modlitbu k automobilovým bohům, ať Žlutá ponorka potvrdí svou čerstvou technickou a statečně vypluje v neděli směr Beřovice. Moc doufáme, že to klapne a v neděli si protáhneme čelisti – my s Domem v Beřovicích a Uniek na Moravě.

Takže zatím ahoj na place... tedy, snad! (Pokud nás nepotkáte pěšky na dálnici, jak táhneme žlutou dodávku na kšírech.)

2026